Markéta Pilátová: Lamy jsem viděla v Andách i v Jeseníkách

Rozhovory

Vytvořeno 22. 10. 2013 3:00

Autor: Petra Šmejdová

Spisovatelka a novinářka Markéta Pilátová už několik let žije střídavě v Čechách a v Brazílii, což se výrazně promítá do její literární tvorby pro děti i dospělé. Romány Žluté oči vedou domů a Má nejmilejší kniha byly nominovány na Cenu Josefa Škvoreckého a Magnesia Litera. Pro děti napsala Markéta Pilátová knihy Jura a lama, Kiko a tajemství papírového motýla nebo Víla Vivivíla a piráti Jižního moře. Jako hispanistka přeložila například slavný argentinský komiks Macanudo a její básnické texty zhudebnila Monika Načeva.  

Všechny vaše dosavadní knihy měly u velkých i malých čtenářů vždy úspěch. K jednomu z posledních patří cena beProud pro knihu Jura a lama, kterou pohádka obdržela za přínos ke zlepšení života sexuálních menšin v Česku. Dá se to srovnat například s nominacemi na Magnesii Literu, se kterými už máte bohaté zkušenosti?

Z ocenění beProud jsem měla ohromnou radost, přestože to není výhradně literární cena jako Magnesie Litera. Přesto se ale knížka pro děti Jura a lama o ocenění podělila s další knihou pro dospělé Od žaláře k oltáři. To mi to přijde skvělé! Knížky totiž na rozdíl od jiných projektů dokáží působit dlouhou dobu, jsou léta přítomné v knihovnách, dá se s nimi pravidelně jezdit po besedách ve školách a knihovnách…myslím, že v dnešní roztěkané a proměnlivé době je knížka stálicí a přitom spolehlivě dokáže měnit lidské myšlení a pohled na věc.  

Co vás v případě knihy Jura a lama (recenze zde) napadlo dřív? Příběh kluka z hor a malého beránka nebo vztah July a Joly, maminek kluka Jury a stáda ovcí?

Všechno se mi to propojilo v jeden příběh. Mám lesbické kamarádky, které spolu mají dítě a zároveň jsem v té době začínala žít v horách Jeseníkách a tak na mě působila horská krajina a v hlavě se mi líhly příběhy plné kopců, odvážně a svobodně žijících lidí a zvířat. 

Když jsem se dočetla, že jste dlouhodobě pobývala v Argentině a Brazílii, došlo mi, proč v pohádce Jura a lama hrají takovou roli právě lamy. Inspirovala jste se i při psaní dalších dětských knížek svými zkušenostmi z těchto temperamentnějších oblastí?

Před pár měsíci jsem se do Latinské Ameriky, konkrétně do Brazílie zase vrátila a jsem těmihle končinami inspirovaná neustále a ve všech mých knížkách nějaký vliv můžete vystopovat.  Je to asi logické, protože tady žiju už skoro šest let. Střídám to s Českem a v mých knihách se tyhle dva světy neustále setkávají a prolínají, stejně jako v mém životě.  Do dětských knížek se dostávají hlavně zvířata, která tady v Latinské Americe žijí ještě mnohem divočeji a svobodněji než u nás. V knížce Vivivíla a stíny zvířat jsem dětem vyprávěla příběh o pašování exotických zvířat z Latinské Ameriky k nám do Evropy a snažila se jim v něm ukázat jak nesmyslné a kruté to obchodování je. Chtěla jsem jim pomocí dobrodružného příběhu vyprávět o tom, že když vidí ve zverimexu opičku z Brazílie, že to není v pořádku. Latinská Amerika měla dokonce vliv i na mou dětskou knížku o japonské holčičce Kiko. Kiko totiž skládá papírové skládačky origami a domlouvá se pomocí nich s českými dětmi. A já jsem se naučila skládat origami v brazilském Sao Paulu kde to má velkou tradici, protože v tomhle městě žije jedna z největších emigrantských japonských komunit na světě.
A lamy jsem poprvé viděla ve volné přírodě v Bolívii a připadaly mi nádherné, pásly se v Andách a indiáni na nich vozili náklady a z jejich vlny mám krásnou čepici. Pak jsem je ale začala nejvíc potkávat právě v Jeseníkách, v sousedních vesnicích kde je několik farem a na místních loukách se popásají lamy. Je to teď i v našich horách velký hit a mě připadá, že se lamy hodí asi každé horské krajiny. Takže, když jsem psala knížku Jura a lama, jezdila jsem se na lamy dívat na farmu do Nových Losin. 

Vedle vaší knihy Jura a lama se na českém trhu objevil už druhý titul s tematikou soužití párů stejného pohlaví. Co říkáte na nizozemskou knihu Princ a Princ? 

Tu knížku znám, četla jsem ji v angličtině a moc se mi líbila, brala jsem ji jako inspirační zdroj, i když je napsaná pro mnohem menší děti. Ve světě je to už dnes klasika a já jsem moc ráda, že byla konečně přeložená i do češtiny. Já jsem ale chtěla napsat příběh pro trochu větší děti, aby v něm bylo trochu dobrodružství a hodně zvířat. Šlo mi taky o to vykreslit pohodovou rodinu, která si žije po svém zajímavý a svobodomyslný životní styl.

