Strachy a naděje Honzy Vojtíška

Rozhovory

Vytvořeno 15. 1. 2014 2:00

Autor: Štěpán Cháb

Sbírka povídek Z druhé strany Honzy Vojtíška zatřásla v polovině roku hororovou scénou naší republiky. Honza Vojtíšek ovšem není jen spisovatelem, Honza Vojtíšek je všeumělem. Pod jeho rukama vznikají komiksy, časopis, děti, zběsilá hudba a hlavně krásné nadšení pro věc. Jakoukoliv. Horor u nás nemá přílišné zastoupení, v Honzovi Vojtíškovi se mu ho ovšem dostává.  Čtenost a prodejnost Kingových estrád děsu a hrůzy v Čechách neukazuje na to, že by byl horor u nás nechtěný, jen ho nikdo příliš nepíše. Honza Vojtíšek tak plní úlohu nadšeného zastánce a zástupce menšinové literatury, kteroužto neradno opomíjet, protože hrozí, že si na nás počíhá někde ve tmě a skočí, když to budeme nejméně čekat.

Na několika místech ve svých povídkách odkazuješ na mistry hororové kultury, ať už filmu nebo literatury, řekni, kteří se nejvíce zapsali do tvého povědomí a čím tě tak uchvátili?

No, ne že bych na ně odkazoval vyloženě kvůli nim samotným, jako spíše kvůli určitým jejich dílům, která se hodí k dané myšlence nebo příběhové sekvenci. Z literatury jednoznačně Howard Phillips Lovecraft. To je prostě Mistr. Možná neumí vést dobře příběh, ale umí vybudovat úžasnou a pohlcující atmosféru. A kromě toho tu je ta výborná povídka Ve zdech Eryxu, která svou odlišností trčí nad jeho dílem. Hrozně rád mám Grahama Mastertona, u nějž mě mrzí, že mu toho u nás moc nevyšlo. On sice píše docela obyčejně, ale má dobré nápady a dokáže strhnout. Samozřejmě je dobrý celý román, ale závěr knihy Hymnus je až grandiózní. Navíc jsem měl možnost s ním chvíli komunikovat a je to velmi příjemný a ochotný člověk. Asi bych měl, samozřejmě, zmínit Stephena Kinga, protože on prostě umí odvyprávět příběh. Stejně tak bych ale měl říci, že ho po roce 2000 prakticky neznám. Z filmu určitě Lucio Fulci, italský podivín, který dokázal natočit spoustu špatných a průměrných hororů, ale i několik těch nejzásadnějších a nejpovedenějších. Zmínit určitě musím Johna Carpentera. Ač mám mnohé jeho filmy rád (Halloween, Mlha, Vládce temnot patří nejen k mým nejoblíbenějším hororům, ale řadím je i mezi nejlepší horory vůbec), mám ho mnohem radši jako hudebního skladatele. Některé hudební motivy jeho hororových filmů jsou opravdu mrazivé a nesmrtelné. Když už jsme u té hudby, mým nejoblíbenějším skladatelem filmové hudby je Angelo Badalamenti, který skládal hudbu i pro několik hororů. Jeho tvorba mě opravdu pohlcuje. Mrazí mě z ní, děsí mě, ale neustále se k ní vracím.

Nezmínil jsi ve svém výběru žádné české horory, to je to s nimi u nás tak špatné?

