Olga Stehlíková: „Divnost může být cenná“

Rozhovory

Vytvořeno 5. 6. 2019 2:00

Autor: Marta Šimečková

Olga Stehlíková je nakladatelská a časopisecká redaktorka, editorka, literární kritička a autorka několika básnických sbírek, mj. též držitelka ocenění Magnesia Litera v kategorii poezie za rok 2015. Nedávno vstoupila na pole dětské literární tvorby svou knihou Kluci netančej!, která je zajímavá hned z několika důvodů. Jakých? To se dozvíte v dnešním rozhovoru s autorkou knihy.

Příběh knihy Kluci netančej! je zasazen do prostředí uměleckého baletního souboru. Věnovala jste se někdy sama baletu? Nebo jste si musela prostředí před psaním knihy „nastudovat“?

Baletu jsem se nikdy nevěnovala, snad jen krátkou chvíli v předškolním věku, ale jsem jeho vášnivou obdivovatelkou a chodím ráda na představení Baletu Národního divadla. Moje děti se baletu věnují, teď už jen mladší dcera, která jím žije. Nastudováno jsem měla jako divák a fanoušek, ale řadu věcí jsem si musela najít v knihách o baletu. Výsledný text jsem konzultovala s odbornicí z Tanečních aktualit, aby tam nebyly faktické chyby nebo omyly.



Oproti jiným příběhům z obdobného prostředí je ten váš přece jen něčím jiný. Bouráte v něm genderové stereotypy, že kluci netančí a že balet je jen pro holky. Co vás vedlo k sepsání takového příběhu?

Chtěla jsem popsat umělecké prostředí a vášeň pro tanec u malých dětí, jejich vnímání hudby a pohybu i důležitost, kterou takový „koníček“, kde se děti opravdu realizují, pro děti má. Postavě Tomáše tanec přináší uvolnění od napětí, díky tanci se umí ponořit do sebe a nechat se uměleckým vyjádřením pohltit, odpoutat se od vnějšího světa. Současně mě ale zajímalo také prostředí komunity dětí v souboru, stmelené zájmem. Tu doplňují také dospělí, taneční mistři, kteří děti k tanci vedou a učí je: někteří baletní mistři umějí být dost přísní. Kromě toho v příběhu hrají samozřejmě roli i vztahy s rodiči a mezi dětmi navzájem. 
Chtěla jsem zachytit také to, že odlišnost může být v jiném kolektivu dětí – zejména školním - velkou překážkou, že může způsobovat dětem potíže či traumata, kterým se snaží vyhnout nebo s nimi různě bojují. I v tom, jak stres a třeba i šikanu zvládají, jsou mezi dětmi odlišnosti, které jsem chtěla v knížce ukázat. 
Kromě toho se mi do příběhu přimotala i první láska nebo větší kamarádství mezi chlapcem a dívkou. Je myslím omyl se domnívat, že mezi dětmi něco takového neexistuje nebo že city jsou u dětí „menší“ či méně významné nebo slaběji prožívané než u dospělých.
Boření stereotypů nebyl primárně můj cíl, spíš jsem chtěla ukázat, jak na předsudky děti narážejí a jak se s nimi snaží vyrovnat – v každé době. Prostředí baletu je velmi specifické, chlapců je mezi dětmi, které se věnují klasickému tanci, skutečně menšina.

V dnešní době se v našich končinách stále více rozvíjí debaty o odlišnosti a bourání stereotypů. Jakou moc podle vás mohou mít v této veřejné diskuzi příběhy?

