Rozhovory: Benjamin Kuras

Vytvořeno 28. 1. 2018 1:00

Autor: Renata Petříčková

Umí se na svět podívat s nadhledem a plně v souvislostech, které nám pod mlhou mediálního šumu a všedních dnů unikají. To on ovládá. Benjamin Kuras je bravurní spisovatel i dramatik a i kdyby psal o čemkoliv, neskutečně by vás u toho pobavil, ale i poučil. I když jsou to často témata neveselá…

Jste také autorem mnoha rozhlasových her. Měla jsem tu čest jich pár slyšet, váš rukopis je v nich nenapodobitelně vtištěn. Je zrovna třeba psaní rozhlasových her tou „veličinou“, která umí mimořádně dobře rozpustit vážná témata mezi řádky rozhlasové hry a učinit tak myšlenky do nich vložené stravitelnější pro širší veřejnost?

Tohle je na mě otázka moc abstraktní. V hrách – ať už rozhlasových nebo divadelních – nefunguju tak, že bych potřeboval sdělit nebo rozluštit nějaká témata, na to jsou spíš eseje a sloupky. Tam začínám tím, že si vymyslím nějaké lidičky, hodím je do nějaké neobvyklé situace a nechávám je se do ní zašmodrchat a pak propotit do nějakého rozuzlení. Představuju si při tom i někdy některé konkrétní herce, které znám, a pak taky nějakého diváka či posluchače a snažím se vnímat jak na to či ono reaguje. Hry se píší víc pudem než intelektem. A důležitá je dobře zkomponovaná story, jako u muziky dobře zkomponovaná melodie. Míň přemýšlím o nějakém tom „sdělení“. Holywoodský producent Sam Goldwyn autorům říkával „máš-li nějaké sdělení, pošli mně telegram“.

To je pravda. Ve vaší poslední knize Pohřbívání Svobody [1] mě utkvělo v paměti pojednání o ústavě, smlouvách, zákonech. Bylo neuvěřitelné se tím vůbec prodírat. A napadla mě otázka, nedovedu si vůbec představit hlavu, která je tak důmyslně napsala. Je to cíl, nebo je to důsledek lidské hlouposti… je tedy skutečně to pohřbívání svobody vědomě inteligentním činem, nebo je to vážně „náhoda“, pramenící z krátkozrakosti mocných, v podstatě je to jen hloupost v přímém přenosu?

Ani hloupost, ani krátkozrakost, ani náhoda. Je to logická setrvačnost nastaveného systému. Jakmile ekonomicky zvýhodníte ty, kdo nic nevyrábějí (čili byrokracii), před těmi, kdo něco vyrábějí, bude vám ten nevyrábějící sektor automaticky sám od sebe bobtnat, neboť bude jednak přitahovat víc lidí, jednak si ke svému bobtnání vytvoří vzdělávací struktury, z nichž budou vycházet lidé, kteří neumějí nic jiného než bobtnat, a pak pro ně bude vymýšlet nové posty a činnost, v níž se budou cítit, že pracují. A aby každému dokázali, kolik toho napracují, navymýšlejí dokumenty a direktivy a regulace, kterými svou existenci mohou obhájit. No a pak taky musíte omezit svobodu těch, z jejichž daní žijete a kteří by vás při dobré informovanosti mohli ohrozit.

To je logické. Média tomu nahrávají. Neříkají nám, co se děje, ale co chtějí, aby se dělo, jak píšete ve své knize. Teoreticky, je z toho cesta ven? Co a jak by se muselo zreformovat v tak ztvrdlém molochu mediálního světa?

Ona vlastně ani nevědí, co chtějí. Jsou zarytá do té staré dobré gramofonové drážky starého paradigmatu, jako by nevnímala, že muzika se už dá přehrávat digitálně. Cesta ven je přesně opačná oproti té, která se nastavuje teď: potlačování a cenzurování médií, teď už i internetových. Dát do chodu co nejvíc druhů a typů médií, která by si protiřečila a třeba i záměrně lhala, a učit se v nich plavat podle toho, co nám dává nejlepší logický a realistický smysl.

