Vladimira Sorokina si nesmírně vážím – rozhovor s překladatelem Liborem Dvořákem

Rozhovory

Vytvořeno 6. 6. 2014 3:00

Autor: Jiří Lojín

Libor Dvořák je novinář, komentátor stanice Český rozhlas 6, ale také překladatel převážně z ruštiny. A právě tato jeho poslední profese je pro náš literární magazín nejzajímavější. Mezi knihy, které překládal, patří díla bratří Strugackých, Michaila Bulgakova, Alexeje Tolstého, Alexandra Beljajeva či Sergeje Lukjaněnka. Nedávno vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská knihu Vladimíra Sorokina Telurie – také ve skvělém překladu Libora Dvořáka. Recenzi knihy naleznete zde. Libor Dvořák odpověděl i na několik otázek pro náš magazín.

Pane Dvořáku, překladům z ruštiny se už věnujete dlouhou dobu. Vzpomenete si na svou první knihu? Přistupoval byste k ní dnes jinak?

Tak to si prosím vzpomenu. Byla to kniha kosmonautů Vladimíra Remka a Alexeje Gubareva, která se jmenovala tuším Splněné naděje a napsaná byla podle magnetofonových záznamů rusky. Překlad měl původně pořídit jeden z autorů, tedy dnešní český velvyslanec v Rusku. Asi po pěti týdnech ale pochopil, že mezi překládáním a pilotováním je značný rozdíl – a tak byl i on sám nakonec rád, že jsem se té práce ujal. Ta kniha rozhodně není nezajímavá, ale tehdejší ideologií značně až osudově poznamenaná – takže dnes bych se při své pracovní vytíženosti do něčeho takového rozhodně nepouštěl.

Stává se překlad po určité době rutinou? Nebo je to neustálá výzva a objevování?

V jistém smyslu asi ano, a tomu je třeba se bránit. Kdysi jsme se s kamarádem a kolegou, vynikajícím překladatelem ruské a sovětské prózy Jaroslavem Piskáčkem bavili o tom, že každý z nás má takové to top-ten či top-twenty oblíbených slov a musí si to hlídat, či, jak říká má dlouholetá kamarádka Hanka Kofránková, „aspoň si před to dát čistej kapesník“. Jsem rád, že mě na tuhle věc Jarda před možná třiceti pěti lety upozornil. Starším a zkušenějším kolegům se naslouchat má.

S tou výzvou a objevováním je to podle mě tak, že je to přirozená integrální součást naší práce a že kdybychom to takhle necítili, bylo by lepší, abychom se v životě raději věnovali něčemu jinému.

Jak může překladatel držet krok s vývojem jazyka, když nežije v cizí zemi a není tedy s lidmi v kontaktu? I v naší maličké zemi existují rozdílná nářečí, dokonce i dnes, kdy je smazávají televize a rozhlas. Vznikají stále nová slova – mezi mládeží i profesními skupinami. Předpokládám, že v Rusku, vzhledem k jeho velikosti, je situace v tomto směru ještě komplikovanější.

To je samozřejmě pravda, ale s těmi nářečími v překladu je to těžké. Obvykle se omezuji na to, že najdu pár lexikálních signálů a jinak se vše odehrává v běžné češtině, pravda často hovorové a s prvky slangu. Mathesiovo užití slovenštiny pro překlad ukrajinštiny v Šolochovově Tichém Donu je dnes považováno spíš za odvážný experiment než za konstruktivní cestu. Přesto jsem v posledním svém překladu, tedy v Sorokinově Telurii, v jedné kapitole, napsané v jazyce těžce nářečním, užil hanáčtiny… 

Ostatně Sorokin – překládal jste prakticky všechny jeho knihy vydané nakladatelstvím Pistorius & Olšanská. Kdo k tomu dal první impulz? Vy, nebo Vladimír Pistorius?

