Rozhovory: Martin Bečan

Vytvořeno 5. 2. 2018 1:00

Autor: Lukáš Loužecký

Debutový román mladého autora Martina Bečana s názvem Kaziměsti si získal čtenáře zejména díky obrovské fantasii tvůrce. Tento spisovatel má ovšem za sebou i celou řadu povídek, práci v různých médiích či korektury na několika knihách nakladatelství Fragment. A to už je pádný důvod udělat s ním rozhovor.

V minulém roce vyšla vaše románová prvotina Kaziměsti. Jak velký byl rozdíl mezi napsáním plnohodnotného románu oproti povídkové tvorbě, které se také věnujete?

Rozdíl byl propastný. Zatímco povídku můžete sfouknout za jeden večer, napsat Kaziměsty mi trvalo skoro rok a půl. Krátké povídky si totiž vystačí s jedinou dějovou linkou a údernou pointou, za postavami nemusí být žádná práce, taková postava dokonce nemusí mít ani jméno, a často ani není potřeba žádná příprava. Kdežto nad Kaziměsty jsem seděl celého půl roku, než jsem se pustil do vlastního psaní. Tak dlouho mi trvalo načrtnout si postavy, dát dohromady osnovu jednotlivých kapitol, svázat k sobě všechny dějové linky a uspořádat si v hlavě, co že se to vlastně snažím napsat.

Proč jste se rozhodl právě pro fantasy příběh? I když nutno podotknout, že ve vaší knize se střetává více žánrů…

Řekl bych, že Kaziměsti jsou směsicí městské fantasy, newweirdu a magického realismu. Jednodušší bude používat zastřešující výraz fantastika. A pro fantastiku jsem se nerozhodl, ta přišla sama. V žánrovosti Kaziměstů se odráží literatura, kterou rád čtu a píšu, takže byli jen logickým vyústěním mého dosavadního fungování.

Četl jsem hned několik negativních komentářů čtenářů, kteří kritizovali značně zvláštní jména hlavních postav – Zima, Cesmín nebo Parma. Proč jste se rozhodl je takto pojmenovat?

V Kaziměstech používám koncept nomen omen – jména hlavních postav odráží jejich vlastnosti a taky maličko předznamenávají jejich osud. Ta jména nejsou jen na efekt, strávil jsem nad nimi spoustu času a je za nimi víc, než by se mohlo na první pohled zdát. A to se vedle Zimy, Cesmína a Parmice týká hlavně protagonisty Lazara.

Osobně mi to vůbec nevadí, naopak je na celém příběhu znát vaše obrovská fantasie. Co pro vás bylo největší inspirací pro děj? Nechal jste se ovlivnit i jinými literárními díly?

Vliv jiných literátů na moji osobu je v Kaziměstech určitě znát, ale abych pravdu řekl, spíš než k literatuře se pro inspiraci obracím k vizuálnímu umění – k obrazům, fotografiím, filmům a počítačovým hrám. Vycházel jsem taky z vlastních zkušeností, snů a představ. Předpokládám ale, že tak to má asi každý autor.

Po vydání knihy se o vás začali více zajímat některá média, chodíte na autogramiády či děláte více rozhovorů. Změnil se tedy výrazně váš život oproti tomu před Kaziměsty?

Nezměnil. Všechno je při starém, jen mě tu a tam někdo přepadne s žádostí o podpis – nedávno se mi to stalo v knihkupectví – nebo o rozhovor. Ve své podstatě je ale všechno úplně stejné, jako to bylo před vydáním Kaziměstů.

Vraťme se teď trochu více do minulosti. Máte za sebou i množství samostatných povídek. V jakých žánrech se pohybovaly a kterou byste chtěl obzvláště vypíchnout?

Většinou šlo o hororové povídky. Vážněji jsem začal psát v době, když jsem byl hodně ponořený do četby H. P. Lovecrafta, Briana Lumleyho a Stephena Kinga. To se muselo nutně odrazit i v povídkové tvorbě, ve které tak není nouze o mrtvé milenky na kanapi, lidi se psí hlavou, upalování vlastních babiček a zhmotňování nestvůr ze nočních můr. Vypíchnout nechci asi žádnou z nich. Když se na ně dívám zpětně, jsou to texty, ve kterých jsem se ještě rozkoukával, takhle zpětně o nich nemám valného mínění.

Může se stát, že se v budoucnu do prostředí vaší románové prvotiny vrátíte právě formou nějaké doplňující povídky? V současné době je to poměrně moderní.

Uvažoval jsem o tom a osnovy dvou takových zamýšlených povídek už mi zaplňují několik stránek v zápisníku. Nadšení pro povídky mě ale nějakým způsobem opustilo. Neříkám, že se k povídkám nevrátím, ale formát románu mi v tuhle chvíli poskytuje mnohem příhodnější prostor pro to, co chci svým psaním sdělit.

Vystudoval jste žurnalistiku a máte zkušenosti v novinách, rozhlase i televizi. Myslíte, že se k tomuto povolání ještě vrátíte? Pracovat v médiích vás nebavilo?

Žurnalistiku jsem šel studovat hlavně proto, že mi připadala ne tak vzdálená od psaní beletrie. A ono je to přesně naopak. Prošel jsem si několika stážemi ve veřejnoprávních i soukromých médiích a nadšený jsem byl snad jen z práce v rozhlasu a soukromém rádiu. Ani ta ale nebyla tak tvůrčí, jako psaní románů. Proto si nemyslím, že bych se k žurnalistice ještě někdy vracel. Ale nikdy neříkej nikdy.

Zároveň jste pomohl vytvořit řadu knih z nakladatelství Fragment, které ostatně vydalo i Kaziměsty. Jakou konkrétní činnost jste na nich prováděl a na kterých známých knihách jste spolupracoval?

Nárazově si přivydělávám jako korektor, takže šlo většinou o korektury. Do některých titulů jsem zasahoval víc a pracoval třeba i na stylistice. Zmínit se musím hlavně o trilogii Dům, ve kterém… arménské autorky Mariam Petrosyan, kde jsem dělal korekturu prvním dvěma dílům. Ta bohužel známá moc není, což je neuvěřitelná škoda, protože si nevzpomínám na knihu, která by mě dokázala zasáhnout tak moc, jako první díl nazvaný Smečka ze čtvrtého pokoje.

Co chystáte na letošní rok? Už jste začal pracovat na dalším románovém díle nebo si teď musíte dát chvíli pauzu?

Kaziměsty jsem dopsal tuším loni v lednu, takže pauzu jsem měl dostatečně dlouhou (pokud nepočítám ty měsíce vyplněné zběsilým psaním diplomové práce a učením na státnice). Chystám další knížku. Nejde o pokračování Kaziměstů, ale o samostatně stojící román. Musím ale dodat, že odstřižený od Kaziměstů zase tak úplně nebude.

Úvodní foto: Olga Zbranek Biernátová