Rozhovor s Michaelem Broncem

Rozhovory

Vytvořeno 31. 1. 2017 1:00

Autor: Radovan Kolbaba

Jméno Michael Bronec je zřejmě mnoha čtenářům serveru Vaše Literatura (VL) neznámé. Je to škoda, protože tento nakladatel, překladatel, podnikatel, editor, lovec nadějných psavců a v neposlední řadě i spisovatel patří k předním postavám české fantastické literatury nějakých dvacet pět let. Jako spoluautor je podepsán pod takřka čtyřicítkou knih, jeho nakladatelství Straky na vrbě jich vydalo více než čtyřikrát tolik. Zdá se proto paradoxní, že teprve nyní publikoval svůj první samostatný román Tři kapitáni I. s podtitulem Mračna nad Arénou.

Mohl bys Tři kapitány stručně představit čtenářům?

Tři přátelé z mládí, které čas postupně rozdělil. Jeden skončil jako elitní voják a politik, druhý jako vyjednavač na volné noze a třetí jako astrobiolog pracující pro Metropolitní fakultu. V osudném momentu pro Zemi se opět dávají dohromady, byť neradi a podmínečně. Na dva z nich čekají úkoly v dalekém kosmu, třetí je bude koordinovat ze Země. Je to spaceopera ze vzdálené budoucnosti, kdy lidstvo osídlí naši Galaxii a ocitá se na hraně velkého konfliktu, ale nesnaží se příliš předjímat posun technologií. Spíš si pohrává se SF světem, který nám odkázali autoři předchozích generací a na němž jsem jako čtenář vyrostl.

Jaké to je, mít za sebou tolik literární tvorby a přitom vydávat svůj první román? Pokud se nepletu, jedinou tvojí samostatnou knihou je gamebook Ve službách krále Reginalda, který jsem hrál ještě na základní škole.

Zvláštní. Je tvrdá lekce pokory; vyzkoušel jsem si po desetiletích redakční práce, jaké je to být autorem. Tedy místo toho, abych trénoval jiné, jdu sám s kůží na trh. Pěkně to se mnou emočně cloumá. Zároveň ve mně vydání první skutečné knihy vzbudilo daleko větší radost, než bych očekával. Přestože vydávání jako takové už beru celkem rutinně. Ale příběh je teprve na počátku, cesta za dobrodružstvím začíná...

Tři kapitány jsi psal od roku 2005. Co tě zdrželo a co tě drželo, abys v psaní pokračoval?

Knih, které mne zdržely tím, že jsem je mezitím připravil k vydání, by byl sáhodlouhý výčet. Takže zmíním jen první pentalogii Amberu, kterou jsme mezitím přeložili spolu s Janem Kantůrkem, devítibookový komiks Kůstek, který v mém překladu postupně vydávala Crew, a do třetice Legendy: Draky a Legendy: Prokleté knihovny, sborníky téměř tisícistranné, které jsem postupně sestavil. Kovářova kobyla chodí bosa, pročež jsem především pracoval pro své nakladatelství a k tvorbě si jen občas „odskočil“. A napřed jsem vždycky musel přečíst a přebrousil to, co už vzniklo; po půlroční tvůrčí proluce to jinak nejde. Jenže tohle fungovalo, dokud byly sepsané texty krátké, ve chvíli, kdy překročily milion znaků, stal se z toho spíš sebevražedný mechanismus.

Zároveň mi ale na díle stále více záleželo a měl jsem dojem, že mi psaní jde od ruky lépe a lépe. A že svým hrdinům vyloženě dlužím, aby jejich příběh vyšel, že se toho dožadují. Nemluvě o tom, že jsem to dlužil i sám sobě. Celé dětství jsem toužil být spisovatelem, vydávání knih mě potkalo spíš náhodou. Navíc začalo být množství práce investované do románu takové, že převést to na fyzickou dřinu, postavil bych na zelené louce rozlehlý statek.
Zatím vyšel první díl Tří kapitánů, ale téměř dopsaný je druhý, mnohem rozsáhlejší, a už mám rozpracovaný i třetí.

Stále ještě platí, že jsi majitelem a zároveň jediným zaměstnancem nakladatelství, které má za sebou tak bohatou historii vydaných knih? A jak to zvládáš?

Samozřejmě pro mě pracují externisté, především literáti a malíři. Občas si beru někoho na výpomoc s balením a chozením na poštu, ale většinu té dřiny táhnu sám. Tak není divu, že jsem se před dvěma lety zhroutil z přepracování a poměrně dlouho se dával dohromady. Ostatně i vydání Tří kapitánů je součástí terapie; původně jsem chtěl počkat, až budu mít celé dílo dopsané, ale postupně jsem zjistil, že už to prostě musí ven, že musím spálit mosty a dozvědět se, co o tom čtenáři soudí. Jinak bych to taky mohl sepisovat a cizelovat až do smrti.

Jen málokdo ví co české fantasy a sci-fi literatuře tolik jako ty. Co říkáš na její současný stav?

Teď tě kolosálně zklamu. Naučil jsem se pracovat s příběhy, a to je schopnost obecná. Přiznám se, že naprosto netuším, jaké trendy vládnou v současné české fantastice, doléhají ke mně jen zprostředkovaně, skrze povídky v naší literární soutěži Žoldnéři fantasie a vůbec nabízená díla. Ale knihy vydávané jinými žánrovými nakladatelstvími nečtu, prostě na to nemám čas. A taky se nechci fantazií předávkovat; četbu pro zábavu volím cizojazyčnou (polština, angličtina, lámaně ruština) a pokud česky, je to literatura faktu, zvláště militarie (např. knihy od Kovaříka o napoleonských válkách).
Jsem ale hrdý na to, že se nám nakladatelům fantastické prózy povedlo dostat v povědomí čtenářů české autory minimálně na roveň těm zahraničním. Alespoň mám ze současnosti ten dojem. Občas mě jen trochu děsí, jak by chtěl teď každý psát a vycházet (nově se mnozí autoři malonákladem vydávají sami), ale kdo to bude všechno číst? Doba je v tomhle rozhodně zajímavá a divoká, jsem zvědav, kam se vyvine.