Balet je pouze možný příklad prostředí, kde jsou genderové stereotypy stále zažité. Je to ale skutečně jen příklad. Věřím, že děti si umějí „dosadit“ do příběhu své vlastní zkušenosti: dívky, které hrají fotbal nebo se věnují bojovým uměním, chlapci, kteří třeba zpívají nebo nejsou fyzicky zdatní, děti, které jsou „příliš“ hloubavé, nebo jiné, které jsou pomalejší, silnější v pase, ne dost hezké..., to mohou mít podobně složité. 
Příběhy mohou dětem ukázat cestu nebo způsob vyrovnávání se s takovými potížemi ve škole, doma, mezi sourozenci nebo třeba ve skupině dětí, s nimiž tráví volný čas. Nevím, jestli příběhy pro děti mají sílu pohnout veřejnou diskusí a stát se její součástí, mně by stačilo, kdyby si děti knížku přečetly a zamyslely se nad tím, jak samy hodnotí jinakost nebo lépe přijaly jinakost vlastní. Děti umějí na jednu stranu snadno akceptovat věci, s jejichž přijetím mají problémy i dospělí, na stranu druhou jsou pod silným vlivem většiny: v dětském kolektivu mnoho prostoru pro „divnost“ není. Je myslím dobré děti vést k tomu, že to, co je jiné, není nutně špatné. Že „divnost“ může být cenná, že se za ni nemusejí stydět, skrývat ji nebo se kvůli ní chovat nesnášenlivě k ostatním.



Líbí se mi netradiční forma knihy, kdy je příběh vyprávěn dvěma vypravěči, dívkou a chlapcem (ve finále ještě doplněný třetím pohledem). Která postava vám byla bližší?

To je zajímavá otázka. Snažila jsem se děti charakterizovat jazykem. Myslím, že nejvíce místa má v příběhu Tomáš, ale výraznou roli v něm hraje i Petřík, který má prostoru v knize málo, ale jeho úloha není malá.

Dokázala jste se snadno vžít do chlapecké role vzhledem k tomu, že jste žena a i jako malé děvče jste ten klučičí svět pozorovala z ženského úhlu? (Možná teď ze mě mluví stereotypní uvažování, umocněné navíc článkem s obdobným vyzněním, který byl nedávno zveřejněn v literárním magazínu Page a poukazujícím na to, že autoři nedokáží zcela proniknout do smýšlení postav opačného pohlaví, než jsou oni sami.)

Bohužel nevím, o jakém článku mluvíte, ale moc by mě zajímal. Vžít se do chlapecké role pro mě problém nebyl, Tomáše jsem si vyloženě oblíbila, byl mi blízký svou povahou, nezávisle na pohlaví. 

Kniha Kluci netančej! je myslím vaší první dětskou knížkou, čtenáři vás znají spíše jako autorku básnických sbírek. Budete v tvorbě pro děti pokračovat?

Ano, brzy vyjde má druhá knížka pro děti, Kařut a Řabach, v nakladatelství Běžíliška, kterou krásně ilustrovala Bára Šalamounová. Moc se na tu knihu těším – je úplně jiná než Kluci netančej!. 



Prozradíte nám, na jakých dalších literárních projektech právě pracujete?

Momentálně dokončuji další knížku pro děti, tentokrát pro „nečtenáře“, pro opravdu malé děti raně předškolního věku. Je to 50 vět, které mají nemalou ambici popsat věci ve světě, které jsou pro tak malé děti důležité, které jejich dětský svět viděný z úplně jiné perspektivy než dospělé formují. Knížka by se měla jmenovat Na světě a bude hodně záležet na ilustracích, jak  případně dopadne a jak bude přijata. Děti by si ji ideálně měly prohlížet s rodiči. Ty „věty“ popisující svět v maximální stručnosti jsou vlastně spíš takové minimalistické básně. 
V hlavě se mi rodí také příběh spojující „tajný život stromů“, jejich nedávno nově objevenou až živočišnou či lidskou schopnost vzájemné pomoci a projevy jejich „rodinných vazeb“, s událostí smrti rodiče malého dítěte. 

Děkuji vám za rozhovor. A už nyní se těším na vaše nové knihy pro děti. 

Autor fotografie v úvodníku: Richard Klíčník, autor dalších dvou fotografií s autorkou: Ladislav Zedník.

Právě probíhá soutěž o knihu Kluci netančej! na webu VašeSoutěže.cz (soutěž končí 25. 6. 2019).