Rozhovory: Lucie Kaletová

Vytvořeno 8. 8. 2017 3:00

Autor: Lukáš Loužecký

Napínavý román pro mládež s názvem Josefína a bytosti vás zavede do světa slovanské mytologie, při jejím čtení se budete často bát a téměř nedýchat napětím. Jedná se o třetí knihu autorky Lucky Kaletové, která má za sebou slušnou porci zkušeností z mnoha oborů. Rozhodli jsme se ji proto vyzpovídat a zjistit podrobnosti nejen o její nové knize, ale i o všech dalších koníčcích.

Nejdříve nám napište něco o sobě. Máte obrovské množství koníčků – vedle spisovatelství jste i copywriterka, bohemistka a pedagožka, textařka a dokonce zpěvačka. Jak to všechno stíháte?

Asi je to tak, že co člověka baví, na to si čas udělá. Nemyslím si, že jsem nějaká výjimka. Staří keltští bardi vyprávěli svými písněmi příběhy. Hudba otvírala lidem srdce, kam příběh pak mohl vplout. A já to mám stejně, miluju příběhy a hudbu považuju za další možnost sdělení, které jde lidem na první signální. Ostatně i Jana Šouflová, ilustrátorka Josefíny, je harfenistka a hudebnice. Copywriting je zvláštní odrůda autorské tvorby, kdy musíte na malé ploše vyjádřit mnoho. Je to speciální disciplína pro autory, asi jako pro běžce sprint. Dělala jsem to patnáct let pro různé televize a nyní pro své klienty. Pedagogické puzení si vybíjím na besedách se čtenáři, což jsou děti a milovníci fantasy, takže srdcem také děti. Kdysi jsem učila. Děti je potřeba především zaujmout, motivovat, pak se nestačíte divit, co dokážou. Nás učil na vysoké úžasný Pepa Valenta komunikaci pro pedagogy a ten říkal: „Učitel musí být především komediant.“

Dále máte i mnohaletou praxi v médiích či časopisech. Jaká zkušenost pro vás byla nejdůležitější, a kterou byste radši zapomenula?

Každý časopis byl pro mě tvůrčí školou. Naučila jsem se mluvit k různým skupinám lidí jejich jazykem. Srdeční záležitostí byl Ohníček, ten nám chválil i tehdejší prezident Václav Havel. V Melodii jsem se mohla ponořit do hudby a poznat lidi kolem ní, v psaní pro gastronomické časopisy jsem vyhledávala zajímavé lidi z branže, rodinná řeznictví, poctivé restaurace, české čokolatiéry, kavárníky a podobně. Víte například, že populární televizní moderátorka Klára Doležalová s manželem pěstují olivy a lisují vlastní olej? Zapomenout nechci vůbec nic, ale tristní byla zkušenost z jednoho zábavného časopisu, jehož náplní byly křížovky a fejetony. Majitel byl nezodpovědný hochštapler, za kterého jsme s kolegou platili i tiskárnu a doufali, že nám naše peníze vrátí. Nakonec jsme se nesetkali ani s několika výplatami. Ale zato umím i sestavit křížovku.

Pro jaké kapely komponujete muziku a píšete texty?

Jsou to Romantic Folk, Minehava, Massage, Pangea, Josephine, rockeři Hugo a pár dalších kapel. Teď mám psací období, což je osamělý sport, ale v hlavě mám představu komorního dua, které by mělo blízko k blues a šansonu. Už mám dost nažito a zpívání těchto žánrů mi jde.

Ale pojďme se už podívat na váš poslední román s názvem Josefína a bytosti. Proč zrovna Josefína? Máte k tomuto lehce netradičnímu jménu nějaký vztah?

