S Jaromírem Jindrou o psaní, knihách i historii

Rozhovory

Vytvořeno 11. 1. 2020 1:00

Autor: Sabina Huřťáková Hašková

Jaromír Jindra je jihočeský autor, kterého můžete potkat nejčastěji v Českých Budějovicích. Má obdivuhodné znalosti z české historie a své město velmi dobře zná. Sám říká: „Kdybych se ráno probudil a neviděl Černou věž, tak jsem zaručeně po smrti.“ Dříve se živil jako novinář – v této profesi končil jako zástupce šéfredaktora týdeníku – a dlouhé roky se věnuje filumenii. V posledních letech se na knižních pultech stále častěji objevují jeho historické romány, ať už to jsou romantičtí Spiklenci z lásky, nebo zatím třídílná historická série o Janu Lucemburském. V minulém roce mu vyšlo hned několik titulů. Které to jsou? Na to jsem se zeptala přímo autora.

Minulý rok byl pro vás velmi úspěšný. Jaké knihy vám vyšly? 

Už druhý rok po sobě se mi podařilo napsat a u různých nakladatelů vydat hned čtyři knižní novinky. Byly to romány Jed pro kralevice, Návrat mrtvého muže, Proroctví staré vědmy a soubor historických povídek na společné téma Naplněná proroctví.

Kromě již známé série o Lucemburcích vám vyšla novinka Proroctví staré vědmy. O čem knížka pojednává?

Proroctví staré vědmy zavádí čtenáře do doby knížete Bořivoje I. a je prvním svazkem chystané ságy, kterou nakladatelství Fortuna Libri uvádí na trh pod společným titulem Ve stínu slavných panovníků. A právě tento titul naznačuje, že hlavními hrdiny nebudou panovníci, ale prostí lidé, do jejichž osudů tito vládci zasahují často až velice krutým způsobem. 

Období přemyslovských knížat v beletrii příliš zpracované není. Jak vás napadlo pustit se do knižní série právě z této doby?

Vlastně mne inspiroval můj smyšlený hrdina Matouš Rozoumek, který se poprvé objevil v románu Válka královen. Žije svůj příběh v blízkosti krále Jana Lucemburského a jejich životy se vzájemně prolínají. Proč tedy nezkusit vytvořit románovou historickou ságu, ve které budou „dějiny obráceně“ – optikou prostých lidí, fiktivního rodu, na jehož počátku je hrnčíř…

Časové rozpětí, o kterém píšete, je opravdu velmi široké. V knize Naplněná proroctví jste zabrousil dokonce až do starověku. Máte historické vzdělání? Nebo jste znalosti čerpal postupně, během života?

Kdepak, nejsem historik, původně měl ze mne být účetní. Ale miluji historii a vděčím za to vynikajícímu učiteli, který ji už na základce – bylo to na počátku šedesátých let – podával mimořádně působivě a dokázal ji barvitě přiblížit právě na osudech lidí.

Kde čerpáte náměty na své knihy?

Na to se nedá odpovědět tak jednoznačně. Zdroje a impulzy bývají různé. Hodně mi také pomáhají staré kroniky, které obsahují rovněž zprávy o zvláštnostech počasí, neúrodách a hladomorech nebo třeba o právě narozených deformovaných dětech – takové zprávičky ozvláštňují pak i moje příběhy.

V sérii o Lucemburcích se objevují i fiktivní postavy, kterým věnujete poměrně hodně prostoru. Uvažujete o tom, že byste napsal sérii, která by byla věnována výhradně fiktivním postavám? 

To je případ už vzpomenuté série Ve stínu slavných panovníků, pro kterou právě tvořím další svazek nazvaný Tajemství prostopášného mládence, který zavede čtenáře do doby knížete Spytihněva. Snad ale mohu ještě prozradit, že v tomto roce by měly vyjít v nakladatelství Lirego první dva svazky souboru zatím připravovaného pod pracovním titulem Vzpomínky budějovického kata. Víc o nich zatím prozradit nemohu, protože jsem je ještě nenapsal.

Máte hodně nadšených čtenářů. Mohou se s vámi potkat i někde osobně? 

Stejně jako každý autor pořádám besedy se čtenáři v různých místech; teď právě dojednáváme podobnou akci do knihovny ve Velešíně, která by se měla uskutečnit 20. ledna. Navíc tady v Budějovicích pořádám pravidelně každý týden v Komunitním centru na Máji Setkání s knihou.

Prozradíte nám nějaké další plány?

Trochu jsem to už napověděl v jedné z předchozích odpovědí. Pro starší děti by snad už v březnu měl vyjít dobrodružný příběh Monika a ukradená dýka, volně navazující na titul Monika a poklad templářů, který vyšel v roce 2018 v Albatrosu. Dále to už mají být jen samé historické romány. Druhé vydání románu o Janu Keplerovi Zajatec osudů a novinky Boj slepého krále, Tajemství prostopášného mládence, dva svazky Vzpomínek budějovického kata a rád bych ještě stihnul třetí svazek souboru Ve stínu slavných panovníků.

Vedle historických románů se věnujete i dalším žánrům. Píšete například pro děti. O čem jsou vaše dětské knížky a pro jak velké čtenáře jsou zamýšlené?

Své příští čtenáře si musíme vychovávat sami, tak občas napíši i něco pro ně. Těm nejmenším jsem věnoval knížku Příhody myšáka Mišulína z Myšova, ve které bílý myšák putuje na hrad čaroděje Myšimora. Chce osvobodit šedou myšku Couralku, kterou Myšimor vězní. Cestou nejenom poznává svět, ale také se setkává s jinými zvířátky a zjišťuje, že je třeba si vzájemně pomáhat. Až tito malí čtenáři trochu povyrostou, budou si moci přečíst některý ze svazků Moniky, o nichž jsem se už zmínil. Možná připíšu ještě svazek Monika a jeskyně děsu…

Vaše aktivity zasahují i mimo romány. Píšete o filumenii, které se věnujete již mnoho let. Je to tak? V čem všem se ještě angažujete?

Filumenie, tedy sbírání zápalkových nálepek a krabiček, to je koníček, který mne chytil už v dětství. Ve sbírce mám kousky až z roku 1850… Nejsem jenom sběratel, ale zajímám se také o historii sirkáren, kterých bylo na našem území okolo dvou set, a tak postupně sepisuji monografie o jednotlivých výrobách a přehledy vylepovaných nálepek; podobných titulů – včetně rozsáhlé Filumenistické encyklopedie – jsem zatím sepsal na dvě stovky.

Napadá mě, že aktivity, jako je sbírání známek, odznaků nebo zápalkových nálepek, už dnes nejsou „v módě“. Jsou mezi nadšenci také nějací mladí lidé? Nebo máte pocit, že tento obor upadá v zapomnění?

Sběratelství dlouhodobě upadá a nezájem o ně lze vypozorovat brzy po roce 1990. Mladí se doslova vrhli na počítačové hry a moderní technologie. Sbírat cokoliv prostě není in. Pomyslnou ranou z milosti pak bylo zrušení obou českých sirkáren – v Lipníku nad Bečvou a také v Sušici, kde byla výroba od roku 1839. Mimochodem, sušická sirkárna byla ve světě známá nejen svou mimořádnou kvalitou, ale také tím, že vyráběla v původních a nejstarších k tomuto účelu vybudovaných objektech v Evropě. Dnes po ní nenajdete ani stopy, byla zbořena.

Děkujeme za velmi podnětný rozhovor a přejeme plno spokojených čtenářů a ještě mnoho vydaných knih.