Rozhovory: Michaela Klevisová

Vytvořeno 7. 2. 2018 0:00

Autor: Jolana Hlušičková

prozradila Michaela Klevisová, jedna z nejlepších současných českých autorek detektivního žánru v rozhovoru, který nám poskytla ke své knize Zmizela v mlze. Povídaly jsme si nejenom o tomto sympatickém kriminalistovi, jehož nový případ právě píše, ale i o cestování, jejím vztahu ke kočkám, a také o tom, jaké to je být spisovatelkou:

Mnoho lidí sní o životní dráze spisovatele, ale asi si neumí konkrétně představit, co to vlastně obnáší. Mohla byste nám popsat jeden svůj „běžný" den?

V první řadě je dobré vědět, že jen psaním knih se v Česku uživí málokdo. Takže i když se moje knížky prodávají na české poměry dobře, mou hlavní pracovní náplní zůstává psaní článků pro časopis Cosmopolitan a občas také překládám beletrii z Angličtiny. Nejsem ale nikde zaměstnaná, takže si čas organizuju sama. Když se pustím do psaní nové knihy, zorganizuju si práci následovně: vždycky tři týdny v měsíci se věnuju psaní článků pro časopis a na týden se zaměřím jenom na knížku. Pokud se mi nepodaří vyčlenit si týden v kuse, udělám si během měsíce dvě tak čtyřdenní „knižní" období. A v těch opravdu nedělám vůbec nic jiného. Nejdu na kafe s kamarádkou, nejedu na výlet, nečtu pracovní e-maily… Prostě se totálně odpojím od vnějšího světa a soustředím se jenom na příběh, který zrovna píšu. Můj běžný „psací" den vypadá tak, že obvykle vstanu co nejdřív, protože nejlépe mi jde psaní od ruky ráno, dopoledne a v časném odpoledni. Udělám si kafe a snídani a už při jídle začínám psát :-) Píšu tak do čtyř odpoledne, pak se projdu nebo vezmu kočky na zahradu – prostě jdu ven, protože tam si nejvíc odpočinu. A pak se ještě ke knížce vrátím a dolaďuju, co jsem ten den napsala, anebo rozmýšlím, co budu psát další den.

Spolupracovala jste na několika epizodách známého televizního seriálu Ulice. Prozradíte nám, jak taková práce vypadá?

Předesílám, že je to už dávno (v roce 2007 a 2008), takže dnes už tam může být leccos jinak. Byla jsem v týmu, který vytváří takzvané dějové linky. Bylo nás tam asi osm autorů a každý z nás měl na starosti několik postav, kterým vymýšlel osudy. Zhruba jednou týdně jsme měli společné porady, na kterých každý autor navrhl další děj pro své postavy. Ostatní se k tomu vyjadřovali, navzájem jsme si radili, přičemž konečné slovo měla šéfka týmu. Pak jsme šli domů a to, co nám šéfautorka odsouhlasila, jsme napsali. Byla jsem nadšená, že jsem si tu práci mohla vyzkoušet, jenže brzy jsem zjistila, že se pro ni nehodím. Jsem sólista, ty nejlepší nápady dostávám, když jsem sama a mám klid na přemýšlení. Takže na společných poradách mě nenapadalo vůbec nic, přítomnost ostatních autorů mě rušila a nedokázala jsem ostatním moc poradit. Také mi vadilo, že při vymýšlení děje nemám konečné slovo, že někdo jiný rozhodne, co budu psát, a nutí mě to pořád dokola přepisovat. Chyběly mi vřelé a přátelské vztahy, jaké znám z redakce časopisu, pro který píšu už dvacet let. V redakci jsme semknutá parta, navzájem se podporujeme, jsme k sobě ohleduplné, vstřícné, jednáme na rovinu, můžeme se jedna na druhou naprosto spolehnout, neexistují žádné intriky… Vztahy ve scenáristickém týmu byly chladnější, panovalo tam konkurenční prostředí. A taky jsem kvůli Ulici vůbec neměla čas na psaní další knížky. Všechny výše uvedené důvody vedly k tomu, že jsem se po necelém půlroce rozhodla skončit. Ale určitě to byla zajímavá zkušenost a ze zákulisí natáčení televizního seriálu jsem pak napsala detektivku Zlodějka příběhů.

Je o vás známé, že velmi ráda cestujete. Jaký byl váš nejzajímavější cestovatelský zážitek? A máte nějaký sen, kam byste ráda vyrazila?

