Rozhovor s Lukášem Vavrečkou, tentokrát o jeho vlastní tvorbě

Rozhovory

Vytvořeno 9. 5. 2014 3:00

Autor: Jiří Lojín

S Lukášem Vavrečkou jsme se měli příležitost setkat v rozhovoru o východočeském literárním čtvrtletníku Partonyma. Slíbil jsem v něm, že si šéfredaktora Partonymy představíme ještě v jiné roli – jako spisovatele. Jeho prvotinou je román Revolucionáři, je však také autorem poezie. Ale k tomu se ještě v průběhu rozhovoru dostaneme.

Proč píšete? Jakou motivaci máte?

Ne, tohle opravdu nevím. Ještě jsem tomu nepřišel na kloub. Nevím, proč mám to nutkání neustále vytvářet nějaký příběh, jednak ve skutečnosti, jednak slovesně. Stejně tak nevím, proč mám rád kafe se třemi nebo čtyřmi lžičkami cukru, proč si sladím i zelený čaj a proč můžu poslouchat jednu hodinu Avril Lavigne a druhou Bachovu Sonátu v g moll. Ale rád o psaní mluvím, stejně jako rád konzultuji a šířím nepsané příběhy. Nejspíš to celé tkví v nějaké touze cosi sdílet. A třeba to cosi má být narativ. I když… Rád si s někým třeba objednávám stejné pití. Je to můj způsob, jak se naladit na stejnou vlnu, jestli mi rozumíte. Na pití záleží. Ve stejnou chvíli cítíme na jazyku totéž, totéž se vtírá mezi ty malé hlouposti v hlavě. Sounáležitost. Pocit, že zcela nepopiratelně v jeden moment něco sdílíme. Zajímalo by mě, jestli to ženy cítí stejně. Ženy, které jsem pozval, s nimiž jsem chtěl něco sdílet. I kdyby to měly být jenom příběhy. Ačkoliv výraz jenom tu není tak docela na místě. Píšu a poslouchám. Obojí stejně rád a tedy ani jedno nemohu postrádat. Jeden z důvodů, proč si nechávám příběhy vykládat, místo abych je četl. Ovšem nejčastěji je poslouchám již načtené. Je jich mnoho. Takhle jsem poslechl nesčetně románů. Je skvělé, můžete-li si dopřát iluzi, že máte svého soukromého vypravěče.

Ovlivňuje vás to nějak? Myslím to, že místo četby posloucháte?

Rozhodně. Například více než kdy jindy kladu nyní důraz na to, jak by moje texty zněly, kdyby je někdo nahlas předčítal. Respektive, kdyby je vyprávěl, což může být rozdíl. Ať už je to román ve verších nebo detektivní povídka, je pro mne prioritou, aby dobře zněla, proto trávím hodiny nad vytištěným textem a přehazuji, nahrazuji, škrtám slova, až po třech čtyřech čteních získám dojem, že takto jsem spokojen s každou větou, s každým souslovím. V tomto smyslu jsem nejspíš přehnaný perfekcionista, ale kladu zkrátka stejný důraz na estetický účin jako na významovou složku. Myslím, že podle toho i lze můj rukopis mezi ostatními poznat.

A co kdybychom to zkusili obráceně: Myslíte, že lze poznat lidi podle jejich textů?

Poznám, co kdo četl, poznám, jaký druh problému má. Muži i ženy většinou píší proto, že mají nějaký problém. Překvapivě, alespoň podle mého názoru, se ty problémy příliš neliší. Jenom se jinak kamuflují. Píšeme, abychom se vysvětlili, pochopili a doplnili o napsané. Ne, že by to, co jsme napsali, v nás předtím nebylo, ale na papíře je to najednou jinak. Je to venku, je to ve slovech a jak je to ve slovech, je to něco nového, můžeme si to znovu přečíst a přiřadit k tomu, co už máme. Je to jako emanace…

Míváte pocit, že prožíváte něco, co jste už jednou napsal?

Určitě ne v původní celistvosti, ale ano, čas od času se nechávám rozechvívat setkáním se střípky něčeho, co byl nebo měl být ucelený literární svět, s postřehy, které mi přišly dostatečně poetické, abych je napsal.

Nebo chtěl zažít.

Je to tak. Samozřejmě, že jsem je chtěl zažít. Všichni bychom toho chtěli zažít moc a moc, překvapení, slasti, strachy. Píšeme, abychom si je vynahradili. Nevzpomínám si, že bych někdy ve stavu té pomíjivé, otřesně otřásající blaženosti napsal něco, co by mělo hlavu a patu. Sevřená díla, díla, která mají řád, promyšlené kompozice se rodí z potřeby sjednat si pořádek ve vlastním prožívání a naopak. Pochybuji o tom, že Kerouac měl potřebu třídit si myšlenky. Kerouac – a klidně mi řekněte, že to byla póza – měl rád věci tak, jak plynou, v tom nekonečném sledu. Kerouac měl rád řeči. I Saroyan měl rád řeči a já měl rád jeho tlachání. Bylo lehké a bylo ho mnoho. I tenhle náš rozhovor stojí na řečech, co si budeme povídat. Nakonec jde ale vždycky o to, jak dobře je to napsané.

