Zuzana Beranová: V Africe člověk zjistí, kým je

Rozhovory

Vytvořeno 13. 10. 2013 3:00

Autor: Jiří Lojín

Nakladatelství Jota nedávno vydalo pozoruhodnou knihu Všechny vůně Afriky (recenzi naleznete zde). Její autorka Zuzana Beranová má k Africe hodně blízko, pobývala v ní v diplomatických službách v Keni a Zimbabwe, nyní pracuje pro Evropskou Unii v Namibii. Kniha Všechny vůně Afriky není její prvotinou, v roce 2007 vydala vlastním nákladem životopis Joy Adamson Setkání se smrtí.

Paní Beranová, co bylo nejdřív? Zájem o osobu Joy Adamson, nebo o Afriku? Předpokládám, že oboje bylo a je spolu svázané a nelze od sebe dost dobře oddělit.

Kolem jejího rodného domu v Opavě jsem každý den chodila do základní školy. Už v osmdesátých letech tam byla pamětní deska, že se v něm narodila Joy Adamson - světoznámá spisovatelka, malířka a ochránkyně africké přírody. Za doby hlubokého komunismu dostat se do Afriky bylo pro mne coby pro dítě stejné, jako vycestovat na Měsíc. Několikrát jsem přečetla její knihu o Else, a probudil se ve mně sen být jako ona – podívat se do Afriky a stát se spisovatelkou. A dětské sny mají tendenci se plnit, protože nejsou zatíženy touhou po moci či po penězích.
Pak jsem měla jednou velice silný konkrétní sen, že v bílých šatech přilétám do Afriky na malé letiště, a nikdo mne tam nečeká, letadlo vzápětí odlétá, nechává mne tam stát na rozpálené ploše, ale já tam prostě musím být. Ten sen byl tak živý, že spustil mou snahu se dostat do Afriky, napsala jsem přes 80 žádostí na nevládní organizace, OSN, ale nikdy to nevyšlo. Až přišla šance přes diplomatickou akademii a ministerstvo zahraničních věcí – a mou první zemí vyslání byla právě Keňa. Byl to řetězec neuvěřitelných náhod, a proto věřím, že Keňa mi byla prostě souzena. Mimochodem, i ten konkrétní sen se realizoval. Když jsem poprvé přiletěla do Keni, tak jsem s oblékla podle snu do bílého, ale přiletěla jsem za ranního šera a čekali mne lidé z ambasády. Asi o půl roku později jsem si objednala výlet do Malindi a nijak jsem se již nepřipravovala. V letadle jsem ale na sebe zvrhla kávu, a tak jsem byla nucena se převléknout – do bílého. Malé letadlo pak vyplivlo všechny turisty a vzápětí odstartovalo zpět do Nairob. Hotel, v němž jsem měla objednaný pobyt, zapomněl poslat řidiče, aby mne vyzvednul – a já tam stála v bílém, sama ztracená na letištní ploše v obrovském vedru. Dechberoucí déjà vu.

Čím si vás Joy Adamson získala a jak probudila ve vás zájem? Jistě to nebylo jen tím, že jste často procházela v Opavě ulicí s jejím jménem.

Joy Adamson byla komplikovaná, hysterická, neuměla vycházet s lidmi, jen se zvířaty. Ale dokázala posunovat věci dopředu, když si něco usmyslela, tak to dokázala, děj se co děj. V neefektivním africkém prostředí, kde řada bělochů tak tak přežívá, zakládala národní parky, psala knihy, vedla rozsáhlou korespondenci s fanoušky i ekologickými organizacemi po celém světě. Pro mne je důležitý výsledek, a sama vím, jak je v Africe těžké věci dokončit. S odstupem času bychom neměli bulvárně rozpitvávat, kolik to vlastně měla milenců či manželů a kolik lidí jí nemohlo přijít na jméno, ale měli bychom se soustředit na to co dokázala – její soubor 800 kmenových kreseb je světovým unikátem a dokladem o dnes již zaniklé kultuře. Národní parky, které pomáhala založit, jsou dnes rezervacemi na záchranu ohrožených zvířat a příjmy z jejich návštěvnosti tvoří dnes páteř keňské ekonomiky.
Vždycky, když z Afriky zavítám domů na rodné Opavsko, jdu na „posvátnou trasu“, nejprve se pustím v Opavě kolem jejího rodného domu, kostela, školy, a pak vyrážím do údolí řeky Moravice, kde je rovněž řada míst spojená s jejím dětstvím. Tam si představuji, jak tam kráčela ona, a že viděla to, co vidím já. Při té příležitosti si uvědomuji, že bariéry, které uvnitř sebe máme, si vytváříme jen sami v sobě.

