Interview s Pavlem Čechem

Rozhovory

Vytvořeno 19. 4. 2019 1:00

Autor: Radovan Kolbaba

Brněnský výtvarník a spisovatel Pavel Čech je autorem desítek knih a svými nezaměnitelnými ilustracemi se podílel na mnoha dalších. Na konci minulého roku vydalo nakladatelství Albatros jím ilustrovanou knihu Jaroslava Foglara Chata v Jezerní kotlině (dále jako Chata, naše recenze zde). Požádal jsem jej o rozhovor a Pavel mě pozval do svého ateliéru, kde bez přípravy odpovídal na otázky o práci na Chatě, vztahu k foglarovkám či vlastních dílech, mezi které patří i animované filmy zveřejňované na YouTube kanále Studio Rychlá Veverka.

Ahoj, Pavle, děkuji, že sis našel čas na tento rozhovor.

Jak jsi zareagoval, když tě oslovili s nabídkou ilustrovat Chatu v Jezerní kotlině?

Byl jsem tomu rád. Chata je pro mě výjimečná kniha v porovnání s čímkoliv, co jsem ilustroval v minulosti. Na této knize jsem vyrostl a četl jsem ji nesčetněkrát, už jako kluk. Měl jsem ji moc rád a udělalo mi velikou radost, že jsem měl tu čest ilustrovat ji.

Je o tobě známo, že máš k příběhům Jaroslava Foglara velmi pozitivní vztah. Jak bys ho ty sám charakterizoval?

Když jsem byl malý kluk, hledal jsem tam něco, co jsem nenalézal v jiných knihách. I když ve Vinnetouovi a Třech mušketýrech bylo také spoustu dobrodružství, přece jen jsem neměl ambice prožít to, co Old Shatterhand a další hrdinové literárního světa. Ale s foglarovkami to bylo jiné. Jak už řekli mnozí přede mnou, stačilo vyjít na ulici, ať už s kamarádem nebo sám, a narazit na tajemství, které na tebe číhá na půdě, v zešeřelé uličce či dopise. Pořád jsi měl pocit, že zbývá už jen kousek, abys prožil něco jako Rychlé šípy či další postavy z foglarovek.

Máš dva syny. Čtou také foglarovky?

Jsou to děti dnešní doby, hrají na počítači, pouští si filmy a písničky, takže by se zdálo, že je ty knížky se starým světem a klubařením nemohou oslovit. K mému překvapení oba foglarovky četli. Jirka se k nim i vrací a třikrát je přečetl všechny. Tvrdí, že nejvíce se mu líbí Když duben přichází.

Potkal ses někdy osobně s Jaroslavem Foglarem? 

Potkali jsme se jednou na takové polozakázané besedě v Brně. Je to už hrozně dávno, ještě za komunistů, takže z toho mám jen takové pravzpomínky. Pamatuji si, jak stojím ve frontě, abych si nechal podepsat aspoň notýsek, a vyčítám si, že nemám nic lepšího, když jsem viděl, jak ostatní vytahují knihy a Rychlé šípy. Přistoupil jsem k panu Foglarovi, nalistoval prázdnou stránku v notýsku a on mi řekl, že mi ji nemůže podepsat. Tehdy jsem to nechápal. Vysvětlil mi, že bych tam mohl cokoliv napsat a měl k tomu jeho podpis. Teď už tomu rozumím, ale tehdy mi to nedocvaklo. Omluvil jsem se a chtěl jsem odejít, ale on mi ten podpis dal do úhlopříčky přes celou stranu, abych tam nemohl napsat, že mi něco dluží.

Později jsem mu poslal jeden nebo dva dopisy s obrázky a mám od něj osobní dopis, kde mi psal, jak s lupou zkoumal moji mapu Stínadel. Dokonce v ní našel pětiboký kámen na Červených schodech.

Napsal jsi spoustu knih a ještě více jich ilustroval. Máš nějakou denní rutinu, která ti pomáhá práci zvládnout?

Svým způsobem to už rutina je, nečekám na políbení múzou. Snažím se, jak říkal Jiří Trnka, každý obrázek vysedět tak dlouho, až se mi zdaří. Je to různé, někdy se mi chce více, jindy méně. Občas mě sluníčko táhne ven, a když na mě čeká prázdné plátno, je to pro mě těžší.

Pracuješ v tichu, nebo při práci posloucháš hudbu, rádio či audioknihy?

