Afrika je má srdcová záležitost

Rozhovory

Vytvořeno 5. 8. 2018 0:00

Autor: Radka Jakubíčková

Hana Hindráková je současná česká spisovatelka. Ve svých knihách prostřednictvím příběhů upozorňuje na problémy společnosti, které si člověk uvědomuje jen vzdáleně, dokud je ovšem nezakusí sám na své kůži. Není divu, autorka se soustředí především na život v Africe, jež je pro většinu z nás známá pouze z dokumentů a literatury. Hana Hindráková se zaměřuje na to, s jakými problémy se potýkají tamější děti i dospělí, jako jsou např. humanitární nebo lékařská pomoc. Nejen o těchto problémech vypovídají její knihy Děti nikoho (2012), Dobrovolnice (2014), Smrtící byznys (2017) a další. S autorkou jsem se setkala na letošním veletrhu Svět knihy a požádala ji o rozhovor.

Je o vás známo, že jste několikrát navštívila africké země. Věděla jste od začátku, že své zkušenosti budete zpracovávat do příběhů, nebo tato myšlenka přišla později? 

Nevěděla. Ta myšlenka přišla až po třetí cestě do Keni, kdy už jsem měla spoustu vlastních zážitků a potkala jsem lidi, jejichž příběhy byly tak silné, že by daly na knihu. Já jsem ráda psala už od dětství, ale potom mě odradilo dvojí odmítnutí jednoho nakladatelství, ve dvaceti letech jsem se cítila velmi demotivovaná a přestala jsem úplně psát. Díky cestám do Afriky jsem se k tomu vrátila a jsem za to moc vděčná, protože mám práci, kterou vlastně nepovažuji vůbec za práci, ale za svůj největší koníček.

Když srovnáte své první vjemy života v Africe a ty následující, co vnímáte jako nejdůležitější zkušenost? 

Jednou z největších zkušeností pro mě bylo, když jsem v západní Keni onemocněla zřejmě malárií. Bylo to při třetí cestě do Keni a já jsem po předchozích úspěšných dvou získala pocit, že se mi tam nemůže nic stát. A pak přišla nemoc a srazila mě k zemi, přestože jsem měla všechno očkování i brala antimalarika. Od té doby se nerouhám a zcela mě přešel pocit neohrozitelnosti.

Na vašem webu jsem se dočetla, že jste procestovala kus světa, nejen Afriku. Jaký je hlavní důvod, že píšete především o Africe? 

Afrika je prostě má srdcová záležitost a jsem přesvědčená o tom, že to tak zůstane navždy. Myslím si, že hodně je to také dané tím, že tam jsem se opakovaně vracela, znám to tam, vcelku rozumím jejich mentalitě, umím základy jejich jazyka a mám tam mnoho přátel a známých.

Na vašich stránkách je také odkaz na Dárky s myšlenkou. Mohla byste našim čtenářům tento projekt přiblížit? Jaký je jeho smysl? 

Dárky s myšlenkou jsem vymyslela po tom, co jsem po více než deseti letech skončila s rozvojovou pomocí Keni. Měla jsem pocit, že to nikam nevede a že lepší „pomoc“ by byla prostřednictvím obchodu. A tak jsem nakoupila šperky od skupin žen v keňských chudinských čtvrtích a začala jsem je prodávat během besed. Protože byly hned pryč a čtenáři se ptali na možnost zakoupení po internetu, založila jsem eshop Dárky s myšlenkou (www.darkysmyslenkou.cz). Jsem přesvědčená, že to má daleko větší smysl, než klasická pomoc, protože nestaví Afričana do úrovně žebráka, ale máme mezi sebou rovnocenný vztah. Prostě obchod. Skupinám z chudinských čtvrtí to hodně pomůže, protože tak najdou odbyt na zahraničním trhu.

Proč se podle vás v chudých zemích Afriky přes veškerou tu pomoc nelepší situace? 

Raději bych mluvila za Keňu, než za celou Afriku. A co se týče Keni, problém je v tom, že pomoc na vládní úrovni, která by byla vidět, směřuje zkorumpované vládě a k potřebným lidem se nedostane. Potom tam působí ještě neziskové organizace, ale jejich pomoc je spíš kapka v moři. Neříkám, že není dobrá, ale z globálního hlediska nic moc nezmění. Krom toho Keňané se naučili té pomoci využívat a velmi dobře ovládají terminologii projektů rozvojové spolupráce. Hlavně ve spolupráci s neziskovými organizacemi. Pak se vám stane, že jdete po ulici a každý po vás něco chce, protože si myslí, že jako běloch peníze tisknete.

Škola, na které učím, byla zapojena do projektu adopce na dálku. Podporovali jsme chlapce Kevina z Keni, než dokončil školní docházku. Zažila jste nějakou kladnou odezvu od těchto dětí? Je hodně takto podporovaných dětí? Má alespoň taková pomoc nějaký smysl? 