Jak jsem se zmínil v úvodu, knihu Setkání se smrtí jste vydala vlastním nákladem. Proč? Nebyl o ni ze strany nakladatelů zájem?

O knížku o Joy Adamson byl ze strany nakladatelů zájem, protože to považovali za jakýsi národopisný počin – nikdo totiž předtím dětství slavné osobnosti strávené v České republice nezmapoval. Problém byl ale s autorskými právy, protože nadace spravující její dědictví zatížila autorskými právy její „name and story“. A to ani nemluvíme o fotografiích nebo citacích z jejích deníků či dopisů… Částka za autorská práva se nakladatelům zdála vysoká, a tak jsem musela jít jinou cestou, a to cestou sponzoringu. Naštěstí projekt nadchl opavskou radnici, která na ni přispěla, a pak se nadšení přeneslo i na opavské podnikatele, kteří knížku také podpořili.

Všechny vůně Afriky vyznívají občas výrazně autobiograficky. Jak hodně jste čerpala ze svých zážitků – v Keni jste pobývala pět let a zkušeností jste jistě načerpala hodně.

Hodně situací jsem skutečně zažila osobně, některé jsem přiřadila Tereze, jiné dalším postavám. Tvůrčí volnost mi dovolila složit postavu Terezy z osudů tří žen, ale i většina Tereziných zážitků je autentických. Kreativita mi ovšem dovolila příběhy napojit tak, aby kniha měla spád. Osobně se mi stalo, že jsem musela jít na pitvu a následný pohřeb českého občana, byla jsem na návštěvě u čarodějnice. Na některé zážitky jako být nechtěným svědkem nekrofilie či být uvězněna uprostřed davu, který se zmítá v amoku, bych ale nejraději zapomněla.
Ve své práci na ambasádě jsem měla jeden cíl, a tím bylo co nejúčinněji pomoci českým občanům, kteří se ocitli v nouzi – stejně tak k tomu přistupuje většina mých kolegů konzulů z českého ministerstva zahraničních věcí. Dokážu se totiž velice dobře vcítit do člověka, kterému se něco stane v Africe, jedna chyba stíhá druhou, člověk udělá banální chybu z únavy nebo neopatrnosti, ta pak vyústí v další, a nakonec to může dopadnout fatálně. Konzul často funguje nejen jako pragmatická pomoc, ale i jako psycholog či kněz. Vlídné přijetí, laskavost či vstřícnost jsou velmi důležité.

Výsledný obraz Afričanů vychází ve vaší knize dost nelichotivě, zejména pokud se týká jejich vztahu k cizincům. Cítíte to tak, nebo je to spíše výsledek toho, že jsou v knize popsány hlavně dramatické situace?

Afrika je tvrdý kontinent a nikdo se tam s nikým moc nemazlí. Evropské pojetí romantické lásky nebo nezištného přátelství tam neexistuje. Samozřejmě že ne všichni cizinci skončí okradeni nebo zraněni, ale většina z nich se v Africe rozloučí s iluzemi o romantickém černém kontinentu plném krásných, hodných a citlivých lidí.
My jsme vychováni jinak, například když nás někdo pozdraví, tak mu odpovíme, případně se s ním dáme do řeči. Afričané oslovují Evropany ne ze zdvořilosti, ale za účelem navázat obchodní jednání, tudíž si člověka neváží jako partnera, ale shlížejí na něj jako na oběť, z níž je třeba něco vydolovat. Tomu je potřeba se bránit, někdy i tak, že člověk neodpoví, jen se usměje a bez jediného slůvka rychle nasedne do auta. Někdy je třeba dokonce říci: „Nechci s Tebou mluvit a nechci s Tebou dělat byznys“. Kdyby se to stalo v Evropě, tak by to znělo urážlivě, ale jak se říká – "na hrubý pytel hrubá záplata".

V knize Všechny vůně Afriky je hodně dramatických situací, ale žádná z nich nevyznívá jako fikce. Nakolik jsou autentické?

Většina situací, které v knize popisuji, se skutečně stala a hrdinové jsou skuteční. Respektovala jsem ale jejich soukromí, a tak jsem změnila jejich jméno, věk či pohlaví. Příběhy jsou natolik autentické, že se vlastně psaly samy. Někde jsem dokonce musela ubírat, aby knížka nevyzněla jako černá kronika.

Příběh Martiny, dívky, která se přijede do Afriky vdát, je velmi vážný a emotivní, občas o podobných slýcháme. Často mívají i daleko horší konec. Jsou takové případy časté?