Mám rád fikční světy, ale moje hlava je jako můj byt. Nesmí být ani prázdný ani plný, abych v něm našel prostor pro příběhy. Poslední dobou jsem ploval jenom v tom vlastním. Teď mám ale na spadnutí poeticko-detektivní cyklus Alibi na příští noc, měl by vyjít snad ještě před prázdninami. A konečně jsem se pořádně opřel do Hyperprostoru, což je taková má asi největší výzva, kniha psaná střídavě prostřednictvím interview a pásma. K ní ještě patří sbírka povídek Přípustné asymetrie, která přibližuje příběhy vedlejších postav Hyperprostoru. A nejenom Hyperprostoru, některé z těch postav se už objevily v Revolucionářích a Partituře. Mám rád spletitost literárního světa, kde jedna kniha může odkazovat na druhou, kde se knihy mohou vzájemně vysvětlovat, a přesto každá může existovat sama o sobě oddělena od ostatních a dávat smysl. Sám se jako čtenář chvěju nadšením, když narazím v knize nebo povídce nějakého autora na postavu, kterou už znám z jiné jeho knihy. Osobně se mne jako autora drží dvě tři mužské postavy a jedna ženská, zbytek ženských postav, to jsou různé literární typy, svět ženských postav je jaksi pestřejší, nemohu si pomoci. Snad už proto se musejí střídat. Když nad tím tak uvažuji, nejspíš Vám přece jen odpovím na Vaši prvotní otázku.

Myslíte tu o motivaci?

Přesně tak. Pro mne jsou coby motivace, pravděpodobně ve značně obecném slova smyslu, nejdůležitější ženy. Zajímalo by mě, zda by bylo možné psát bez nich. Nepsat o ženách, psát bez toho, aby byly zkušenosti ze soužití s nimi implicite přítomno v textu. Psát, aniž bychom si museli připustit, že za celé to naše psaní mohou ženy, jejich obětavost i sebestřednost, jejich něha, sebeklam. Podle mne píšete o ženách a kvůli ženám, ať už jste autor nebo autorka. Protože si nemůžete pomoci.

Co budete dělat, až dokončíte rozepsané rukopisy? Víte už, co dalšího budete chtít napsat, a jestli vůbec?

Vždycky jsem chtěl něco napsat. Alespoň kam mi paměť sahá. Chtěl jsem napsat Utrpení mladého Werthera, ale nějak už jsem to nestihl. A také Jaro ve Fialtě nebo Spojité nádoby. Nepovedlo se a bývalo by se nepovedlo, ani kdybych k tomu příležitost měl. Ale je pravda, že stále ještě vím, co chci číst a co chci psát. A poněkud ješitně se domnívám, že bych měl. Navíc mám pocit, že kdybych nevěděl, co chci psát, znamenalo by to, že nevím, co se sebou.

Námětem si nejsem momentálně zcela jistý, ale pravděpodobně to bude mít co dočinění s jakýmsi staromódním klubem s knihovnou a koženými křesly, a vrátí se i detektivní tematika. Čím si můžete být jistý, je, že se nejspíš nevzdám svých několika základních prvků. Především psaní tak trochu po pravdě a dílem, jak to být mohlo, kdyby nejezdily popelářské vozy a kdyby mě mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní nebolel žaludek, a nebude tam ta svíravá pachuť v ústech, tedy pocit, s nímž se co ráno budí silní kuřáci. Zkrátka, kdyby to bylo dokonalé, v celé své filmovosti nebo teatrálnosti, můžete si vybrat.

Ostatně tomu není jinak ani v Hyperprostoru: Umění, šílenství a v neposlední řadě sexuální fantazie mění známou skutečnost ve prospěch naší snahy ji idealizovat. Ideální je to, co je přehledné, co je elegantní jako matematická rovnice, jako sjednocená teorie pole. Náš vesmír údajně drží pohromadě čtyři síly: gravitace, elektromagnetismus, slabá a silná jaderná síla. Na téhle představě všechny přírodní zákony stojí a padají. A jděme ještě dál: čtyři síly drží pohromadě naši fikci. Jsou to přírodní zákony, sex, umění a šílenství.

Jenže zatím jsou všechny další rukopisy po Hyperprostoru a Přípustných asymetriích ve vzduchoprázdnu, to je to prostředí, kde plují úlomky obrazů, naprosto nehmotně. Jen čas od času se s nimi spojí v jednolitý záběr, až se mi chce otírat si čelo. Už z toho ohledu volím metodu náhodně vyřčených pravd, celek si můžete poskládat kdykoliv. S ješitností věřím, že to do sebe nakonec zapadne. Jen to musíte nahlédnout z vyššího rozměru, ostatně jako spoustu jiných zdánlivých problémů, které s sebou nese literatura.

Vaší prvotinou je román Revolucionáři. Později se ve vaší tvorbě sekáváme s poezií, včetně experimentálního románu ve verších nazvaného Idealistický román a poslední knihy vícehlasých básnických skladeb Partitura. Cítíte se být spíše básníkem než prozaikem?

Myslím, že jsem prapodivný kříženec, a doufám, že mi to prochází. Totiž jsem klasický příběhotvorný prozaik se stylem a prostředky básníka. Dávám textu to, co by mu chybělo, kdyby byl pouze jedním, prózou, nebo poezií. Zastávám názor, že próza a poezie nejsou dva oddělené světy. Jsou to dvě protínající se množiny a v jejich průniku je mnoho a mnoho literárních útvarů. Jde jen o to je uchopit a řemeslně zvládnout. Nemohl bych psát, kdyby přede mnou každá nová kniha neležela jako nová výzva. A výzva je to už jen z toho ohledu, že mi nikdy nejde jen o jedno, právě naopak. Vždycky jsem toužil napsat knihu, o níž by se literární kritika přela, a čtenář by nebyl s to si neklást otázky: Je to detektivka, nebo báseň v próze? Možná trochu esej? Nebo zkrátka psychologický román? Literatura by na sebe měla mít vysoké nároky, aby byla stále radost se jí zabývat, a především ji opravdu číst.

Děkuji za zajímavý rozhovor. Těším se na vaši novou knihu, určitě o ní budu čtenáře našeho magazínu informovat.