Je těžké vypíchnout jen jeden zážitek. Vybavuju si jednu hezkou chvilku ve finském Laponsku v národním parku Lemmenjoki. Hluboko v lese k nám přiletěl pták a sedl si na větev tak blízko, že by stačilo natáhnout ruku a dotkli bychom se ho. Vůbec se nebál. Zvědavě nás pozoroval, a jak jsme pokračovali v chůzi, přelétával s námi z větve na větev, pořád se u nás držel blízko a prohlížel si nás. Napadlo nás, že třeba jsme první lidé, se kterými se v životě setkal. Jinak se přece zvířata lidí bojí, mají ten strach uložený hluboko v genech. Ale některé oblasti finského Laponska jsou tak řídce osídlené, že tam podle mě mohou žít zvířata, která po celé generace lidi vůbec neznají. Je fajn ocitnout se na takovém místě. A kam bych ráda vyrazila? Už dlouho mě láká Island, ale je to dost drahý cíl, takže vždycky nakonec vyhraje něco jiného.

Neodmyslitelně k vám patří také zvířata, zejména kočky, setkáváme se s nimi ve vašich textech, ale snažíte se jim pomáhat i v reálném životě. Nedávno jste na svém webu podpořila sbírku Strom splněných kočičích přání. Přiblížíte nám tento projekt?

To jsem moc ráda, že se na to ptáte. Projekt je vlastně obdobou stromů přání, které se před Vánoci pořádají pro děti z dětských domovů. Strom kočičích přání je webová stránka, na které si různé útulky v České republice přejí pro konkrétní kočku nějaký dárek – většinou krmení nebo léky. Když pošlete na dárek peníze, dostanete pak fotku dotyčné kočky s dárkem. Stejnou akci pořádají také před Velikonoci s názvem Kočičí koleda. V průběhu celého roku jsou navíc na webu prosby různých útulků o příspěvek na konkrétní věci: stelivo, krmení, kočičí škrabadla, očkování… Já totiž věřím, že všichni bychom měli vydělávat peníze nejen proto, abychom si pak kupovali věci pro sebe, ale taky proto, abychom někde pomohli. Dát tři stovky na dobročinnost přináší mnohem větší uspokojení, než si koupit nové tričko, každému doporučuju to zkusit. Já přispívám kočičím útulkům a kromě toho pravidelně finančně podporuju ochranu velkých šelem (rysů, vlků a medvědů) v České republice. To je pro mě taky hodně důležitá věc. Zrovna včera jsem si přečetla, že v Beskydech pytlák postřelil rysí mámu, která následně zahynula na podvýživu, protože nedokázala lovit, a zůstala po ní nesamostatná koťata… Je dobře, že existují lidé, kteří proti takovému barbarství bojují. Proto mám radost z každé koruny, kterou věnuju ochráncům přírody.

Vaše poslední kniha Zmizela v mlze má mezi čtenáři velmi dobré ohlasy. Série detektivních románů s kriminalistou Josefem Bergmanem si našla své fanoušky. Můžeme se těšit na jeho další případ? A ožení se? 

Už mám rozepsanou další detektivku s Bergmanem. Tentokrát z Beskyd, kde to mám moc ráda. Zrovna tématu ochrany šelem v české přírodě se v tomhle příběhu také dotknu… Nejsem ještě moc daleko, ale můžu prozradit, že Bergman se do Beskyd vydá spolu se svojí přítelkyní. A jestli se ožení? No, myslím, že je to takový vlk samotář, který se do svatby nepožene… ale na druhé straně mě moje postavy často překvapí a vyvinou se směrem, který bych sama nečekala.

Jak vznikají vaše detektivní romány? Jedná se o poměrně rozsáhlé, komplikované případy, několik propojených dějových linií, nezvyklé prostředí a velkou roli hraje i psychologie jednotlivých postav. Jak dlouho jste pracovala na Zmizelé v mlze?