Ono to s nimi spíše nikdy nebylo dobré. Ale ještě lépe bych to specifikoval tak, že českému hororu nikdy nebyla poskytnuta možnost a nedostal příležitost ukázat, že to s ním dobré být může. Hororu u nás prostě není přáno. Jasně, sám píšu, takže tohle je jen takové ublíženecké kňourání zneuznaného autora. Ale lze to lehce ověřit. Zkuste napsat něco hororového a někam to poslat. I v té obecné fantastice je horor až ten třetí vzadu za rohem. Já se v předešlé odpovědi nechtěl moc rozepisovat. Samozřejmě mám i pár oblíbených českých autorů a autorek. Z těch dříve narozených mě zaujal Emanuel Lešehrad, který psal takový hororově-fantasticko-mysteriózní mix, ale některé čistě hororové povídky jsou výborné. Uchvátila mě povídka Nebožtík rytmistr Ignáta Herrmanna nebo Genius ohava Metoděje Havlíčka. Trochu si posypu popelem hlavu, protože dosud prakticky neznám hororové dílo M. Švandrlíka (jen ze seriálové verze), ač nějaké knihy doma mám (ještě nebyl čas). Ze současných autorů a autorek musím určitě zmínit mého velkého oblíbence Svatopluka Doseděla a oblíbenkyni Annu Šochovou (s oběma se velice příjemně komunikuje). Z těch méně známých pak syrového Romana Vojkůvku (jemuž jdou někdy povídky stejně dobře jako filmy). Nedávno se pak ke mně dostala úžasná povídka Jak se z Česka stala hororová velmoc filmového režiséra a komiksového scenáristy Josefa Blažka. Až je mi líto, že se literatuře nevěnuje více, protože zrovna on na to má. A co se týče filmu, prakticky jediným československým režisérem, který si (oprávněně) zaslouží přízvisko hororový, je Juraj Herz (opět, velmi příjemný člověk), mám jeho tvorbu hrozně rád. Z té současnější tvorby, která je, zákonitě, spíše undergroundová až amatérská, si pozornost zaslouží Roman Vojkůvka (jeho Neusínej 2 patří k tomu nejlepšímu z hororu, co u nás bylo po revoluci natočeno), vždy precizní a důkladný Josef „choze“ Blažek a karvinský nadšenec Lukáš Bulava, jehož filmy možná nejsou technicky dokonalé, vrchovatě to však vyvažuje nadšením, snahou a rozhodností. On prostě ví, co chce, a jde si za tím. Navíc před kameru přivedl svou kamarádku Báru Kosiecovou, mou filmovou/hereckou femme fatale (a opět, zcela nepřekvapivě, velmi příjemná bytost). Zcela aktuálně pak musím upozornit na zajímavý, originální a na české poměry dosud nevídaný projekt, kterým je filmová antologie Pionýři hororu. Devět krátkých hororů různého subžánru, různých tvůrců, různého provedení.

Ač z tvé odpovědi plyne, že je to u nás s hororem na hraně, přesto zaznívá i naděje právě ve jménech Svatopluka Doseděla a Anny Šochové a hlavně v tvém jméně. Tvá nedávná sbírka hororových povídek Z druhé strany rozhodně mluví spíše o naději, než o čemkoliv jiném. Pokus se popsat strázně při vydávání hororové sbírky v Čechách, nač by se tvůj případný kolega měl připravit při vydávání svého debutu?