Sám jdete v tomto případě také hlavou proti zdi se svými knihami a přednáškami, a tak se nabízí otázka, jak moc je ta zeď tvrdá, či… neměkne náhodou časem víc a víc?

V západní Evropě tvrdne, viz německou cenzuru internetu nebo britské policejní stíhání takzvaných „nenávistných projevů“ definovaných právně jako cokoli, co může komukoli připadnout nenávistné.

Nedávno jsem viděla dokument, ve kterém se autoři zabývali myšlenkou, že ze světa náhle zmizí ropa. Den poté, týden, měsíc, rok, čtyřicet let. Po katastrofickém srovnávání se s touto skutečností a celosvětovou krizí dospěli po desítkách let k vizi, že lidé budou ekonomicky soběstační víceméně výměnným obchodem, svět se zpomalí a budeme více žít lokálně, zezelenají města zemědělskou výrobou apod. No tak si to nyní zkuste představit vy? Šlo by to?

Ono nás to možná opravdu čeká a než se to zase dá do nějakého systematického chodu, pomře hodně lidí, aby ti přeživší měli větší pohodu…

Nedá mi to, nedá… možná tu tedy jednou vyroste civilizace ze švábů, kteří jediní přežijí samodestrukci lidstva. Budou mít skutečně víc inteligence přežít a vyvinout se do duchovně vyspělé civilizace, co myslíte? Vezmeme-li v potaz, že švábi jsou na tom lépe než někteří lidé…

Švábi jsou jediná bytost, která dokáže dlouho přežít bez potravy a bez vody a nezničí ji ani radioaktivní záření. A tak mě napadlo, zda si je Tvůrce Vesmíru nenechává záloze, co kdyby člověk jednou všechno zničil. Rád k tomu cituji Fritjofa Capru: „Život tu bude pořád, ale ne nutně lidský“.

Píšete tu i o kultivaci člověka, o naší vůli, pocitu svobody, způsobech, jak neupadnout v depresi a primitivní zahození života. Třeba i hudba a příběhy jiných nás motivují…. A tak se ptám, co motivuje vás, když na vás přece jen padne sklíčenost z rozčarování nad lidským druhem jako takovým? Z čeho načerpáte zase ten nádech?

Klasická muzika a renesanční malířství. Classic Praha mám puštěný jako zákulisní zvuk téměř celý den. Z lenosti zdlouhavě číst (nemám trpělivost na romány) rád občas mrknu na nějaký film, mám těch starých klasiků hromadu, od Casablanky po Pattona. Některé si rád dám podruhé i potřetí, Casablanku i podesáté. A k večernímu odpočinku občas přikouknu na partnerčině počítači nějakou americkou detektivku, třeba Mentalistu. Obdivuji na nich to, co českým chybí: rychlý, sevřený a zakulacený příběh, střih za střihem. Bez dlouhých českých mrtvých záběrů na Bartošku nebo Rodena, jak zamyšleně kouří nebo hledí do krajiny. Totéž co dobře svázaný příběh je dobře složená melodie. A dobře zpracovaný harmonický a něco sdělující obraz. Na ty se kouknu občas na počítači kliknutím na Botticelliho, Mantegnu, apod. Závidím jim všem tu pracovitost a soustředěnost. A to si ještě připomeňme, že žili v poměrné politické a ideové nesvobodě. Dávají tím svobodě ten její pravý smysl: Svoboda znamená svobodu tvořit, co z vesmíru dokážeme vysát a převést na zem, ale nemáme svobodu nedělat nic nebo ještě hůř, svobodu ničit. Musí to vždy být svoboda k něčemu, ne od něčeho. Bůh netahal Izraelity z Egypta jen tak pro nic zanic, aby se mohli flákat, nýbrž proto, aby se učili žít podle přesných a pro každého stejně platných zákonů.

No a to je možná recept na život jako takový, neutíkat od něčeho, nebojovat proti něčemu, ale utíkat k něčemu a bojovat pro něco. Děkuji za rozhovor.

[1] Benjamin Kuras: Pohřbívání svobody, Eminent, 2017. ISBN 978-80-7281-513-5