Já osobně nejsem příznivcem projektu adopce na dálku, protože tím už malé děti učíte, že běloch je jejich spása. Keňa má vcelku slušnou gramotnost a daleko větším problémem je podle mě třiceti až padesáti procentní nezaměstnanost. Ale ano, adopce na dálku je v Keni hodně rozšířená a každý se vás tam jako bělocha na ni ptá.

Vrátím se k vaší poslední knize Smrtící byznys. Po jejím přečtení jsem byla šokovaná, ačkoliv jsem tušila, co mi asi bude odkryto. Přesto – když člověk čte příběh jiného člověka, kterému umírá v náruči vlastní dítě vinou někoho, kdo touží jen po zisku a namíchá do léků jed na krysy, je to silná rána, přestože jde „jen“ o příběh. Bohužel o příběh zakládající se na skutečnosti. Jak moc se vás tato problematika dotkla osobně? 

Musím říct, že hodně. Když jsem se poprvé dozvěděla o problematice falešných léků, byla jsem v šoku, že něco takového vůbec existuje. Do té doby jsem o tom vůbec neslyšela a k tomuto tématu jsem se dostala víceméně náhodou. I proto jsem měla velkou motivaci o tom psát, protože ostatní lidé na tom byli podobně a chtěla jsem, aby se o tomto tématu začalo mluvit. Lidé mi na besedách občas říkají, že se jich to netýká, ale to není tak úplně pravda. Hodně lidí si objednává léky na internetu (kde je k dostání absolutně všechno, včetně léků na předpis), protože mají strach jít k lékaři, stydí se nebo tam nechtějí čekat. A u koupě léků na internetu máte podle Státního ústavu pro kontrolu léčiv 90% pravděpodobnost, že bude falešný. Druhá věc je, že v dnešní době se hodně cestuje a může se stát, že se někde třeba v Thajsku (nemusí to být ani Afrika) dostanete do zdravotních problémů a falešný lék vám dají v nemocnici nebo v lékárně.

Kniha má z velké části kladné ohlasy, přesto jsem zaznamenala i reakce typu, že příběh mohl být rozsáhlejší, jít více do hloubky atd. Bylo to vaším záměrem? Poslat do světa především důležitou myšlenku a nezahlušit ji na úkor samotného příběhu? 

Mým záměrem byla osvěta zakomponovaná v napínavém příběhu a myslím si, že se to podařilo. Musím říct, že i po nějaké době, která uplynula od dokončení knihy, jsem s ní spokojená. V podstatě v žádné knize nejdu příliš do hloubky a nepíšu ji delší než 200 stran, protože by to bylo na úkor strhujícího děje. Krom toho já sama nemám ráda žádné sáhodlouhé popisy ani velké detaily, a tak to nepíšu ani do svých knih. Snažím se, aby byl děj akční a rychle ubíhal. Ale je mi jasné, že ne všem čtenářům to vyhovuje. Na druhou stranu, nikdy se nezavděčíte všem.

Na jaké knize pracujete nyní? O čem bude? 

Nyní dokončuji knihu Nezlomný, která vyjde pravděpodobně v listopadu. Tentokrát se jedná o zcela skutečný příběh Josepha, který jako dítě strávil mnoho let na ulici a nyní vede centrum pro 82 dětí ulice. O dětech ulice jsem už psala v knize Děti nikoho. Čtenářské ohlasy byly velmi pozitivní a čtenáři mi často psali, zda bych na toto téma mohla napsat ještě jednu knihu. A tak jsem se rozhodla to udělat. Tentokrát je to zcela zaměřené na život jednoho konkrétního dítěte se všemi detaily, které živoření na ulici přináší.

Jak k novému příběhu čerpáte inspiraci? 

Rozhovory s Josephem „Njorem“ Njoroge. Celý podzim jsem s ním byla v kontaktu a posílala mu otázky, k dalším rozhovorům jsme se sešli v lednu v Keni a pokračovali jsme ještě po návratu. Díky tomu tam budou i ty největší detaily, např. jak Josepha učili v dětském gangu žebrat a přepadávat lidi, jaké typy lidí si vybíral a jaké taktiky a prostředky k tomu používal, o tom, jaký měl morální problém s okrádáním lidí, jak trávili na ulici období dešťů, o závislosti na lepidle, o znásilňování mezi přáteli atd. Hlavním záměrem této knihy je ukázat lidem, že děti ulice jsou také „lidi“, ne odpad, který patří na skládku, a že se v této situaci neocitly vlastní vinou. Hyeny z nich udělala až ulice. Musely se přizpůsobit, protože jinak by nepřežily.

Mnohokrát vám děkuji za rozhovor a čtenářům přeji hodně dalších příběhů.

Více o Haně Hindrákové se dočtete na jejích webových stránkách.