Nikdy nepodkuřuj ješitovi, protože mu zatemníš mysl a nedostaneš z něj upřímné odpovědi… ale děkuji. Strasti samozřejmě jsou, ale dají se eliminovat. Tedy ne tak, že by nebyly, ale že tak nebudou vnímány. U mě byl hlavní motor něco vydat. Mít prostě v ruce vlastní knihu. Co tomu bude předcházet, jak se to bude rodit, co bude potom, na tom mi vlastně ani moc nezáleželo. Jak to jednou vyjádřil kolega Vojkůvka – jednou je ta kniha venku, jsem nesmazatelně zapsán do análů horrorové literatury. A to už mi nikdo nevezme. Hodně času a nervů jsem si taky ušetřil tím, že jsem zcela rezignoval na pokusy posílat někam něco někomu do nakladatelství a čekat, jestli se vůbec ozvou. Bylo jasné, že je to zbytečné, a zkušenosti kamarádů pisálků, kteří tohle absolvovali, mě v tom jen ujistily. Takže, zbývá možnost vzít za to sám. Naštěstí dneska existuje spousta malonákladových nakladatelství, s nimiž je dobrá domluva. A pokud si co nejvíce práce uděláte a zařídíte sami, není to ani moc drahé. Stačí si mezi nimi jen vybrat, a vybírat je třeba, protože cenově se liší někdy až diametrálně. Takže. Měl jsem povídky, měl jsem kamarádku na korektury, měl jsem kamaráda na ilustrace, kteří to udělali z lásky ke mně a možnosti vyzkoušet si to, knihu jsem si graficky zpracoval sám a odeslal do nakladatelství. V podstatě to není žádná věda. Kniha mi pak padla do klína a to byl přesně ten okamžik, pro který jsem to dělal. Chtěl jsem mít venku knihu a mám ji. Jsem spokojený. To, že to lidi čtou a že se jim to i líbí (podle některých recenzí) je hrozně fajn, ale je to vlastně jen bonus navíc. Tento můj čistě osobní přístup mi tedy pomohl eliminovat vnímání těch strázní jako nějakých výrazných překážek. Jeden můj slovenský kolega se nedávno rozhodl, že prostě konečně něco vydá. Napsal román, zdržel se obesíláním nakladatelství a pak třískl do stolu a že si to zařídí sám. V e-pub podobě by jeho román měl vyjít teď na vánoce, vrazil do toho přes 270 euro, počítá s tím, že zisky z té knihy budou minimální (dokonce se snad i vsadil, že se kniha nezaplatí), kniha nebude vůbec drahá. Pronesl však ohledně toho velmi důležitou větu: „Musel som to urobiť.“ Možná to není košer z podnikatelského hlediska, ale když něco člověk udělat chce, musí, na nějaké těžkosti nehledí. Ale ono to samozřejmě pak pokračuje. Chcete tu knihu dostat mezi lidi, že jo. Důležité je vědět, že si z toho, že jste vydali knihu, nikdo na zadek nesedne. První vlna zájmu přátel, příbuzných a kamarádů pomine. A pak se musíte opět starat sami. Obcházet knihkupectví je občas dost o nervy. Internet a sociální sítě nezvládnou všechno. Já jsem naštěstí svým způsobem exhibicionista, takže absolvovat autorská čtení různě (nejen) po knihovnách (která si domlouvám sám) mě veskrze uspokojuje (i když tam přijdou dva lidi). Důležité je nezhroutit se z první negativní recenze, protože hned ta druhá může být velmi potěšující. Ostatně, zařizovat a domlouvat recenze je taky občas sranda o nervy. Posílat někam drze naslepo knihu, aby ji zrecenzovali, to nemám v nátuře. Takže se nejprve ptám, jestli by ji nechtěli zrecenzovat. A stane se třeba to, že řeknou ano, vy jim tu knihu pošlete a čekáte už tři měsíce a recenze pořád nikde. V době elektronických knih některé problémy odpadají, ale ne pro starou konzervu jako já. E-knihám se hodlám vyhýbat, jak nejvíce to půjde, to prostě není formát pro mě.

Jak pohlížíš na názor, který tvrdí, že kniha vydaná vlastním nákladem není vlastně knihou? Vydávat si, dle toho názoru, může kdo chce, co chce, jen když zaplatí.

Pohlížím na to jako na naprostou hloupost (a říct to někdo mně do očí, asi bych nebyl tak slušný). Vždyť o kolik krásných děl by při tomhle vnímání literatura přišla? Kolik samizdatové literatury takhle vycházelo? Vydávat kdo chce, co chce, vždyť o to jde, ne? To je jeden ze znaků té oné svobody, jimiž se mnozí dneska tak zarputile zaštiťují. Jak to, že to není kniha? Já vždycky myslel, že status knihy dává její forma, tvar, obsah, ne její vydavatel. Když si vydám vlastní desku (a že jsem to udělal), nebude to deska? Ještě se mi jich pár válí ve skříni, takže se kdykoliv mohu jít přesvědčit, že to opravdu je klasická vinylová deska se vším všudy. Když si sám za vlastní peníze uvařím jídlo, tak to nebude jídlo? Neměl bych být tedy už prakticky mrtvý hladem, protože jiné jídlo skoro nejím? Co tedy určuje, co je kniha a co ne? Co dělá knihu knihou? Když si Stephen King koupí nějaké nakladatelství a pak u něj vydá knihu, tak to vlastně nebude kniha, protože to vydal vlastním nákladem, ve svém nakladatelství, tedy za své peníze?