Zmizelou v mlze jsem začala psát předloni v prosinci a dokončila ji loni v květnu. Takže psaní trvalo přesně půl roku. Podobně dlouhou dobu mi zabrala i práce na Ostrovu šedých mnichů a Domu na samotě. Ale první dvě detektivky, Kroky vraha a Zlodějku příběhů jsem psala mnohem déle. Kroky vraha dokonce tři a půl roku! To jsem totiž ještě nepřišla na to, že musím psát v delších časových blocích, kdy se nesoustředím na nic jiného než na příběh. Sedla jsem k psaní knihy tu a tam na pár hodin a pokaždé mi hrozně dlouho trvalo, než jsem do příběhu vplula. Navíc jsem se pořád nechávala něčím rozptylovat, třeba jsem psaní odložila, protože mě kamarádka pozvala na večeři… Teď už vím, že na sebe musím být přísná. Případy jsou hodně zamotané, a když píšu, musím se jimi nechat úplně pohltit. Kolikrát se mi i v noci špatně spí, protože mi dál v myšlenkách jede, co by se mohlo v knize stát… Vždycky začnu tím, že si vyberu prostředí. Pak vymyslím, jaké postavy by v něm mohly žít a jaký zločin by se mohl stát. Vždycky mám tak tři nebo čtyři podezřelé, z nichž každý by zločin mohl spáchat. Na začátku ještě sama nejsem rozhodnutá, kdo z nich nakonec bude vrah. Ke každému mám vymyšlenou jinou variantu příběhu. Po několika kapitolách nějak přirozeně vyplyne, ke komu se zločin nejvíc hodí. Tomu pak přizpůsobím další psaní.

Kriminalista Bergman je nenápadný šedesátník, který váhá, zda dál zůstat u policie, či odejít a věnovat se rybaření. V současné detektivní tvorbě většinou zapeklité případy řeší buď téměř dokonalí supermani, nebo naopak poněkud problémové osoby (Harry Hole, Liz Salanderová, ale i Martin Servaz). Nedá mi, abych se nezeptala, proč jste „stvořila“ Josefa Bergmana právě takto? A čím si vysvětlujete jeho velkou oblibu mezi čtenáři?

Myslím si, že lidem schází uklidňující hrdinové. Dnes každá hlavní postava knihy musí být výstřední, rozháraná a temná nebo arogantní a drsná… a už se z toho začíná stávat stereotyp. Chtěla jsem proto stvořit kriminalistu, ze kterého sálá klid a neokázalé sebevědomí. Věřím totiž, že skutečně silná osobnost se nebojí zůstat na první pohled obyčejná. Nepotřebuje na sebe upozorňovat, vymezovat se a předvádět svou sílu, protože o ní ví, a to jí stačí. Svoji hodnotu neodvozuje od názorů ostatních. V knížce Dům na samotě říká jedna postava Bergmanovi: ‚Představovala jsem si vás asi jako hrdinu z akčního filmu. Přitom vypadáte docela… obyčejně.‘ A Bergman si myslí: ‚Třeba je to tak, že obyčejný nejsem, a právě proto mi nevadí tak vypadat.‘ Když jsem uvažovala, jakého kriminalistu stvořit, došlo mi, že jsou mi sympatičtí lidé, kteří nedělají věci jenom na efekt, jsou v základu laskaví, dokáží sami se sebou dobře vycházet a prostě si žijí svůj život bez ohledu na to, co si o nich ostatní myslí. Věděla jsem, že chci napsat celou řadu detektivek s Bergmanem, a tak to musel být člověk, se kterým budu schopná dlouhodobě vycházet.

Vaše detektivní romány připomínají díla slavných severských autorů. V čem myslíte, že spočívá úspěch právě těchto autorů, že se dokázali celosvětově prosadit (Larsson, Nesbø, Kepler)?

Vlastně si úplně nejsem jistá, jestli moje knížky opravdu připomínají Larssona, Nesba nebo Keplera, protože pro díla těchto autorů je typická syrovost, krutost a fascinace zlem, zatímco moje knížky jsou mnohem méně drsné. Ačkoli když o tom teď přemýšlím, nějaké styčné body tam asi jsou: stejně jako tito severští autoři totiž nepíšu detektivku pouze jako hlavolam nebo jako pohádku pro dospělé bez hlubšího rozměru, ale snažím se spíš o společenský román s kriminální zápletkou a hodně se zaměřuju na osobní životy hlavních postav. Ale čím si vysvětluju úspěch severských autorů? Vlastně nevím… Snad že jejich knížky jsou velmi čtivé, inteligentní a nabízejí víc než jen holou detektivní zápletku. Dobře se čtou a současně na mnoha místech vybízejí k zamyšlení. A navíc lidi zřejmě fascinuje skandinávské prostředí… vždyť i moje Zmizela mlze, odehrávající se v Norsku, vyvolala mezi čtenáři mnohem víc ohlasů než předchozí detektivky!

Děkuji moc za rozhovor a těším se spolu se čtenáři VašeLiteratura.cz na další kriminální příběh Josefa Bergmana.

Foto 1 - Foto: Zuzana Panská

Foto 2 - S kmotřičkou Bárou Nesvadbovou a s Kristýnou Kociánovou, která knížku načítá jako audioknihu.