Rozhovory: Martina Boučková – Listování Já a Anastázie

Vytvořeno 26. 12. 2019 0:00

Autor: Redakce

V září v nakladatelství Fragment vyšla dětská knížka Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka autorky Martiny Boučkové. Podle anotace je to příběh o opravdovém holčičím přátelství. Ale skrývá v sobě víc než jen to. Na první pohled jsou zde povahově rozdílná děvčata s různými zájmy, ale v zorném úhlu jsou i další aspekty: život v úplné a rozvedené rodině, konflikty ve třídě základní školy nebo téma domácího násilí. Přesto knížka působí svižně, čte se rychle a je pro děti velmi zábavná.

Některé situace jsou v knížce opravdu hodně komické. Kde jste hledala inspiraci, např. příběh se zámkem na kolo s číselným kódem? Níže si můžeme přečíst právě tuto ukázku.

Nejvíc u svých dětí. Podobný příběh se zámkem se u nás doma odehrál. Nebylo to sice tak dramatické: syn se do něho také zamknul a nešel mu sundat, ale nakonec jsme na ten kód po mnoha pokusech přišli. V knížce jsem dala průchod fantazii. Co kdyby to nebylo tak snadné? A co kdyby to byla hned skupinka ztřeštěných správných bratrů?

Mnoho situací vychází ze skutečných událostí. Cesta časoprostorovým tunelem. Právě ten je pár set metrů od našeho domu! Nebo kůň „zaparkovaný“ u rodinného domku v městě, kde jsou jinak činžovní domy? Ano! Bylo to tenkrát velmi zvláštní kouzelné překvapení. Procházeli jsme se mezi garážemi za sídlištěm. Za nimi pak bylo pár nových domků, vylouplých v prostoru, jako by tam ani nepatřily. A na zahradě stál přivázaný kůň. Naprosto kouzelné pro městské děti!

V knížce se hovoří také o domácím násilí. Děti jsou poprvé konfrontovány se situací, že otec jedné z jejich spolužaček doma ubližuje své manželce. Sama si nedovedu představit, jak bych takovou situaci v roli maminky hlavní hrdinky dětem vysvětlila a byla schopna dále řešit.

Ano, jsou to velmi složité situace. A přeji všem dětem, aby mohly vyrůstat ve šťastném prostředí. Nikomu by nemělo být ubližováno. V knížce právě nastává situace, kdy na první pohled protivná a zlá holka vlastně svým chováním tu bolest a vztek z domácího prostředí ventiluje směrem ke spolužákům. Ale nikdo v okolí o tom nemá ani tušení. Musí se něco změnit. V těchto pasážích knížky jsem byla hodně nervózní. Prožívám příběh se svými hrdiny a přála jsem si, aby se Katčina situace zdárně vyřešila, aniž by musely nastat některé extrémně vyhrocené momenty, které by mohly zhroutit konstrukci svižné zábavné dětské knížky. Doufám, že se povedl můj záměr, aby se o tomto tématu mluvilo a aby o něm věděly hlavně i děti, protože v jejich okolí se může něco podobného dít, a mohly to tak lépe zpracovat a najít cestu, jak to řešit. Promluvit si s rodiči, s učiteli ve škole. A porozumět, co vězí za neadekvátním chováním jejich spolužačky. Odsunout to stranou, jen jako že ona je zlá a nikdo se s ní nebude kamarádit, je velmi černobílé.

Většinou se v knížce čtenář hodně nasměje, zjistí různé zajímavosti o zvířatech nebo možnostech k domácím pokusům, ale musím přiznat, že závěr mě vzal u srdce. Takový konec jsem opravdu nečekala. A až teprve potom jsem si uvědomila, že vlastně ten dědeček prochází celou linií příběhu. Jedná se o pouhou fikci, nebo to nějak souvisí i se vztahem k vašemu dědečkovi?

Možná bychom čtenářům neměli mnoho prozrazovat, ale ano, je to nenápadná, a přesto jasná linka. Na začátku Markétka zmíní jednu z dědečkových myšlenek, která srovnává život s pavoučí sítí. A přesně ty nitky se napínají a rozvádějí do křižovatek života, dokud z toho není celá upletená síť našich vzpomínek a zážitků. A souvisí to se vzpomínkou na mého dědečka, který byl hrnčíř. Jako dítě jsem měla spoustu nitek našich společných zážitků, které jsem mohla poskládat, ale stále to nebylo celé. Postupně jsem časem z vyprávění přidávala další a další. Ani dnes to ještě není hotový příběh, ale má to v sobě určitou sílu. Nějaký takový podobný silný bod jsem chtěla vtáhnout i do jinak zábavného dětského čtení, aby se ta linka propojila. Ačkoliv Markétka žije se svými rodiči a malým bráškou, často ve svém každodenním životě si na dědečka vzpomene. Jsou to drobnosti a určité souvislosti. A vždycky jí to něco přidá.

Ukázka z knihy:
Strejda totiž asi před rokem koupil na kolo nový lankový zámek s číselným kódem, ale skoro vůbec ho nepoužíval, protože na kole nejezdí. Teta říkala, že ho má jen pro parádu zaparkované v kolárně, aby prý dělal „frajera“. A tak strejda kolo nakonec prodal: prý je na něj už starý nebo na něj nemá čas, už ani nevím. To se stalo asi tak před rokem. Kolo prodáno, ale lankový zámek zůstal doma. Vypadá jako pružná tyčka, na jejímž konci je zámek se čtyřmi páčkami kolem číselníku.

Kód zná jen majitel zámku. A jak to tak bývá, když se zámek nepoužívá a dlouho leží ve skříni, na kód se většinou zapomene. Pokud si někdo nenapíše tahák. Strejda si ho nenapsal. A kluci vyrabovali skříně a našli zámek. Aleš si ho dal kolem pasu a zamkl. Cvak. Ale jak ho sundat? To už tu byla teta s kamerou a filmovala bratrance s novým páskem.

„To ti zůstane, Alešku, asi napořád,“ smála se. „Bude ti to držet kalhoty, jen nesmíš přibrat.“

„A proč?“ ptal se Aleš.

„Protože by se ti zámek zařízl do pupku,“ řekl Pavel.

„Ale já ho nechci. Jak ho mám sundat?“

„To bys musel znát číselný kód,“ řekla jeho mamka.

„Já ho neznám.“

„Tak proč jsi to zamykal?“

Jenže kluci nejdříve něco dělají, pak se baví a na otázku „proč“ už většinou nezbývá čas.

„Tak jak ho sundáme?“

Teta zaperlila: „Nebudeš několik týdnů jíst, dokud nezhubneš, a on pak sám spadne.“

„Ale to nejde! Zítra máme ve škole k obědu špagety!“ křičel Aleš.

A pak se teta s Alešem různě předváděla před kamerou. Strkala prsty pod zámek, aby bylo vidět, jak málo místa je mezi lankem a pupíkem a jak dlouho bude muset bratránek držet dietu.

Pak se objevil strejda s pilou a Aleš začal s řevem pobíhat po bytě. A teta s kamerou za ním.

„Stůj!“ křičel strejda.

„Nikdy!“ křičel Aleš. „Ty mě chceš přepůlit, jen abys dostal zpátky zámek!“