Rozhovor s výherkyní Literární soutěže Univerzity Palackého

Rozhovory

Vytvořeno 17. 6. 2015 3:00

Autor: Tereza Zítková

Alena Hesová je tak trochu studentka, pracuje v rádiu a také se věnuje psaní. Se svou povídkou Bizarní sourozenecká situace se podobné soutěže zúčastnila poprvé a hned vyhrála.

Je soutěžní povídka tvá prvotina?

Úplně autorsky řečeno ne. Napsala jsem něco na základní škole, pak jsem občas něco rozepsala na střední. Ale to jsem neměla žádné čtenáře. Ty skutečné jsem objevila až na výšce. Natrefila jsem na fan fiction Harryho Pottera. Naskytl se mi pohled na můj oblíbený svět ze spousty různých úhlů pohledu. Ale nějaký mi tam chyběl, a tak jsem se rozhodla, že se ho pokusím vytvořit sama. Tehdy poprvé, v roce 2010, jsem se setkala se skutečnou zpětnou vazbou. A musím říct, že jsem to hodně dlouho dost kriticky odnášela. Ale hodně mě to donutilo to vypilovat. Drží mě to dodnes, i když zdaleka ne tak intenzivně. Což mě mrzí. Ale nemám už tolik času a už ze mě ty příběhy ani tak „neprýští“.

Máš ambice stát se spisovatelkou?

Nejspíš ani ne. Respektive si myslím, že skuteční spisovatelé, kteří se tím živí, jsou hrozně svázaní. Prostě „musí“ něco napsat. To je jako s tím fan fiction. Mám už nějaké čtenáře, mají moje příběhy rádi a dožadují se pokračování. A paradoxně to člověka trochu svazuje. Ta múza se hůř přivolává. A kdyby na tom ještě závisela moje obživa, to by byl asi moc velký tlak. A upřímně mám někdy trochu sklony k melancholii a myslím, že kdybych někde seděla, zavřená, koukala na prázdný dokument a čekala na… nějakou inspiraci, asi by se ze mě stala hrozně zapšklá ženská.

A chceš, aby psaní zůstalo součástí tvého života?

Určitě. Vypadá to, že se budu žurnalistice věnovat i do budoucna, takže rozhodně budu psát žurnalistické texty. A vytváření těch nežurnalistických se už stalo mou součástí a neumím si úplně představit, že bych nikdy nic nenapsala. Je to příjemný způsob úniku z reality.  Někdy dokážu sama sebe pobavit, jindy si svým příběhem připomenu, že jsou na světě horší problémy a starosti, než mám já, jindy, když se mi v životě něco nepovede, napíšu takový ten typický happy end. Psaní je vlastně taková moje sebe-terapie.

Čemu se věnuješ kromě školy?

Škole už se moc nevěnuju. Pracuju v rádiu, dělám zprávy. Kvůli tomu jsem taky odložila státnice. Ale uvažuju, že se příští rok přihlásím na doktorandské studium u nás na katedře. Už letos jsem odeslala přihlášku, ale vzhledem k posunutí státnic to tentokrát nevyjde. Obecně občas přečtu nějaké to fan fiction, koukám na seriály. Ráda chodím ven s naším pejskem. Ze sportů zbožňuju lyžování. Mám ráda plavání, kolo, kdysi jsem hrávala rekreačně volejbal. Taky mám občas záchvaty vaření.

Tvá oblíbená četba?

Denis McQuail! Ne, vážně… Už hrozně dlouho jsem nečetla žádnou krásnou literaturu, topím se jenom v samých odborných věcech do školy. A chybí mi to. Vždycky říkám, když se někdo zeptá na oblíbenou knihu, že ji budu moct s klidným svědomím jmenovat, až přečtu všechny knížky na světě. Jinak opravdu zbožňuju Harryho Pottera – o čemž svědčí i má vášeň pro fan fiction. Dospělé fantasy jsem nikdy na chuť úplně nepřišla. Ale klidně i ve svém věku zabrousím do dětské. Mám ráda historické knížky. Jak nemusím Rusy, hrozně se mi líbil Doktor Živago. Zapůsobil na mě třeba i Obraz Doriana Graye. Občas si odpočinu u něčeho ženštějšího – hlavně u Jane Austen. Pak z toho mám výčitky. No a… z těch modernějších mě hrozně chytlo třeba Milénium od Larssona.

Kde jsi vzala inspiraci pro svou povídku?

Před rokem se mi narodila neteř. A vždycky jsem hodně přemýšlela o takové té neromantické lásce. Mezi sourozenci, mezi rodičem a dítětem nebo především o druzích lásky, které se podobají té mezi rodičem a dítětem, a přitom takhle biologicky spojeni nejsou.

Co bys pro svého sourozence udělala?

Těžko říct. Asi by záleželo na konkrétním příkladu, situaci. Mám tři bratry a s každým mám nebo jsem v minulosti měla jiný vztah. Nejblíž mám k tomu o osm let staršímu. Ale přitom se pořád spíš kočkujeme, kritizujeme a rýpeme do sebe. Ale myslím, nebo doufám, že je to náš specifický způsob sourozenecké lásky.

Prožila jsi podobně složitou situaci?

Naštěstí ne. A to bych podtrhla. Toho jsem se hodně bála, když jsem povídku psala. Že si ji třeba přečte moje švagrová a bude z toho rozpačitá. To je něco, co se ve fan fiction světě nestane. Lidi neočekávají, že vám zabilo rodiče kouzlo z hůlky. Ale někde člověk tu základní myšlenku pro příběh vzít musí, aspoň já. Pro mě to bylo narození neteře. Ale pak už je to všechno fikce. Stejně tak třeba chování postav. Padají otázky typu: „Ty bys to tak udělala? Ty to schvaluješ?“ Ne, samozřejmě že ne. Ve fan fiction se mi stává, že nechám umřít nebo trpět postavu, kterou mám moc ráda. Ale prostě… musím si udržet odstup, žádné kamarádíčkování.  Jsem přísná, disciplinovaná autorka. Nevím, jestli je to tak správně, ale snažím se do postav vcítit, představit si jejich charakter, tak jak jsem ho navrhla, a zvážit, jak člověk s tím, co jsem mu „dala do vínku“, bude reagovat. Což neznamená, co bych udělala v té situaci já. Skoro by se to dalo nazvat empatií. Ale můj šéf kdysi řekl, že jsem strašně neempatická. A ten mi připadá jako znalec charakterů. Tak si asi tu neempatičnost při psaní kompenzuju.

Děkuji Aleně moc za rozhovor a přeji jí do budoucna jen to nejlepší.