Už před rokem 2000 jsi dával šanci publikovat neznámým autorům. Řada českých spisovatelů prorazila díky literárním soutěžím O železnou rukavici lorda Trollslayera a Cena Karla Čapka, na nichž ses významnou měrou podílel. Ostatně dodnes vydáváš soutěžní sborník Žoldnéři fantasie. Proč ses rozhodl věnovat velkou část svého času a energie neznámým psavcům?

Prostě se to tak vyvinulo. Vždycky jsem byl vlastenec a u nás Čechů mi hodně lezlo na nervy remcání, povahový rys, který vznikl tím, jak jsme si málokdy vládli sami, a tak jsme se naučili kritizovat vrchnost a zároveň si nade vším mýt ruce. („My bychom to samozřejmě udělali líp, jen mít tu možnost!“) Rovněž jsem měl vždycky rád knihy a postupně jsem fascinovaně zjistil, že mohu zasahovat do jejich zrodu. Že když dám někomu zakázku, může ho to přimět k větší aktivitě, k tomu, aby na sobě pracoval a vyvíjel se. Pět let jsem spoluvlastnil nakladatelství Altar a vydávání Dračího doupěte v letech 1992-7 bylo v podstatě ryzí amatérštinou, u kterého už se ale objevila první zajímavá jména (např. malíř Tomáš Kučerovský, tvůrce her Vláďa Chvátil). Učil jsem se za pochodu z chyb.
Teď už to snad jakžtakž umím, tak to dělám, i když vylézt důkladně na toho koně, z jehož sedla jsem se zhroutil, bude ještě perné.

Všiml jsem si, že často reaguješ na komentáře na různých webech u knih, které vydáváš. Spousta spisovatelů a nakladatelů se jim, při vší té anonymní negativitě, která se v nich často nachází, raději vyhýbá. Jak je vnímáš ty?

Napřed jsem na výpady reagoval prostě jen proto, že ve mně v danou chvíli „bouchly saze“, později mě ale kritika různých anonymů začala vlastně bavit a ještě později jsem ji i využíval, protože když se v diskusi u knihy něco dělo, přitahovalo to pozornost. Na Fantasy planet mne po léta pronásledovala entita měnící postupně nicky, nakonec skončila u jména Kulagin. Přiznám se, že jsem se vyloženě těšil, až se v diskusi tento hoch vrhne na mé Tři kapitány a pokusí se je rozcupovat na kusy (velmi pravděpodobně aniž by je předtím četl) a notně mě zklamalo, když jsem zjistil, že během mé zdravotní indispozice kamsi zmizel, nebo ho snad účinně zabanovali.
Diskuse se čtenáři je vždycky zajímavá, zvláště pokud knihu, na kterou reagují, četli. Pak se z toho autor i nakladatel mohou poučit.

Jak vlastně relaxuješ, když výjimečně nepracuješ?

Teď jsem dva roky strávil relaxováním v posteli a na šouravých vycházkách a pořád se zdálo, že odpočívám málo, ale pokud se ptáš na předchozí období, vždycky jsem rád sportoval. Miluju šerm a na Zlenicích (larp) dělám mistra válečníka, rád jezdím na horském kole, míval jsem rád i dlouhé pěší výlety a při nich postupně začal sbírat turistické známky (střední Čechy mám téměř komplet), taky mě baví stříbrné pamětní mince. Je na čase si přiznat, že mé koníčky jsou staromládenecké a že literární fantastická obec je něco jako má rodina (i když dívky ke svým koníčkům řadím též). Obdivuji tvůrce předchozí generace (Neff, Velinský, Kantůrek), kteří toho neuvěřitelně stihli a ještě se přitom zvládli postarat o rodinu. My doma měli od mého útlého dětství rozsáhlou knihovnu a zjevně jsem knihám nezdravě propadl. Teď se učím odpočívat, některý den prostě nic nehrotit, jen tak se projít, s někým pokecat, ale neplánovat žádné rekordy. Ale doufám, že časem zas ujedu stovku na kole a porazím v šermu každého protivníka!

Co chystáš do budoucna a hlavně, kdy vyjde další díl Kapitánů?

Jako hlavní cíl stále vnímám návrat ke zdraví. Pak mi půjde všechno líp. Spousta přátel už se ptá, kdy vyjdou Tři kapitáni II., jsem tudíž rád, že je mám téměř hotové. Ale dokončovací práce na takovém špalku se třemi dějovými liniemi klidně ještě půl roku zaberou. Zatím jsem ho nedal zdaleka tolika betačtenářům jako jedničku. Pokud by se Tři kapitáni (občas také Projekt Aréna) ujali, zkusil bych k jejich psaní pozvat i další autory. Baví mě tvořit, ať už vlastní světy a příběhy, nebo pomáhat při jejich zrodu jiným tvůrcům. Chtěl bych u toho zůstat.

Děkuji za rozhovor a přeji ti, ať se Tři kapitáni hodně líbí a podle toho i prodávají, stejně jako další knihy z nakladatelství Straky na vrbě.