S Petrem Kuběnským o soutěži Brněnská sedmikráska

Rozhovory

Vytvořeno 17. 10. 2013 1:00

Autor: Jiří Lojín

O vyhlášení pátého ročníku soutěže Brněnská sedmikráska jsme vás již informovali (zde). Časopis a nakladatelství Host vyzvalo literáty k napsání nejkrásnější básně o Adamově. Dnes už známe výsledek. Vítězem se stal Petr Kuběnský s básní Průvody. Pokud je vám jméno autora povědomé, určitě se nemýlíte. Petr Kuběnský je jedním z redaktorů magazínu VašeLiteratura.cz a já mu teď mohu položit několik otázek, týkajících se jeho osoby i průběhu soutěže.

Petře, letošní podmínkou soutěže bylo, že autor musí osobně před porotou svou báseň přečíst. Čtenáři mohou tvé vystoupení shlédnout zde. Co bylo pro tebe těžší – psát, nebo veřejně přednášet?

 Já se v roli recitátora necítím úplně dobře, protože jsem tuhle dovednost nikdy moc netrénoval. Takže silnější stránkou je jednoznačně psaní. Ostatně myslím, že i na pódiu se vystřídali zdatnější přednašeči, kteří dokázali lépe pracovat s publikem. V některých případech se výstupy podobaly až slum poetry, tedy až na onu typickou „vášovskou“ improvizaci.
Na druhou stranu, teď jsem měl asi dvouletou pauzu, kdy jsem nepsal skoro vůbec, takže i samotná tvorba pro mě byla tak trochu výzvou.

Byla to tvá první účast v soutěži Brněnská sedmikráska?

Ano, bylo to poprvé. Vlastně to pro mě byla od dob středoškolských vůbec první literární soutěž, které jsem se zúčastnil. Sám pociťuju, že můj vztah k soutěžím v psaní je trochu komplikovaný, takže se doteď nestačím divit, proč jsem se tak znenadání rozhodl, že se zapojím.

Jak probíhal vyhlašovací večer a jaká byla porota?

První, co mě překvapilo, bylo, že Kabinet múz, kde se to celé konalo, byl nacpaný k prasknutí. A myslím, že to trochu překvapilo i pořadatele z nakladatelství Host. Ale atmosféra byla díky tomu skvělá. Moderátoři to pojali odlehčeně, což vlastně dobře ladilo i s částí příspěvků, které tu finalisté předčítali. A v podobném duchu se nesl i doprovodný program, ať už šlo o přednášku o historii Adamova, nebo o vystoupení písničkářky Nikoly Muchy.
Autorské básně hodnotilo celkem pět lidí, přičemž tři z nich byli náhodně vybraní lidé z řad návštěvníků. Z tohoto soudku se mi vybavuje, že jeden z porotců používal z hodnotící škály „jedna až deset“ pouze první tři čísla, takže když jsem od něj dostal „trojku“, byl jsem vlastně nadšený.

Jaký máš vztah k Adamovu? Proč si podle tebe zaslouží oslavnou báseň?

Je třeba říct, že o oslavnou báseň – snad až na jediný případ – nešlo, ani to nebylo vyžadováno. U velké části vystupujících se naopak projevilo, jak dobře se uchytil trend dělat si tak trochu z Adamova legraci. V tomhle mají silný vliv weby jako Prigl.cz nebo Žít Brno. Ostatně i mě, když jsem poprvé četl o tématu letošní Sedmikrásky, napadlo, že tohle téma se dá zpracovat jen jako perzifláž. Ale nakonec jsem šel jinou cestou. Adamov je totiž svým způsobem velmi působivé městečko. Rozhodně není hezké v klasickém slova smyslu a např. s takovými Bílovicemi se nedá srovnávat. Ale vykazuje zvláštní industriální atmosféru, která se mi spájí např. s poetikou Michala Ajvaze nebo Pavla Čecha. A tahle atmosféra stojí ještě v zajímavém protikladu k okolní přírodní scenérii. To jsou zhruba prvky, na kterých jsem stavěl.
Adamov znám na Brňáka poměrně dobře. Měl jsem tu v dětství několik kamarádů a sem tam jsem za nimi jezdil. Po foglarovsku jsme prolézali staré tovární haly, hřbitov, bunkry a to ve mně dodnes rezonuje.

Je to tvůj první významný literární úspěch, nebo jich máš na kontě více? Představ trochu svou práci.

Jak už jsem naznačil, je to v zásadě první větší úspěch. Sem tam mám otištěnou báseň v nějakém časopise nebo almanachu, ale času na soustavnější práci na dlouho rozpracované sbírce se mi nedostává. Nejvíc mě asi potěšilo, když mi před pár lety otiskli pár veršů v revue Wagón hned vedle Víta Slívy, který pro mě představuje jednoho z nejzásadnějších básníků posledních dvaceti let.

Co pro tebe znamená literatura a jaký je tvůj vztah k poezii? Myslíš si, že je čtenáři neprávem opomíjená?

Literatura je pro mě střed zájmu – osobního i profesního. Jenom k ní z hlediska té profese přistupuji většinou z druhé strany. Nikoli jako autor, ale jako recenzent, knižní editor nebo lektor tvůrčího psaní. A možná právě proto už mi nezbývá tolik sil a času, abych si ve vhodnou chvíli sedl a psal. Většinou to skončí několika myšlenkami nebo slovními obraty načmáranými na první papír, který najdu a který brzy zase ztratím.
Poezie je – a domnívám se, že byla vždy – takovou popelkou literatury. Což ale není nutně špatně. Příběhy jsou přímočařejší, snadněji vyložitelné a člověk je s nimi v přirozeném spojení už odedávna. Poezie vyžaduje trochu specifický druh vnímání, který si člověk musí chtít osvojit, aby jí rozuměl a přišla mu přitažlivá. Já jsem začal první básně číst a tvořit až na střední škole díky tomu, že jsem měl dobrého učitele. Ale cestu k jejich porozumění jsem si nacházel v zásadě sám. Myslím, že mě fascinovalo, jak je poezie na jedné straně hrozně emocionální, což mi v patnácti letech vyhovovalo, a na druhé straně je tak trochu tajemná. Významy se tu rozevírají pomalu a neochotně jako hádanka. Vzpomínám si, že ten druhý aspekt mě vždy hrozně zajímal na Březinovi, do kterého jsem se zoufale pokoušel proniknout a kterému jsem začal rozumět až mnohem později.

Petře, děkuji za odpovědi a za celou redakci ti přeji hodně úspěchů v další tvorbě, odvahu a vůli svou práci veřejně prezentovat.

Krátký rozhovor s Petrem Kuběnským, vítězem soutěže Brněnská sedmikráska, vedl Jiří Lojín