Úplně jist si nejsem, ale myslím, že jsem za Vladimírem s tím nápadem přišel já. Ale to není důležité, důležité je, že Sorokinovy knížky česky vycházejí – a hlavně že je lidé čtou. 

Máte ke knihám Vladimira Sorokina vztah pouze jako překladatel, nebo hlubší – osobní?

Já si Vladimira Sorokina nesmírně vážím jako skoro geniálního spisovatele, který, jak v podobných případech říkávám, je schopen napsat cokoli, co si usmyslí. Pro mě je ovšem také nositelem svědectví o historickém vývoji své vlasti, což posiluje jeho zahraničním čtenářům schopnost lépe pochopit, co že se to v jeho vlasti odehrává. 

Sledujete současnou ruskou literaturu?

V mezích možností. Většinu mého času dnes přece jen požírá novinařina. Sleduji ovšem autory, které překládám (Sorokin, Pelevin, Prilepin) či které mám jako čtenář rád (Ulická, Tolstá). Víc toho nestíhám a jsem rád, když mi nakladatelé nabídnou něco, o čem jsem neměl ponětí – a tady bych jmenoval například Gazdanovův Přízrak Alexandra Wolfa. To je vynikající próza vynikajícího emigrantského autora, který měl tu smůlu, že se ocitl v takřečené „nezpozorované generaci“, tedy v generaci mezi tou porevoluční a tou brežněvskou. Jsem rád, že nakladatelství Albatros Plus Gazdanova zpozorovalo – a díky němu jsem ho zpozoroval i já…

Ruská literatura není až na výjimky v současné době mezi čtenáři příliš populární. Má nám, podle vás, co nabídnout? Ilja Staševskij napsal: „Ruská literatura má dnes spíše zábavnou povahu, než aby se její autoři zajímali o kvalitu materiálu. Vezou se především na umělé reklamní vlně, tak jako se za sovětské vlády vznášeli na vlně stranické. Jejich hvězda zhasíná stejně tak rychle, jako vychází. Jistě se najdou i kvalitní knihy, ale dobrého spisovatele musíte hledat.“ [1] Souhlasíte s tímto hodnocením?

Ne, tady s Iljou Staševským, jehož si jinak také velmi vážím, nesouhlasím. Současná ruská literatura (a teď nemám na mysli nějaké módní čtivo, ale Literaturu) si čtenáře nalézá jak doma, tak i za hranicemi, včetně naší země. U nás hodně pomáhají literární časopisy i internetová média, které jsou s to upozornit, co za přečtení opravdu stojí – třeba iLiteratura. 

Máte jako překladatel nějaký sen? Existuje nějaká kniha nebo autor, kterého byste rád přeložil?

V tuto chvíli mě nic nenapadá…

Kterého svého překladu si nejvíce vážíte?

Možná byste čekal nějakou kládu z ruské klasiky, ale je to jinak. Někdy na začátku 80. let jsem se v Moskvě seznámil s rusko-tádžickým prozaikem a básníkem Timurem Zulfikarovem, který mi hned věnoval svou v rytmizované próze sepsanou poému Tattabubu. Přestože měla pouhých 22 stran, byla pro mě tak obtížná (taky proto, že to byl dost protiúkol), že jsem ji překládal šest neděl, tedy tempem v průměru půl stránky denně. To u mě příliš obvyklé není…

Jaký je stav současného českého uměleckého překladu? Překladová literatura se vydává v nebývalých kvantech, kandidátů na anticenu Skřipec je každoročně hodně, citáty při jejím udělování vždy spolehlivě rozesmějí. Přesto, jak jsme na tom celkově?