Nedá se říci, že by dívky přijížděly a vdávaly se v Keni jako na běžícím pásu, ale takových případů je poměrně hodně. Většinou nekončí dobře, možná tak dvěma párům z deseti vztah vydrží. Čech nebo Češka si vlastně nebere jen svůj africký protějšek, ale celou jeho rozvětvenou rodinu s jejich materiálními nároky. Páry, které to zvládly, žily ve třetí zemi a oba partneři měli nějakou mezinárodní zkušenost a byli vysokoškolsky vzdělaní. Případ „Martiny“ byl pro mne jeden z nejsmutnějších, klepu se ještě teď, když na to pomyslím. Dívky si totiž romantické představy o Africe a touhu po dobrodružství promítají do jedné konkrétní osoby, o kterou by například v Evropě ani nezavadily. Často si je přikrašlují a přisuzují jim vlastnosti, kterými daný člověk vůbec neoplývá.

V Africe jste se setkala s neporozuměním, pohrdáním i násilím. Co vás stále k tomuto kontinentu poutá?

To je právě to, Afrika je adrenalinová houpačka, nic není šedé, jen černé nebo bílé. Afrika člověka buď posílí nebo zabije. Na druhou stranu je tam spousta pozitivních emocí jako vášeň, preference emocí před rozumem, čarokrásná krajina - člověk každý den posunuje definici toho, co je nejkrásnější. A právě ty negativní emoce – nepochopení, pohrdání, násilí mají význam, protože běloch jim musí čelit a musí ze sebe vydolovat to nejlepší. Právě v Africe člověk zjistí kým je – anebo taky kým není.

Měla jste při psaní knihy na mysli určitý cíl? Myšlenku, kterou jste chtěla čtenáři sdělit? Nebo je kniha spíše výsledek spontánní tvorby?

Do knihy jsem se pustila, abych se vypsala ze stesku po Keni. V samotné Keni jsem neměla na psaní ani pomyšlení, sotva jsem stíhala zážitky vstřebávat a vzpamatovávat se z nich. Afrika intelektuální činnosti příliš nepřeje, je zemitá a živočišná, a já jsem měla občas co dělat, abych to psychicky zvládla. Teprve po návratu do Evropy jsem si uvědomila, jaké štěstí mne potkalo, že jsem v Keni mohla několik let žít, a rázem mi ta drsná, ale čarokrásná země chyběla. Prostřednictvím knihy jsem rovněž chtěla čtenáře navést, aby zažíval totéž, co já, aby se pomalu začal vlnit v rytmu afrických bubnů a odhazovat zažité stereotypy. Proto příběh Terezy začíná povlovně, aby čtenář měl čas všechno vstřebat a rozdýchat.

Nedávno se objevily informace o otřesném útoku na nákupní centrum Westgate Mall v Nairobi. Vím, že vás od Nairobi dělí pár tisíc kilometrů, ale mohla byste jej komentovat?

Teroristický útok islámské militantní skupiny al Shabaab na nákupní centrum Westgate v Keni ostře odsuzuji jako násilný čin proti nevinným obětem. Je ale třeba připomenout, že napětí mezi Keňou a Somálskem není nic nového. Snahy keňských Somálců o vytvoření
"Velkého Somálska" se datují od doby, kdy kolonisté zabrali Afriku. Řada kmenů se tak ocitla v několika zemích, což byl i případ Somálců, kteří nyní žijí nejen v Somálsku, ale také v Etiopii a v již zmíněné Keni. Jejich snahy o sjednocení pod "Velkým Somálskem" měly nejprve prvky politického hnutí, protože si aktivisté říkali šiftové - od anglického slova "shift", míněno přesunout hranice. Postupně se ale šiftové začali orientovat na přepadení a zabíjení z čistě loupežných důvodů, a proto také kvůli nim je vpodstatě Keňa na sever od rovníku nebezpečná. Člověk by se měl určitým oblastem vyhnout úplně a některé úseky jet jen v konvoji, ale stejně se stává, že přepadnou i konvoj. Jednou z obětí šiftů byl i George Adamson a jeho spolupracovníci, když přepadli Georgův kemp v rezervaci Kora na severu Keni.

Děkuji Vám za zajímavý rozhovor. Pro mě a určitě i pro mnoho čtenářů přinesl nové informace o místech, která jsou pro nás neznámá. Přeji Vám hodně štěstí a úspěchů ve vaší práci i v literární tvorbě a těším se na Vaši novou knihu.

Rozhovor se spisovatelkou Zuzanou Beranovou připravil Jiří Lojín 

Foto: Tomáš Hájek