Rozhovor s Naďou Horákovou o brněnských dějinách, moravském markraběti i o plánech do budoucna

Rozhovory

Vytvořeno 18. 11. 2013 2:00

Autor: Sabina Huřťáková Hašková

Naďa Horáková je oblíbená česká spisovatelka a scénáristka. Věnuje se tvorbě detektivek a historických románů a na svém kontě má také spolupráci na seriálu Policie Modrava. V současné době její knihy vydává především nakladatelství Moba. Vedle oblíbených detektivek ze „zelené řady“ bych ráda upozornila především na nejnovější literární počin – tetralogii věnovanou brněnské historii, u níž je důraz kladen především na ženy z různých vrstev společnosti. Mám na mysli knihy Brněnské nevěstky, které vyšly poprvé v loňském roce, Ženy na pranýři, jež vyšly na jaře 2013 a chystaný třetí díl Brněnské Židovky, které by měly spatřit světlo světa v březnu příštího roku.

V úvodu jsem nakousla chystanou tetralogii. Přiblížíte prosím čtenářům více, o co se v knihách jedná?

Jedná se o romány inspirované skutečnými událostmi, které se odehrály kolem poloviny 14. století v Brně za vlády moravského markraběte Jana Jindřicha, kdy se Brno stalo jeho sídlením městem. Sledují život markraběcí rodiny a brněnských měšťanů a práci patricijů, kteří řídí město. V každém díle soudí městský soud kriminální případ, například vraždu manžela, domácí násilí, krádeže, herezi.
Po Brněnských Židovkách bude následovat čtvrtý díl, který má zatím pracovní název Jeptiška pro markraběte. Děj se odehrává po smrti markraběnky Markéty Opavské, kdy si markrabě Jan Jindřich hledá novou manželku.

Jak jste se dostala k psaní knih z minulosti brněnského prostředí?

Původně jsem se chystala napsat román o životě moravského markraběte Jana Jindřicha. Jako historická osobnost je mi sympatický a osobně si myslím, že je stále nedoceněný jeho přínos pro Moravu. Byla bych ráda, kdyby se díky mým románům stalo jeho jméno známější. Historicky ho naprosto zastínil jeho bratr Karel IV. a následně pak jeho syn Jošt.
Při studiu materiálů jsem se dostala k dějinám Brna a zjistila jsem, že některé příběhy, které se v Brně za vlády markraběte udály, jsou velmi zajímavé a stojí za samostatné zpracování.

Mohou se čtenáři těšit na další knihy, vztahující se k brněnské historii?

Pokud najdu zajímavý příběh, ráda se k brněnské historii vrátím.

Nemohu se nezeptat na otázku: Kde sbíráte či nacházíte náměty pro své knihy?

Náměty na historické romány hledám v odborné literatuře a pramenech, náměty na současné detektivky mě většinou napadnou, když někde zaslechnu nějakou zajímavou příhodu, a tu pak ještě dál rozvinu.

Co je vám bližší – detektivky, nebo historické romány? Možná bych měla ještě otázku položit trochu jinak – detektivní příběhy ze současnosti, nebo z minulosti?

Ráda mám obojí, ale psaní detektivek ze současnosti je jednodušší a trvá kratší dobu. Historická detektivka, pokud se chce autor držet reálií, je podstatně náročnější projekt. V současných detektivkách se můžu „vyřádit“, ale historické jsou přece jen trochu svazující.

Sledujete hodnocení recenzí a reakce čtenářů na své knihy? Jsou pro vás nějak směrodatné v psaní dalších knih? Mám tím na mysli, jestli třeba napíšete další historické romány z Brna proto, že se čtenářům líbí a chtějí je číst, nebo se raději zaměříte na jiné téma, aby měli čtenáři šanci poznat třeba zase jinou stránku historie či brněnského prostředí.

Ráda vyjdu čtenářům vstříc, co se týče cyklu Mocní a ubozí markrabství moravského, ovšem musím najít další zajímavé příběhy na zpracování. Po čtyřech dílech si dám ale od tohoto cyklu pauzu. Ono je docela těžké zpracovat cyklus románů tak, aby měly vzestupnou úroveň. V určitém okamžiku se téma vyčerpá a hrozí to, že se bude autor opakovat. Ale brněnská historie je bohatá, takže zcela určitě ještě nějaké zajímavé období najdu.
Recenze sleduji, ale většinou se o nich dovím tak, že mě na ně někdo upozorní. Samozřejmě že ráda čtu pochvalné recenze, ale poslechnu si i připomínky, z nichž se snažím napříště poučit.

V úvodu jsem také zmínila, že jste spolupracovala na seriálu Policie Modrava. Jak jste se k tomuto počinu dostala?

Čistě náhodou. Pan režisér Jaroslav Soukup si koupil jednu moji knížku, líbil se mu styl mého psaní a oslovil mě, abych s ním spolupracovala na scénáři.

Prozraďte čtenářům – jak moc se liší psaní knihy a scénáře? A co z toho vás baví více?

Laicky řečeno, liší se délkou textu. Kniha bývá delší. Ovšem při psaní knihy je člověk v podstatě svobodný a záleží jen na něm, jak se příběh vyvine. Je to klidná práce, kdy vás kromě případného termínu odevzdání rukopisu nic netlačí. Při psaní scénáře, alespoň tak, jak to znám já, do hry vstupuje více lidí /režisér, dramaturg/ a autor musí vyjít vstříc i jejich představám, takže je určitým způsobem kontrolovaný a omezený „ve svém rozletu“ a zažívá víc stresu. Ale podle mého názoru je účast více lidí při práci na scénáři přínosná, protože víc hlav, víc rozumu i nápadů.
A raději píši knihy, to mě baví víc.

Dokážete si představit, že byste psala scénář k historickému velkofilmu, který by vycházel třeba z některé vaší knihy?

Představit si to dokážu. Například můj historický román Bestie z Karlštejna aneb Kronika hříšného kněze inspirovaný skutečnými událostmi by se na filmové zpracování hodil. Odehrává se v 30. letech 16. století na Karlštejně a v Praze. Jedná se o soudní proces s Kateřinou Bechyňovou, která byla souzena za kruté zacházení s karlštejnskými poddanými. Udal ji Václav Hájek z Libočan, tehdejší karlštejnský děkan. Druhý plán románu sleduje vznik středověkého bestseleru – Hájkovy Kroniky české. Ovšem podstatně reálnější je scénář podle některé mé detektivky. Už několik let mám rozepsaný scénář detektivky Hrob třinácté panny, kde se dá krásně vizuálně vyhrát s téměř hororovými scénami.

Na závěr si nemohu odpustit zvídavou otázku – na čem teď pracujete? Mohou se čtenáři těšit na další detektivku? Nebo na nový historický román?

Teď dokončuji Brněnské Židovky, po nich bude následovat čtvrtý díl Jeptiška pro markraběte. Poté chci dopsat detektivku z gastronomického prostředí a konečně historický román o založení města Hodonína královnou Konstancií Uherskou. Takže to jsou moje plány zhruba na další tři roky.

Za redakci i za čtenáře vám děkuji za krásný rozhovor a přeji mnoho nápadů do další práce.