Dle tohoto tvrzení knihy vydané vlastním nákladem znehodnocují oficiálně vydávanou literaturu. Nakladatel vybírá kvalitní rukopisy. Jak známo, autor na své dílo pohlíží bez kritiky, zamilovaně. Sám sobě nevytkne chybičku, ač může být plný pochybností. Samizdatová literatura se tohoto problému příliš nedotýká, protože nesvoboda komunismu zakazovala určitou literaturu z politického hlediska, nikoliv z hlediska kvality. Nakladatelův výběr ze zaslaných rukopisů by tedy měl být prvním cedníkem kvality. Vlastní náklad toto vylučuje a hrozí, že na svět vyjde kniha opravdu nesmírně nekvalitní a literární trh se tak začne zaplavovat braky.

To jsou prostě kecy. Knihu jako takovou, její reálnou existenci přece neurčuje kvalita. To je přece naprosto jiná, navíc teoreticky čistě subjektivní, kategorie. I když to bude „nesmírně nekvalitní“ brak, pořád to bude kniha. Navíc, stejně jako každý film si najde svého diváka, i každá kniha si najde svého čtenáře. Poměřovat kvalitu literatury podle jejího vydavatele mi přijde dost ujeté a ano, elitářské. Nepopírám, že takhle nemohou vycházet nekvalitní věci, ale znamená to snad, že renomovaná, oficiální nakladatelství vydávají jen kvalitní knihy? Opravdu? Je tedy Padesát odstínů čehokoliv kvalitní literatura jen proto, že jí vydalo oficiální renomované nakladatelství? Pokud si tohle někdo myslí, doporučil bych mu seznámit se s osudem skvělého románu Jacka Ketchuma Po sezoně, kde právě ono renomované oficiální nakladatelství málem (na jistou dobu opravdu) zhatilo kvalitní horrorový román, protože jej donutilo přepsat úžasný konec na typicky všední, tendenční a tuctový. Naštěstí se pak objevila původní verze. Kniha je knihou pro svůj obsah, tvar, formu, kvalita obsahu ani vydavatel na existenci knihy nemá žádný vliv. Je snad někdo natolik neomylný, geniální, božský nadčlověk, že si dovolí určovat kvalitativní oprávněnost existence jakékoliv knihy? Tedy že je to kniha, jen pokud je kvalitní? Opravdu musí být nějaká instituce, která svým dobrozdáním určí, že je něco kniha a něco ne? Nepřijde vám to poněkud bolševické? Když to má stránky, přebal, název, autora, písmenka, příběh, ISBN a není to kniha, co to tedy je? Rohlík?

S ohledem na státní zřízení by se mohlo začít zdát, že knihy vydané vlastním nákladem začnou být pro čtenáře lákavější, protože nakladatel se začal zaměřovat prakticky jen na výdělek, na prodejnost knihy. Kvalita je tedy odsunuta na vedlejší kolej. Tvůj příklad Padesáti odstínů čehokoliv je toho nádherným dokladem. Ale odbočme od tématu. Je o tobě známo, že se věnuješ kromě psaní hororových povídek i jejich překladům. Jak jsi k této činnosti přišel a jakou máš odezvu v zahraničí?