Jako byste to předem věděl, když se tak ptáte. Jmenovala se tak moje babička, která je i dnes, když není mezi námi, něco jako moje víla nebo anděl. Občas se mnou mluví, a to říkám s jistotou, že zatím nepotřebuju papíry na hlavu. Měly jsme se moc rády. Byla ze Žižkova, hulila a pro sprosté slovo nešla daleko, ale přesto byla nedostižným vzorem, jak milovat všechny své blízké zcela bez podmínek. Nikomu nic nevyčítala a pro všechny měla pochopení, otevřenou náruč a nějakou dobrotu. S hrdinkou příběhu má společné nejen jméno, ale i to, že měla tak zvaně „zelené ruce“. Vše jí pod rukama rostlo a kvetlo.

V této knize se hodně věnujete slovanským legendám. Pocházejí z nich všechny postavy, nebo jste si některé vymyslela? Měla jste za sebou před začátkem psaní velkou přípravu? Musela jste si hledat některé z detailů v knihách či archivech? Proč zrovna toto téma?

Ve Strašidlech na Silvrštejně mám dobu husitskou a naše křesťanské tradice. V Pověstech až po uši jsou staré pověsti z Brněnska. Rozepsané mnoho let mám Kelty, to bude velký opus.Slované nesměli chybět. Ráda pátrám po našich českých kořenech. Všechny postavy jsou skutečně ze slovanských legend, dokonce i pavoučice Mamuna, která krade malé děti. Musela jsem asi dva roky šprtat, než jsem začala psát. Řekla jsem si, že až se začnu cítit jako dávný Slovan, začnu teprve tvořit knihu. V Čechách není v lese kámen, aby nepamatoval nějaké hradiště nebo svatyni. Baví mě po tom pátrat a dávat to dál. Pak přece člověk lépe pochopí, z čeho se zrodil a kým je.

Jednou z postav je i krvelačný upír. Ten mi tam trochu nepasuje, navíc se jeho povaha postupem času mění a je z něj vlastně dobrák. Proč jste se rozhodla zařadit ho do příběhu a udělat z něj nakonec romantika?

Josefína a bytosti je výstižný název, protože Josefína, patnáctiletá holka ze současnosti, se potkává se všemi slovanskými bájnými bytostmi. Je to třeba vodník, našimi předky zvaný muk, je to dráček plivající oheň, který se jmenoval zmek nebo také zmej, je to pták Alkonost, který měl hlavu krásné ženy, a samozřejmě i upír. To vše patří, když to pojmenuju vědecky, do slovanské „démonolatrie“. Tím nemyslíme démony, ale prostě bájné bytosti. Štve mě, že si každý spojuje upíry s kýčovitým „Svítáním“, ale upíři nejsou americký vynález. Prvotně patří do slovanských legend. Na našem území je mnoho hrobů, kde má pohřbený člověk prokláté srdce kolíkem, na hrudi kámen, případně kámen v ústech, nebo je otočený tváří dolů. To jsou vše starodávná opatření, aby nelezl z hrobu a neškodil. Upír patří ke Slovanům jako batole na nočník.

A jestli jsem z něj udělala dobráka? To ani ne. V Josefíně potkal promarněnou šanci svého života, došlo mu, že měl žít jinak. A snaží se vykoupit.

Velice zajímavé a opravdu realisticky vykreslené je i samotné prostředí, zejména okolo tajuplného domu Wunderhausu. Pochází čistě z vašich představ, nebo jste se nechala inspirovat skutečnou krajinou a domem?

Máte pravdu, nechala jsem se inspirovat. Jednak Prokopským údolím a jeho slovanským hradištěm, žiju v těsné blízkosti už čtvrt století a jsem velký patriot. Před mýma očima ožívá vše, co se tu mohlo v minulosti odehrávat. Příroda je tu štědrá, spousta bylinek pochází ze zahrádek starých Slovanů, posílají nám je skrz věky. Vidím, jak developeři „žerou“ údolí ze všech stran, i když úřady skloňují slovo ochrana přírody ve všech pádech. Právě na těch úřadech už dávno leží plány na celá sídliště nahoře na skalách i dole u potoka. Někteří lidé na úřadech jsou koupení, to vím já a všichni, kdo to myslí s ochranou téhle lokality vážně. Skuteční ochránci jsou hlavně obyvatelé Hlubočep, kteří pod značkou „Prokopák“ opravdu bojují. A dům zvaný Wunderhaus má předlohu v Hegerhausu, což znamená myslivna. To jméno má z dob Rakouska–Uherska. Stojí o samotě v lese a je nádherný, má kouzlo, které je přímo cítit. Ten mě inspiroval.

