Hledání pravdy o zdraví a nemoci

Rozhovory

Vytvořeno 11. 5. 2018 0:00

Autor: Jolana Hlušičková

MUDr. Radkin Honzák je známý psychiatr, publicista a vysokoškolský pedagog. Po velkém úspěchu knihy Všichni žijem´ v blázinci mu vydalo nakladatelství Vyšehrad další knihu s názvem Psychosomatická prvouka.Vzhledem k tomu, že autor v ní uvádí a dává do souvislostí velmi zajímavá biologická, sociální i psychologická fakta, požádala jsem ho o krátký rozhovor.

Zdá se, že se v posledních letech objevil trend, značně podpořený reklamními kampaněmi zejména v televizi, které doporučují samé zázračně léčivé produkty.  Lidé se stále více pozorují, stanovují si diagnózy podle internetu, v lékárnách nakupují na své zdravotní problémy volně prodejné produkty, které různě kombinují v domnění, že to vůbec nevadí, vždyť jsou to přece všechno „léčivé“ tablety. Co si o tomto trendu myslíte?

Obchodníci s deštěm měli vždy dostatek zákazníků. Dítě v nás neuvažuje logicky, nýbrž magicky a touží po snadném, rychlém, bezbolestném a pokud možno bezpracném řešení. Nedostatečné sycení duchovních potřeb navíc zvyšuje přitažlivost nejrůznějších pověrčivých systémů a kšeft je kšeft!

Pojem "placebo" je relativně známý, zatímco "nocebo" už tolik není. Můžete nám prosím objasnit, jak "nocebo" funguje?

Placebo je odvozeno od slovesa placere = potěšit, nocebo od kmene nocere = škodit. Pro mě zní trochu namyšleně tvrzení kolegů z konce osmnáctého století, že placebo jsou prostředky podávané spíš pro potěšení pacienta a jejich léčba (tenkrát hlavně pouštění žilou a klystýr) je naopak něco, co je účinné.

Klasický příklad nocebo postupů je voodoo smrt, které ještě ve 40. letech minulého století sebral přední badatel v oblasti stresu, Walter Cannon, něco kolem čtyřiceti prokázaných případů.

Ale škodit se dá všelijak a stejně jako dobré slovo léčí, zlé slovo (například: na tohle už nic nepomůže) ublíží. Proto by měli zdravotníci dbát na pěstování komunikačních dovedností, aby nechtěně a nevědomky nekazili výsledky své práce.

Klasická situace u praktického lékaře – čekám téměř hodinu, než se dostanu na řadu. Mezitím mě většinou všechny příznaky nemoci přejdou. Lékař počká, až se posadím na židli, podívá mě zpytavým pohledem a vysloví tradiční větu: "Co vás trápí?" Pokud tomu správně rozumím, mám v tu chvíli přibližně 30 sekund na to, abych vyjádřila své potíže. Jenže nevím, jak to nejlépe a nejrychleji zformulovat, nic mě v tu chvíli nebolí a všechny potíže mě přepadnou zase až při odchodu z ordinace. Co s tím?

Tomu jsme s přáteli říkali "schodišťák" - nejlepší vtip, který vás napadne na schodech, když odcházíte. Situace u lékaře je vždy stresující, i když jde o nijak závažné problémy. Světové výzkumy ukazují, že průměrně inteligentní člověk odchází v nikterak závažné situaci od průměrně dobře komunikujícího doktora a plnou třetinu podstatných věcí si nepamatuje.

Já se neposmívám "papírkům s poznámkami" a na tu rozpačitou atmosféru ze začátku setkání mám nabídku standardních obtíží (pacient/ka může začít odpověďmi typu ano - ne), a tak se postupně dostaneme až k jádru problému. Když je ale málo času, pacientům se papírek vyplatí.

Můžete nám prozradit, jak vidíte budoucnost českého zdravotnictví? Podaří se "prosadit" psychosomatickou prvouku v praxi?

Pevně doufám, že ano. Už se nám podařilo prosadit nástavbovou atestaci - tedy postup k výchově lékařů všech klinických oborů, teď jde o to, aby se do akce zapojily také pojišťovny, protože je to náročnější na čas a ten by měl být k dispozici.

Děkuji za rozhovor.