První dvě věty bezvýhradně podepisuji vlastní krví. Ona „cenzura“ je tady pořád, tehdy se nevydávaly věci z politického hlediska, dneska se nevydávají z toho tržního. S kvalitou to nemá nic společného. Naštěstí dnes je tedy více možností. Ohledně překladů. Dostal jsem se k tomu doslova jako slepý k houslím. Když jsme se chystali vydávat Howarda, řekl jsem si, že by nebylo špatné mít tam nějaké zahraniční povídky, a protože trochu umím polsky, tak jsem oslovil několik polských autorů a tím to začalo. Protože polský horor je dobrý, hodně dobrý, má více prostoru a více prostředků, jak se formovat a zlepšovat, na rozdíl od nás mu ten prostor a možnosti jsou poskytovány. Ono třikrát větší trh udělá své. A mně bylo hrozně líto, že o něm u nás nikdo neví. A tak jsem ho začal překládat. Je však třeba říci jedno. Ohledně polštiny jsem samouk. Nikdy jsem se ji nějak cíleně, oficiálně, neučil. Mám jen nějaké polské předky, žil jsem dlouho u polských hranic a skoro celé dětství koukal na polskou televizi. Poslední dobou si polštinu zdokonaluji čtením polských věcí a komunikací s Poláky. O kvalitách mých překladů si nedělám žádné iluze a to, že je v jistém časopise v recenzi označili za mizerné, je pravděpodobně pravdivé. Ale, dokud to nebude dělat někdo jiný, dokud se překládání polského hororu neujme někdo schopnější a povolanější, budu to dál dělat takhle. To je samozvaná z nouze ctnost, co? Odezvy? Nevím, nakolik polští autoři dokážou ocenit můj překlad, ale moji polštinu si docela chválí a už je nemusím o povídky žádat tak často, už je nabízejí i sami.

Zmínil jsi Howarda, tvé hororové dítko, pověz o něm víc. Proč vznikl, kdo za ním stojí, jaké na něj jsou reakce a máte s ním nějaké vyšší ambice, než ho nechávat jen jako internetový magazín? Nechystáte spolupráci s nějakým zavedenějším hráčem? Už třeba jen z řad nakladatelů či časopiseckých vydavatelů?

Howard vznikl proto, abych měl kde publikovat povídky. Vypadá to jako sranda, ale minimálně z 25 % to je čiročirá pravda. Absence čistě horrorového časopisu, zabývajícího se hororem komplexně, tedy všemi jeho podobami, mě vždycky strašně štvala. Vlastně poslední podobný časopis, o němž vím, byl koncem devadesátých let severomoravský Horror. Vyšla jen dvě čísla. Přestal vycházet poté, co jsem redakci zaslal několik svých povídek. Dodnes odmítám jakoukoliv spojitost. Od té doby jsem se opájel mokře snivou vidinou vydávat vlastní hororový časopis a dávat do něj všechno to, co mi tady chybí. Jenže pořád byly hlavním problémem peníze. Ty nejsou na potřebnější věci, natož na tohle. Později jsem potkal stejně postiženého hororového maniaka Obituse (vím, že by se to mělo skloňovat jinak, ale mě se tenhle tvar líbí více) a opájeli jsme se v tandemu. Až pak nám došlo, že to vlastně jde dělat i bez těch peněz. Elektronicky. Inspiroval nás k tomu polský e-časopis Grabarz Polski. Zkušenosti jsme neměli prakticky žádné, ale to zarputilému člověku plnému nadšení nikdy v ničem nezabrání. A tak jsme to zkusili. A ono to funguje. Připravujeme již desáté číslo. Začali jsme ve dvou, postupem času se sami a dobrovolně přidali další lidi. Přispěvatelé, ilustrátoři, korektorky, grafik. Já s Obitusem tomu dáváme směr, jsme něco jako výkonní šéfredaktoři. Ostatní jen plní naše příkazy nebo přicházejí s vlastními návrhy (což je příjemnější varianta). Reakce jsou docela dobré. Asi tomu hodně pomáhá fakt, že jsme vlastně u nás jediný čistě hororový časopis. Občas jsou nějaké výtky ke vzhledu nebo formě článků, ale není to nic zásadního. Někdy se kritika zabývá věcmi, které měnit nechceme a jsme s nimi spokojeni. Vyšší ambice? Papírová verze by byla fajn. Já bral tu elektronickou jen jako takovou z nouze ctnost, když není klasický, skutečný bourák, ať je alespoň šlapací autíčko. Ale postupem času jsem začal odhalovat pozitiva této formy. Papír je ale papír. Ale taky finance. A ty my nemáme. Celý Howard dosud funguje na zcela nefinanční bázi. Je to vlastně jen takový fanzin hororových nadšenců a nadšenkyň pro horrorové fandy. Děláme to dobrovolně, zdarma, ve volném čase. Protože nás to baví. Naplňuje. Uspokojuje. Spolupráci pravděpodobně nechystáme, rozhodně ji tedy nebudeme v nejbližší době nabízet či vyhledávat. Hned z několika důvodů. Myslíme si, že se u nás čistě hororový časopis nezaplatí, nevydělá si na sebe. A kdokoliv, kdo nám na něj dá peníze, do něj bude chtít kecat a měnit ho pro potřeby trhu, a to já si rozhodně nenechám. Jednak je se mnou dost těžké vyjít a když není po mém, hrozně špatně to snáším (kluci z mých kapel by mohli vyprávět), ale hlavně rozhodně nechci, aby se z Howarda stalo něco jako je třeba Pevnost. Mně tahle forma prostě nesedí. Chápu, že je to kvůli prodejnosti třeba, být křiklavě barevný, in, cool a podlézavý, ale to není nic pro mě. Já to takhle dělat nechci. A proto asi zůstane Howard ještě dlouhou dobu tak jak je teď. Samozřejmě to nechci tvrdit jistě. Kdo ví, co se stane za nějaký čas. Třeba zemře utajená bohatá tetička někde v Uzbekistánu...