Pro jakou věkovou hranici je vlastně román určen? Na první pohled se jedná o knihu pro mládež, ale zároveň je děj místy poměrně drsný a strašidelný. Díváte se na to tak, že u dnešních dětí už není potřeba brát takové ohledy a zaujme je spíše děsivější, krvavější literatura?

Máte rád Tolkienova Hobita nebo Pána prstenů? A Harryho Pottera? Nebo Szapkowského Zaklínače? Pro takové čtenáře je ten příběh. Pro náctileté děti a věčně mladé dospělé. Když jsem byla malá, tak příběhy, kde hrdina vítězí snadno a nemusí nic obětovat, nebyly pro mne vůbec uvěřitelné. Nebavily mě, byly tak předvídatelné! Naopak pohádky, kde se hrdina musí snažit, obrazně řečeno „prochodit svět v železných botách“, jak stojí v některých legendách, kde musí bojovat, ztrácet své lásky a přátele, sám krvácet, to jsou uvěřitelné příběhy, které nám do srdce sejí ideál. Všichni potřebujeme ideál, i ti, kdo říkají, že ne. Ten nám pak pomáhá ve skutečném životě. Za něčím jít, něco vybojovat, nevzdávat se a nechat se motivovat ušlechtilým cílem. Kdyby v pohádkách měl hrdina vše „zadarmo“, pak děti odrostlé na takových báchorkách vzdají životní běh na první překážce. 

Velice důležitou a zajímavou částí jsou samotné ilustrace, kterých je v knize poměrně dost. Spolupracovala jste na nich s Janou Šouflovou? Jestli jste jí třeba řekla: „Sjenu bych si představovala takhle a upíra takhle,“ nebo vám prostě předložila hotové návrhy?

Jana Šouflová byla mým ilustrátorským snem. Nečekala jsem, že bych s ní někdy mohla spolupracovat, a pak jsem měla velkou radost, když se to stalo. Podle jejích prací už jsem věděla, že cítí bytosti z legenda magii přírody, stejně jako já. Nedovolila bych si jí něco předepisovat. Ona je profík, poslala nám náčrty obrázků, my jsme se s nakladatelkou Luckou Šavlíkovou vyjádřily a pak začala pracovat naplno. V jejích obrazech je skutečné kouzlo. Vím, že jsme napojené na jednu vlnu. Proto jsem ji chtěla. Dala Josefíně mnou vysněnou podobu, a přitom i svůj silný otisk.

Na závěr nám ještě prozraďte, jestli už pracujete na další knize? Bude opět pro děti, nebo byste ráda zkusila i jiný žánr?

Jasně, jak jsem už řekla, mám „psací“ období. Pracuji na románu z keltských dob. Keltové jsou zde napojení na mladé archeology z našich časů. Je to opravdu hodně drsný příběh. Není pro zbabělce. Postavy se mi stále množí a dělají si, co chtějí. Už jsem odjela na Šumavu s tím, že tam zredukuju počet hrdinů, ale vrátila jsem se s třemi dalšími postavami a několika dalšími světy. Už je to interdimenzionální záležitost. Ode mě i trochu pocta milovanému Terrymu Pratchettovi a jeho Zeměploše. Zkusila jsem taky knížku pro mladší děti, kolem 5 let, kde se létá po dalekých planetách. Má kořeny v komiksu. Využila jsem své zkušenosti z dětství, kdy jsem hltala příběhy Čtyřlístku, Alenky a Vaška nebo Macha a Šebestové. Jmenuje se „Klíč od světa pohádek“ a vyjde za pár dní.