Rozhovor s Markétou Harasimovou o tvorbě pro děti

Rozhovory

Vytvořeno 22. 4. 2018 0:00

Autor: Radka Jakubíčková

Markétu Harasimovou není potřeba dlouze představovat. Známe ji především jako autorku knih pro dospělé. Svými romány, jako jsou například Poháry touhy, Pouta z pavučin, Purpurové doteky, Bolest lásky a mnoho jiných, si stále více získává oblibu mezi čtenářkami příběhů s milostným či erotickým nábojem. V současné době ji však můžeme potkat také při dostaveníčkách – jak své besedy pro malé čtenáře sama nazývá – v knihovnách, mateřských školách či kavárnách pro rodiče s dětmi. Prezentuje totiž svou novou knížku pro nejmenší čtenáře, Z deníku kočičky Ťapičky. A právě o tvorbě pro děti jsem si s autorkou povídala.

Knížka pro děti od čtyř do osmi let je docela ostrý obrat ve vaší tvorbě. Co vás inspirovalo k sepsání knihy pro nejmenší čtenáře?

Hodně mě ovlivnil fakt, že mé kamarádky začaly rodit děti a já si řekla, že něco vytvořím i pro tu drobotinu. Kromě toho mě napsání dětské knihy lákalo už delší čas – je to něco jiného, než téma kriminální či milostné. A musím říct, že mě tento formát  zaujal: Z deníku kočičky Ťapičky určitě není má poslední knížka pro malé čtenáře. 

Rodí se už ve vaší spisovatelské dílně nějaká nová dětská knížka nebo nápad?

V tuto chvíli je na světě nápad a nová knížka pro děti vznikne ještě v tomto roce, rukopis každopádně. Téma se opět týká kočičky Ťapičky – tentokrát se posuneme v čase do doby, kdy bude mít Ťapička svá vlastní koťátka. Zvažuji, že knihu pojmu jako rodinné kočičí příběhy. 

Příběhy se zvířecím hrdinou jsou mezi dětmi velice oblíbené. Bylo záměrem jako hlavní hrdinku vybrat právě kočku? Vybírala jste z více zvířat, nebo jste měla jasno od začátku?

Měla jsem jasno od začátku – jsem kočkomil a jiné zvířátko v roli hlavní hrdinky nepadalo v úvahu. V dětství se mi také líbily knížky, v nichž figurovala zvířata, a tak jsem očekávala, že dnešní děti kočičí příběhy rovněž zaujmou. V knize se sice pár jiných zvířat objeví také, ale pouze okrajově. Kočičky hrají prim.

Čím vás kočky tolik přitahují?

Jsou své, hrdé, krásné, hravé a roztomilé. Každá má svou povahu a taky emoce, jejich lásku si musíte zasloužit. A co mě fascinuje, je ten jejich ukázkově nevinný výraz, kdykoli něco zničí nebo udělají to, co nesmí (a to ony dobře vědí), a jsou přistiženy při činu.

V knížkách pro děti chce autor většinou dětem předat nějaké poselství. V „Ťapičce“ apelujete např. na správné chování, dobré a špatné vlastnosti. Jakou základní myšlenku jste si při psaní stanovila? 

Můj hlavní cíl byl vštípit dětem nenásilnou a hlavně zábavnou formou některé zásady, které jsou pro život důležité. Tak třeba, že si lidé mají pomáhat, lakomství se nevyplácí, anebo že stojí za to být odvážný a zahodit strach, který nás jen svazuje. Poukázat na základní hodnoty, díky kterým se jednak snáz žije, ale také prospívají mezilidským vztahům. Je dobré, když je člověk absorbuje už v raném dětství.

V čem je podle vás v dnešní době knížka jako společník dítěte důležitá? 

Rozhodně ho udržuje ve spojení s rodným jazykem, podporuje jazykovou zásobu a podněcuje fantazii. To vše má význam pro komunikaci mezi lidmi, ta je v dnešní době klíčová. A je-li kniha interaktivní jako právě tahle, přinese dětem i další rozměr.

Jak je vaše knížka interaktivní?

Kromě samotného příběhu a ilustrací děti v knížce najdou také omalovánky, mohou si vyluštit sudoku, pomoct Ťapičce najít cestu z bludiště, hledat rozdíly na obrázcích a tak podobně. Myslím, že si s ní užijí spoustu zábavy, což byl záměr.

Děti jsou specifické publikum pro besedy o knížkách. Dokážete je skvěle zapojit, dokonce jim zpíváte písničku, v níž se představuje samotná Ťapička. Jak tato píseň vznikla?

Snažím se děti při akcích pobavit a nabídnout jim různorodý program. Kromě čtení a otázek třeba rozdávám omalovánky nebo společně malujeme. Taky dětem pouštím prezentaci s kočičími obrázky, fotkami a texty – ty větší, co už umí písmenka, je rády čtou. Písnička o kočičce Ťapičce je takové oživení, které jsem vymyslela někdy loni, když jsem se učila hrát na kytaru. Nejsem moc básnický typ a hudbě nerozumím už vůbec, tak jsem předala podklady svému učiteli a ten písničku složil i zhudebnil. Moc se mu to povedlo a děti na písničku hezky reagují, z čehož mám radost.

Upoutala jste rodiče i děti nejen zpěvem, ale také dramatickým pojetím svého autorského čtení. Jak vnímáte odezvu ze strany dětí?

Velmi mě těší, když vidím dětské oči hltající čtený příběh. Snažím se ho podat tak, aby je zaujal – měním hlasy i intonaci, což děti vítají. A jsou velmi upřímným publikem. Umí dát jasně najevo, zda se jim něco líbí, nebo ne. Po Kočkohrátkách za mnou často chodí a říkají, že byly moc pěkné – jaké ocenění chtít víc?

Máte nějakou kuriózní příhodu z dětské besedy?

Kuriózní snad ani ne, ale velmi dojemnou. V Lednici, kde jsem vystupovala někdy na sklonku podzimu, se ke mně po skončení přitočila malinká holčička. Objala mi nohy, přitiskla k nim obličej a řekla: „Děkuju za pohádky.“ To vás pohladí po duši…

Přeji vám hodně dalších podobných pohlazení po duši a také mnoho inspirace k dalšímu psaní. Děkuji vám za rozhovor.