Já myslím, že český překlad je tradičně velmi kvalitní, poučený a patřičně kreativní. Zárukou jsou jména jako Vladimír Mikeš, Vratislav Slezák, Pavel Dominik, Martin Hilský, Jiří Josek, Viktor Janiš, Jiří Pelán, Kateřina Vinšová, Anežka Charvátová, Petr Dvořáček, Michaela Škultéty, z mladých pak (alespoň v mém oboru) třeba Alena Machoninová… a to jsou jen jména, která mě napadají „z voleje“ – jinak by to byl celý telefonní seznam. Děje se tak i přesto, že prakticky vymizela kritika překladu, ale to se asi nedá nic dělat. Skřipec je zrcadlem odvrácené strany překladu a uplatnit by se jistě dal v každé oblasti lidského konání.

Bylo těžké oddělit ruskou kulturu od sovětské politiky v době okupace po roce 1968? Pamatuji si, že velkou nechuť vyvolávalo i to, že jsme se o ní museli učit. Přesto, když si folkaři do svého repertoáru vypůjčili Vysockého nebo Okudžavu, setkali se vřelým ohlasem publika.

Pro mě určitě ne, stejně jako musíme dnes ruskou moderní kulturu ve všech jejích projevech umět oddělovat od ideologie putinismu.

Když jsem se zmínil o ruských písničkářích… Vím, že se jim více věnoval váš bratr Milan. Přesto, nelákal vás někdy překlad poezie nebo písňových textů?

Nelákal, neuměl bych to. V žádném případě bych to nedokázal tak, jako to umí Milan či jiní povolaní – tak co bych se do toho pletl.

Zase jsem utekl od Sorokina, původně jsem z něj chtěl udělat nosné téma. Současné události jen potvrzují to, co ve svém díle Sorokin naznačuje. Je to souhra náhod, nebo je to jen logické vyústění Putinovy politiky, kterou většina lidí u nás (a zřejmě to platí pro celý zbytek Evropy) nedokážeme tak dokonale analyzovat? Nedokážeme to proto, že nás to v podstatě nezajímá a nezajímá to ani média? Nedávno jsem zachytil zprávu, že ruská vláda připravuje zákon o zákazu vulgarizmů. To je jednoznačně cesta k cenzuře, že?

Máte ve všem naprostou pravdu – proto taky toho Sorokina, Pelevina, Viktora Jerofejeva a další máme číst. Na podobné otázky často odpovídám (a tady už jsem to v souvislosti se Sorokinem vlastně taky udělal), že dobrá beletrie často umí komplikované procesy, které dnes Ruskem zmítají, popsat daleko výstižněji a plastičtěji než sebelepší a sebefundovanější novinářská či politologická analýza. Pokud jde o cenzuru, ještě v plné míře zavedena není, ale pokud jednou, možná zanedlouho bude, nijak mě to nepřekvapí.

V roce 2000 jste překládal knihu rozhovorů s ruským prezidentem Putinem [2]. Co vás k tomu vedlo? Změnil se od té doby váš názor na Putina?

Tuhle knížku jsme společně s Milanem vzali jako objednávku – každopádně proto, že nás jako tvory politiku se zabývající osobnost nového ruského prezidenta zajímala. A pokud jde o ten názor – samozřejmě se změnil, protože před těmi skoro patnácti lety jsem (ale to zřejmě skoro nikdo) neměl tušení, kam až to Vladimir Vladimirovič může dopracovat.

Pane Dvořáku, děkuji za zajímavý rozhovor. Přeji vám hodně zajímavé práce z oblasti překladatelské i žurnalistické.

[1] STAŠEVSKIJ, Ilja. Jaká je současná ruská literatura?. In: Literární.cz [online]. 2009 [cit. 2014-05-08]. Dostupné z: http://www.literarni.cz/rubriky/aktualni/clanky/jaka-je-soucasna-ruska-literatura_2854.html#.U2tz8qL5CZQ

[2] PUTIN, Vladimir Vladimirovič a Natalija GEVORKJANOVA. Putin z první ruky. Překlad Milan Dvořák, Libor Dvořák. Praha: Práh, 2000, 164 s., [32] s. obr. příl. ISBN 80-725-2024-5.