...ano, a odkáže ti kalašnikov. Dostali jste se vlastně, i vinou vlastního rozhodnutí, do novodobého undergroundu. Nestojíte o reklamní plochy, kde by inzerent prskal něco o výhodné půjčce, nestojíte ani o majitele, který bude prskat nad tím, že prskáte nad inzerenty. Chcete tvořit, protože to tak prostě chcete. Přesně takhle vznikaly legendy. Ale abych nezamluvil to, co jsi ty řekl. Zmínil ses o kapelách, kde jsi hrál. Nepředpokládám, že jste hráli líbivý popík pro zamilované páry...

A tak my bychom se té placené reklamě zase určitě nevyhýbali, kdyby byla alespoň trochu tematická. Aspoň by byly peníze na nakupování zahraničních povídek. Nebo bychom mohli sem tam pustit nějakou vatu našim ilustrátorům a ilustrátorkám, za tu jejich skvělou práci. I když by to ale zase přineslo tu finanční byrokracii, daně a tak... Člověče, kapely. To už možná ani není pravda (i když pár předmětů doličných jsme po sobě zanechali). Samozřejmě opět čistý underground. Mám ho asi nějak v povaze. Líbivý popík zdaleka ne, ale ta představa do sebe zaklesnutých zamilovaných párů na našem koncertě je docela zajímavá. Těch kapel a projektů bylo během celé mé hudební kariéry zhruba patnáct. Od klasického punk rocku, přes hard core, grind core až po nemilosrdný noise core s názvy jako Stormnoise, Poslední přání mrtvého humanisty apod. To je vždycky fajn, neumět hrát, pokoušet se o to a pak zjistit, že to má dokonce své žánrové pojmenování. Ke své cti musím říct, že jsem u noise core zůstal i poté, co jsem zjistil, že se basová kytara nasazuje strunami od sebe. Z nahrávek to možná tak nevyzní, ale živé noise core koncerty, to má prostě koule a hned několikery. Něco trvalo jen krátce, do dvou tří koncertů, něco bylo mnohem srdečnější. Párkrát jsem díky hraní zavítal do ciziny, po některých kapelách zůstaly nějaké nahrávky, dokonce i na vinylech. Jedna kapela, kterou jsem před 17 lety zakládal, hraje dodnes (už tedy drahně let beze mě). Názvy asi není proč zmiňovat, ale nejsrdečnější záležitostí pro mě byla má poslední kapela Fire Walk With Me, už pro ten netypický styl (v naší republice ho hrálo dohromady jen asi 5 kapel). Ta mi fakt přirostla k srdci. Přesně, jak texty, tak hudebně, vyjadřovala mé rozpoložení. A prudila, to se mi na tom líbilo nejvíce.

