Martin Goffa: Své inkognito bych si rád udržel

Rozhovory

Vytvořeno 21. 12. 2013 2:00

Autor: Jiří Lojín

S Martinem Goffou se nesetkáváme poprvé. Minulý rok jsme uveřejnili recenzi jeho prvotiny Muž se smutnýma očima a vzápětí i rozhovor s autorem (zde). Letos vydal další knihu. Její název - Vánoční zpověď - evokuje blížící se svátky, ale s jejich kouzlem nemá nic společného. Naopak, téma je závažné a pojaté bez příkras. Recenzi naleznete zde. Martin Goffa i tuto knihu vydal pod pseudonymem, svou pravou identitu prozatím úzkostlivě brání.

Jste rozhodnutý udržet si i nadále své inkognito? Nebojíte se, že vzhledem k popularitě vašich knih to nebude jednoduché?

Odpověď v případě otázky mého inkognita je jednoduchá: rád bych, aby se můj život soukromý neprotínal s tím „spisovatelským“, takže ano, své inkognito bych si rád udržel. A popravdě nevím, proč by má identita měla vlastně někoho zajímat. Myslím si totiž, že na osobě autora u mnoha děl až tak nesejde, spíš je podstatné, co je napsáno, ne, kdo to napsal. Kniha buď dobrá je, anebo není. Proč by v tom měla hrát roli osoba autora? Bavíme se samozřejmě o beletrii, pochopitelně, že u textů naučných je situace jiná.
No a pokud jde o popularitu mých knih… Zatím jsem vydal dvě, takže těžko soudit. Ovšem poté, co se na pultech objevila moje prvotina Muž s unavenýma očima, jsem zaznamenal nějaké ohlasy ve smyslu, že takovou knihu nemohl napsat začátečník a že se za pseudonymem Martin Goffa skrývá nějaký zavedený a zkušený autor. Už jsem to sice vyvracel opakovaně, ale tedy ještě jednou: skutečně neskrývá. Samozřejmě je ovšem příjemné, když si něco takového někdo myslí.

V textu vaší knihy je cítit tak velkou emoční zainteresovanost, že se domnívám, že jste musel podobný příběh ve svém okolí zažít. Je to tak? V jak blízkém?

Tady lze odpověď těžko shrnout do několika vět, ale pokusím se o to. Hrdina mé knihy, Adam Hofmann, je složen ze dvou či tří reálných osob, které jsou mi určitým způsobem více či méně blízké. Jedna z nich přitom skutečně zažila podvod právě od takové firmy, která v knize zničila Adama. A právě ta firma je na celém příběhu asi nejreálnější, a to včetně způsobu, jak lidi v nouzi připravuje o jejich poslední naději a peníze. Změnil jsem jen její název a sídlo jsem přenesl z jednoho východočeského města do Prahy. Jinak je pravdivé vše, od majitele politika až po téměř doslovné přepisy hovorů s „dámami“ na infolince.

Přinutilo vás to k napsání této knihy? Dokonce dřív než nový příběh Mikuláše Syrového? Má to být varování pro další důvěřivce?

Ano, výše uvedené mě skutečně k sepsání této knihy vedlo. Chtěl jsem se prostě nějakým způsobem podělit o to, co jsem se dozvěděl a čeho jsem byl svědkem, a nic lepšího, než o tom napsat, mě nenapadlo. Samozřejmě, že konec příběhu je vyfabulovaný, jde spíše o určitou hypotézu, co by se také mohlo stát, až jednou ten tlak někdo skutečně neunese.

Domníváte se, že touha patologických hráčů je natolik silná, že jsou schopni přehlížet evidentní nebezpečí podvodu, nebo jsou podvodníci natolik přesvědčiví, že jim uvěří i relativně rozumný člověk?

Nemluvme prosím jen o patologických hráčích, to, že jsem ho udělal z Adama Hofmanna, bylo spíše k dokreslení jeho osoby. Tenhle problém je všeobecný, lidé často z různých důvodů přestávají mít na své životní potřeby a do dluhové spirály se dnes může dostat téměř každý, kolikrát stačí jen jeden či dva chybné kroky. Bavme se spíše o těch, kteří do takového člověka na zemi ještě kopnou a připraví ho i o to poslední, co ještě má. Myslím, že tady pak už celkem nezáleží na tom, jak se kdo na to dno dostal. Jenže jak píšu v knize: když má člověk ruku v ohni, udělá cokoli, aby ji dostal ven. Může stokrát vidět rizika, může o podobných případech denně číst v novinách, ovšem když nemá na nájem a hrozí mu, že skončí pod mostem, stejně nakonec udělá to, co vidí jako jediné řešení.