Mnoho let jsem pracoval v tichu a vyhovovalo mi to. Potom jsem od rodičů dostal rádio s CD přehrávačem, vytvořil jsem si návyk poslouchat a nerad bych se vracel k tichu. Rád poslouchám audioknihy.

Nakladatelství Tympanum nedávno vydalo audio zpracování tvé knihy Dobrodružství pavouka Čendy. Slyšel jsi je a jak na tebe působilo?

Slyšel. Jsem moc rád, když se moje kniha posune do jiné podoby. Překvapilo mě, že ty tři díly trvají hodinu a čtrnáct minut. Myslel jsem si, že to bude kratší. Přece jen je to kniha založená na obrázcích. Uvědomil jsem si, že jsem ji tak dlouho nečetl, až jsem zapomněl, že jsem to napsal já. Samozřejmě mám radost z toho, že to někdo poslouchá například v autě. Je to jiné, když tomu školený hlas dá dramatizaci, než když si to někdo čte sám pro sebe.

Ilustroval jsi i knihy Jana Skácela či Radka Malého. Máš rád básně?

Básně mám moc rád. Také se mi dobře ilustrují. Nejsou tak konkrétní jako próza a umožňují ilustrátorovi popustit uzdu fantazie.

Se synem Františkem vytváříš i animované filmy. Neláká tě natočení celovečerního animovaného filmu?

Protože jsem pochopil, jak moc je to náročné, tak mě to neláká. I když si jakoby jen hrajeme, dá ten film spoustu práce. To už by opravdu musel být nějaký tým nadšených lidí na dlouhý film. Jenže nejsem týmový hráč a baví mě to tak, jak to děláme. Nedávno jsme naanimovali náš nejdelší film. Má asi pět minut a dělali jsme jej mnoho víkendů. Už jsme ho sestříhali a teď se k němu dělá hudba. Jsem na ni moc zvědavý, přece jen bez hudby to nemá tu správnou atmosféru.

Můžeš čtenářům prozradit, o čem ten film bude?

Je to krátký příběh o indiánovi, který najde sojčí pírko, jako když u nás najdeme knoflík a můžeme si něco přát. On si také něco přeje a potká ho štěstí. Vymyslel jsem to tady v ateliéru asi za pět minut a rychle jsem to naskicoval. Zdálo se, že to bude otázka jednoho víkendu. Jenže je tam více postav a více zápletek a jsou to hodiny a hodiny, možná desítky hodin animace. Děláme to papírkovou technikou, každý krok zvlášť. Když má postava přejít přes obrazovku počítače, je to záležitost hodiny či dvou. Často to člověk dělá i dvakrát třikrát, protože se něco nepovede. Třeba v záběru pětkrát zapomene tužku. František je perfekcionista a nesouhlasí, že by tam takové nedostatky mohly být. Mně, v rámci naší hravosti, chyby tohoto typu vůbec nevadí.

Co chystáš do budoucna?

V budoucnosti, kam dohlédnu, se těším na knihu, která je nyní v tiskárně a jmenuje se O malíři. Je, jako většina mých knih, založena na ilustracích. Také jsem napsal a namaloval pátý díl Rychlé Veverky. Vychytávám teď poslední mouchy a za pár dní jedu do Havlíčkova Brodu, kde budeme cizelovat poslední detaily.

Také dělám komiks, o kterém jsem si myslel, že nikdy dělat nebudu. Napadl mě asi před pěti lety. Nedávno jsem si uvědomil, že ten nápad míří do zapomenutí a bylo mi to líto, protože jsem to považoval za dobrý nápad. Jako obvykle se mi to rozrostlo, je toho teď osmdesát stran a nejsem ještě u konce. Je to o Červenáčkovi z klubu Rychlých šípů. V Záhadě hlavolamu mě lákal ten okamžik, kdy Červenáček sám vyrazil do Stínadel, neřekl to svým kamarádům a chtěl se pochlubit tím, co ten večer vypátral. Pak přišlo nedorozumění, kdy Mirek Dušín přinesl jen čtyři špendlíky a někdo musel zůstat doma, což byl Červenáček. Vždy mě zajímalo, co tam tehdy Červenáček zažil, což v románu popsáno není.

Za sebe i za čtenáře Vaší Literatury moc děkuji za rozhovor a přeji ti, ať se ti v budoucnu i nadále daří.

Rádo se stalo.