Jakožto ostřílený hlučil jsi určitě popatřil svým blahosklonným pohledem i na kapelu Fantomas Mike Pattona, nádherné spojení mezi apokalypsou a nadýchanými polštářky v budoáru levné prostitutky. Pokud ne, určitě tak učiň. Ale téma hudby a literatury mě svádí ke spojení těchto dvou definicí lidského rodu. Dá se, aniž by člověk sklouzl do kýčovité falše, nalézt mezi nimi nějakou spojitost? Ovlivní spisovatele hudba a hudebníka literatura? Představ si, že bys zpíval v klučičí kapele typu Lunetic, psal bys horrory? Byl bys toho schopen?

Ke kapele Fantomas jsem se dostal teprve poměrně nedávno a to vlastně jen díky již zmiňovanému režisérovi Lukášovi Bulavovi, který je zřejmě největším Pattonovým fandou v Česku a přilehlých destinacích (dokonce ho, i s kapelou Fantomas, vtělil do jednoho svého filmu). A jo, vystihl jsi je skvěle. Myslím, že při troše úsilí se ta spojitost dá dohledat určitě. Vždyť, zůstaneme-li u hororu, kolik je hororpunkových kapel, horror(rap)core dokonce zahýbal (spíše hnul žlučí) letošním Slavíkem, kolik hudebníků ovlivnil a stal se jim inspirací H. P. Lovecraft? Desky Kinga Diamonda „Them“ nebo „The Eye“ jsou vlastně horrorové příběhy. Teď nevím, jestli je děsivější představa, že bych byl členem klučičí kapely nebo že bych dokonce zpíval, ve smyslu zpěvu, jak si ho každý představí. Ale ano, myslím si, že by se tyhle dvě věci nevylučovaly. Řekl by někdo, že oblíbenou kapelou Jima Carreyho byli death metaloví Cannibal Corpse? A ejhle, byli, dokonce si je prosadil do Ace Ventury. Proč by tedy boybandový zpěvák nemohl psát horory? Vždyť jen té inspirace ze zákulisí s dychtivými, psychicky rozhozenými všehoschopnými fanynkami...

Tedy Jima Carreyho bych nikdy neodhadl na Cannibal Corpse. Ještě teď si pamatuju, jak jsem v pubertě rozbalil balíček s kazetou Cannibal Corpse a na jeho přebalu nalezl rozežrané torzo muže, naštěstí jen nakreslené. Utkvěl mi, byl jsem mladý, což mě snad omlouvá, jeho nepěkně vyjevený penis prolezlý hnilobou a červy. Veselý obrázek, jímž jsem si chtěl vyzdobit pokoj, naštěstí mě to pustilo. Jak je na tom horrorový spisovatel a pohyblivá, tedy filmová nechutnost? Vyhledáváš exploation filmy, které často zachází až do absurdních experimentů s tím, co snese lidský žaludek, když se spojí s rohovkou, nebo ti stačí hollywoodský masakr motorovou pilou?

Hezký penis je i na přebalu desky Institut klinické smrti kapely Törr. Hollywoodský masakr motorovou pilou zní dost děsivě... Gore mi nijak nevadí, v rámci příběhu polahodí oku, ale nijak ho nevyhledávám a neujíždím na něm. Když je podporou atmosféry, je fajn a i mě potěší. Ale samoúčelné mrzačení mi nic moc neříká. Mám raději nadpřirozené a démonické atmosférické příběhy. Takže radši si vždycky pustím raději Saunu než Hostel, E tu vivrai nel terrore – L'aldilà než Saw nebo Texas Chain Saw Massacre než Srpski film. A úplně nejraději než to všechno nejlepší filmový horor všech dob, nedostižný Nosferatu, eine Symphonie des Grauens. Ale i to gore může zaujmout svými uměleckými ambicemi, jako v případě Tôkyô zankoku keisatsu.

Když ti lahodí nadpřirozené a tajemné příběhy, čehož je i tvá povídková sbírka Z druhé strany důkazem, prozraď, zda jsi se někdy i stal protagonistou, to jest člověkem vyděšeným z nadpřirozena.