Na poli tolerance ve společnosti i legislativy týkající se stejnopohlavních dvojic je ještě hodně co dělat. Máte i přesto díky kontaktům a přátelstvím s homosexuálními páry pocit, že se jejich celková situace zlepšuje?

Díky iniciativám jako je beProud, nebo Prague Pride a nejrůznějším projektům, knihám a pořadům v médiích jsou stejnopohlavní páry o něco víc vidět, ale jejich legislativní situace se příliš nezlepšila. Přestože například moje známé kamarádky lesby žijí v registrovaném partnerském svazku, podle současného zákona nemohou adoptovat dítě. To znamená, že sice jedna z nich dítě porodila, ale její partnerka, ač je pro dítě jedna ze dvou nejbližších osob, je podle českého zákona cizí člověk, který sice má povinnost se o něj starat, ale nemá naprosto žádná práva. A i ty povinnosti má ztížené tím, že je cizí. Třeba když s dítětem půjde k doktorovi, tak by se s ní teoreticky ani nemusel bavit, protože není příbuzná.

Pokud se nemýlím, je zatím vaším posledním počinem kniha Gorilí táta (recenze zde), kterou jste napsala podle vyprávění ošetřovatele goril Marka Ždánského. Jak se Vám psalo podle cizí předlohy a skutečných událostí?

Ta kniha se mi psala výborně. Marek Ždánský je skvělý vypravěč a v zásobě má nekonečné množství příhod se svými svěřenci, lidoopy. Scházeli jsme se během loňské zimy po nejrůznějších pražských kavárnách, hlavně brzo ráno, před tím, než jsme šli oba do práce a on mi vyprávěl svoje zážitky. Já jsem v nich ale hlavně musela najít jeho samotného, jeho příběh, to bylo nejtěžší. Vlastně jsem stopovala jeho pohnutky, psychiku, duši…zajímal mě člověk, který tak dobře vychází se zvířaty a má u nich velký respekt a zároveň se hodně angažuje v záchraně divokých zvířat. 

Předchozí knihy jsou vašimi autorskými díly, na kterých jste s nikým nespolupracovala. Jak se vám dařilo v autorském tandemu s Markem Ždánským? Nerozcházeli jste se příliš v představách o knize?

Bylo to moc hezké období. Jsme každý z úplně jiného světa, ale máme podobný naturel, myslím, že jsme oba tu knížku pochopili jako šanci se jeden od druhého něco přiučit a otevřít se navzájem. Marek vyprávěl a já jsem psala a snažila jsem se do něho vcítit, abych mohla vystihnout jeho myšlení. Hodně mi pomáhalo, že mi v tom dal Marek naprostou svobodu a korigoval hlavně spíš odborné věci ohledně lidoopů.

Díky psaní knihy o gorilách jste se o těchto krásných zvířatech musela leccos nového dozvědět. Zaujalo Vás u nich něco specifického, co byste do těchto primátů nikdy neřekla? 

Zaujalo mne, nakolik se nám podobají. Když jsem studovala materiály ke knížce tak mne fascinoval velmi dlouhodobý spor nejrůznějších biologů a vědců o to, jestli zvířata a lidoopi zvlášť mají nebo nemají duši. Marek líčí jednu příhodu při povodních v pražské zoo a v ní naprosto jasně ukazuje, že gorily určitě duši mají. 

Na závěr se nelze nezeptat, na co dalšího se mohou těšit čtenáři Víly Vivivíly, Kiko nebo Jury? A co připravujete do budoucna pro jejich rodiče, kterým se zalíbily knihy inspirované vašimi jihoamerickými dobrodružstvími?  
Pracuju teď na dvou dětských knihách. A obě jsou svým způsobem pokračování. Jedna by se měla jmenovat Kiko a tulipán, a je o trochu starší Kiko, která se přestěhovala na zámek do Velkých Losin. Druhá by se měla jmenovat  Co vyprávěla gorila, a mělo by jít o pohádky pro menší děti opět o lidoopech. Pro dospělé jsem právě teď dokončila román Tsunami blues, který se odehrává u nás a na Kubě a doufám, že vyjde na jaře 2014 v nakladatelství Torst. A tady v Brazílii teď společně s mým mužem Jiřím Sobotou, redaktorem týdeníku Respekt začínáme společně psát knihu o Janu Antonínu Baťovi a jeho brazilském příběhu. 

Za sebe i za čtenáře Vám děkuji za povídání o věcech a tématech, do kterých můžeme nahlédnout právě díky Vašim knihám. Jsem si jistá, že už se všichni těší na výsledky Vaší plodné práce. Přeji novým knihám minimálně stejné úspěchy, jako slavily ty předchozí.

Rozhovor se spisovatelkou Markétou Pilátovou připravila Petra Šmejdová