Ve vaší knize vystupují operátorky, které velmi dovedně tahají oběť podvodu za nos. Jaký motiv mají ony? Určitě nejsou nijak dobře placené a musí jim být jasné, že pomáhají devastovat cizí životy.

Zde si dovolím použít příměr, který je možná až moc extrémní, ale ilustruje přesně, co si o tom všem myslím. Jde o knihu Jonathana Littella Laskavé bohyně, kde se bývalý esesák ve svých fiktivních vzpomínkách podivuje nad snahou svých německých krajanů morálně se distancovat od zvěrstev, která se děla např. při holocaustu. Pozastavuje se nad tím, jak je možné, že vinu necítí třeba posunovač, který na nádraží připojoval vagóny plné Židů za vlaky směr Osvětim, výpravčí, který dal těm vlakům znamení k odjezdu, a mnozí další. Všichni tihle lidé se totiž cítí být jen malým kolečkem v nějakém soustrojí a řešení morálních dilemat rádi přenechávají někomu nad sebou. A já myslím, že s pracovníky firem, jako je Fair money v mé knize, je to naprosto stejné. Nezapomínejme přitom, že nejde jen o vámi zmíněné operátorky. Všechny ty několikastránkové vychytralé, nevýhodné či přímo podvodné smlouvy někdo vzdělaný sepsal. Další musel pro firmu vytvořit marketing, někdo jiný jí třeba pronajímá prostory… Jedno malé kolečko v soustrojí vedle druhého, ne?

V závěru recenze jsem se zmínil o tom, že jste dal přednost pravdivosti a syrovosti příběhu před líbivostí, která by určitě přinesla větší prodej. Uvědomoval jste si to při psaní? Dokázal byste napsat svou knihu jinak, kdyby na tom záviselo její vydání?

Na jednom místě knihy Adam Hofmann říká: Proč se chlácholit všemi těmi narůžovo lakovanými kecy?…. Jako například, že všechno zlé je k něčemu dobré?... Proč ve všem, co se posere, vidět nutně i něco pozitivního? Vždyť to tak není, tak koho tím chceme balamutit? Proč prostě neuznat, že některé věci jsou hnusné a zlé a jiné nebudou?
A takhle to vidím i s vyzněním mé knihy. Napsal jsem ji nejpravdivěji, jak jsem uměl. Literatury s happyendy je přehršel, a pokud má někdo zájem o příběhy červené knihovny, nejsem autor pro něj.
Můj vydavatel vzal knihu takovou, jaká je, nijak se mi do ní ani náznakem nepokusil zasáhnout, takže nad tím, jestli bych byl ochoten ji upravit, jsem se ani zamýšlet nemusel. Nicméně to můžu vyloučit, raději bych ji nevydal, než abych si za ní nemohl stoprocentně stát.
Rád bych ale v této souvislosti doplnil ještě jednu zajímavost: pan Vaníček, který prováděl redakci rukopisu, mě upozornil na případ, který se před časem stal ve Francii. Někdo tam vykolejil rychlovlak poté, co je v knize Vzpoura přichází, vytvořené skupinou francouzských anarchistických autorů, taková věc popsána. Na spisovatele, resp. jednoho z nich, byla následně uvalena vazba, dokonce snad proběhl i soud, ačkoli pachatel útoku nebyl nikdy odhalen. K tomu bych tedy chtěl poznamenat, že má kniha je obyčejným románem a rozhodně nechci nikoho navádět, aby situaci řešil jako Adam Hofmann. Nicméně je asi jasné, že mi vždycky bude líto člověka na zemi, byť by i reagoval neadekvátně, a nikoli toho, který do něj na té zemi ještě kope a okrádá ho.

V jedné z předchozích otázek jsem naznačil, že jste Vánoční zpověď napsal dřív než nový příběh Mikuláše Syrového, hlavní postavy knihy Muž s unavenýma očima. Je tedy již na obzoru pokračování?

Ano, nový příběh Mika Syrového vyjde na jaře příštího roku. Po velmi kladném přijetí Muže s unavenýma očima jsem se pustil do volného pokračování a velmi doufám, že se čtenářům bude líbit alespoň tak, jako právě Muž. Mohou se těšit na první případ, který Miko řeší po svém návratu do řad policie. Případ dosti neobvyklý, protože ačkoli se zřejmě jedná o spáchanou vraždu, nejen, že nikde není k nalezení tělo, dokonce jako by snad ani neexistovalo místo, kde mělo k činu dojít. Kniha se tedy jmenuje příznačně Bez těla. Ale víc už prozrazovat nebudu, za několik měsíců si vše můžete sami přečíst.

Na vaši další knihu se moc těším a doufám, že bude stejně dobře přijata jako ta předchozí. Přeji vám hodně chuti do další práce a hlavně inspiraci, která je pro spisovatele nezbytná.

Rozhovor s Martinem Goffou připravil Jiří Lojín