Tahle otázka asi musela padnout, co? Jednou jsem seděl v práci, sám v malé prázdné místnosti se zavřenými okny i dveřmi, a měl jsem silný pocit, že mě něco pohladilo po tváři. Nevím, zda to bylo nadpřirozené nebo zcela prostě vysvětlitelné, asi bych netvrdil, že mě to vyděsilo, ale je to vlastně to jediné, co bych na položenou otázku mohl odpovědět. Vlastně ještě jednu věc. Dost často se mi stává, že si vzpomenu na nějaký film, že bych ho rád zase viděl. A maximálně do měsíce ho buď dávají v televizi, nebo na něj přijde řeč, nebo se mi prostě nějakým způsobem dostane do rukou, do záběru. Tohle mě i trochu začíná děsit. Ale je třeba říct, že v těchto ohledech jsem skeptický materialista.

Po otázce, která musela přijít, otázka, bez které by to nemohlo skončit. Co plánuješ? Máš rozepsanou knihu? Vrhneš se do románu nebo zůstaneš u povídek?

Zatím jedu v povídkách. Docela mi to vyhovuje. Na román ještě pořád nemám odvahu. I když námět na něj by byl, v různých poznámkách a v mysli i už trochu podrobněji rozvedený. Už tak trochu přemýšlím o další povídkové knize, která by mohla vyjít příští rok (2014). Hlavně tedy proto, že mi na její vydání byly nabídnuty peníze. Jen přemýšlím, zda to pojmout zase jen jako sbírku povídek (materiál by na to už i byl, jen tento týden jsem dopsal tři povídky) anebo to trochu tematicky specifikovat. Zjistil jsem totiž, že se mi sešlo několik již napsaných povídek a několik ještě nenapsaných nápadů eroticko-hororového ladění. No, někdy jde spíše o čisté porno. Takže mi vrtá hlavou, zda nevydat takto zaměřenou povídkovou sbírku. Aktuálně ale jako autor i editor pracuji na povídkové sbírce (antologii?) hororových povídek do 100 slov. Na jejím obsahu by se mělo podílet 7 autorů (včetně mé maličkosti) a jedna autorka ze 3 zemí (Česko, Slovensko, Polsko). Tvorba povídek omezených jen na/do 100 slov mi nejdříve přišla nemožná, pak mě to ale docela pohltilo. Jako předkrm se krátký výběr objeví v desátém čísle Howarda. Kniha, pokud se zadaří, by se měla objevit koncem března 2014. Taky se pokusím vecpat se se svou tvorbou do polského hororového prostoru. Ale překlad do polštiny je poměrně komplikovaný a zdlouhavý, takže kdo ví, kdy k tomu dojde a jestli to vůbec bude mít nějaký efekt. A ohledně dlouhodobějších plánů, bavili jsme se s jedním známým o společné elektronické sbírce hororově laděných akrostichů. Ale zatím to je jen ve stádiu nápadu. Nepíšou se zrovna lehce.

Věříš v Boha?

Teď jsi mě dostal. Odpověď na to pro mě totiž není zpravidla jednoduchá. Ne ve smyslu obsahu, ale spíše formy. Úplně nejjednodušší odpověď by byla asi NE. Jsem v tomhle spíše materialistický ateista. To spíše píšu hlavně z toho důvodu, že mně je vlastně úplně jedno, jestli nějaký Bůh existuje nebo ne. Nemíním někoho přesvědčovat o jeho neexistenci, i když si to myslím. Já jsem dokonce i ochoten jeho existenci připustit, v žádném případě to ale nezmění mé myšlení, nebudu si kvůli tomu myslet něco jiného ani se chovat jinak než teď. Ať už existuje nebo ne, mé chování a myšlení to prostě nijak neovlivní. Nevadí mi ani tak samotná existence Boha, jako spíše to, co tato jeho (údajná) existence ode mě jako člověka (údajně) vyžaduje. Tedy, mnohem více mi vadí mnozí jeho uctívači než on sám. I přesto, že mi prostě nějak nesedí do mé představy světa, lidského myšlení a života.

Děkuji za velmi zajímavý rozhovor a při tvé příští knížce se tu snad zase sejdeme.

Také děkuji. Doufám v totéž.

Na fotografiích jsou Graham Masterton (horní) a Honza Vojtíšek (spodní)