Dominika Digtyar Vaňková: „Nikdy nevím, kam se příběh stočí“

Rozhovory

Vytvořeno 23. 1. 2020 2:00

Autor: Marta Šimečková

Dominika Digtyar Vaňková je mladá autorka, které nedávno vyšla kniha V zajetí vlčích máků v rámci ediční řady YOUNG ADULT pod záštitnou nakladatelství Cosmopolis. V čem je tato kniha jiná oproti jiným fantasy románům? A nakolik je pro české autory těžké prosadit se na současném knižním trhu? Odpovědi se dozvíte v dnešním rozhovoru.

Vaše kniha V zajetí vlčích máků je netradiční žánrovou kombinací. Jedná se de facto o romantickou fantasy, která se zpočátku tváří jako typická knížka z červené knihovny, tento první dojem se ale rozplyne asi v třetině knihy, kdy přibývá dokonce dramatických událostí inklinujících k thrilleru. Je to tak, nebo sama vnímáte své dílo jinak? 

Já se přiznám, že na škatulkování moc nejsem, a to jak v životě, tak v žánrech knih. Je pravda, že V zajetí vlčích máků může být pro některé čtenáře (obzvlášť ty konzervativnější) překvapením. Já si ale nemůžu pomoct a ráda do sebe zaplétám reálný svět a život s prvky nereálnými a ještě raději to nechávám nést na vlně dojmu, že i když je to nesmysl, vlastně se to dít může, protože… kde je důkaz, že ne? Nejvíc mě baví začít příběh něčím všedním, na obyčejném místě, s obyčejnými hrdiny. Lidé odvedle jako my. A potom to pořádně pomačkat, nabourat jejich stereotyp, donutit je přežít v pro ně úplně absurdní situaci a nechat projevit charakter. Je pravda, že tohle se dost těžko při otázce „o čem kniha je“ ve zkratce popisuje, a také bývá oříšek ji správně v knihkupectví zařadit. 



Co pro vás bylo inspirací pro napsání příběhu o Anežce a Falkovi? A mají případně tito hrdinové nějaký předobraz v reálném světě?

Já to mám s psaním tak, že kolikrát během procesu ani nevím, kam se příběh stočí. Neznám konec, a kolikrát ani hlavní zápletku. Sleduju příběh, jako by se někde skutečně odehrával a já ho jen zaznamenávala. Dobré na tom je, že jsem z nějakého zvratu kolikrát překvapená i já jako autor. Mám pocit, že to příběhy si vybírají, kdo je má napsat. 
Co se týče předobrazu, snažím se tomu vyhnout, ale nikdy s jistotou nejde říct, že bych podvědomě při psaní neinklinovala k někomu, koho znám. Anežku ani Falka jsem v nikom nepromítla, ale třeba Falkův strýc Riko je vizuálně podobný jednomu seriálovému herci a hlavního záporáka Maxe jsem vzhledově našla v reklamě na hotel (smích).

Jak se vám psala hlavní mužská postava? Bylo těžké vcítit se do muže vzhledem k tomu, že jste žena?

Mně se mužské postavy píší dobře. Někdy mám dokonce pocit, že lépe než ty ženské. Nevím, čím to je, rozhodně v sobě neskrývám nějaký nevyřešený problém, ale možná na to má vliv, že sebe (a potažmo ženy) relativně znám, zatímco mužský úhel je pro mě lákavou výzvou a nutí mě se víc zaobírat těmi emocionálními rozdíly mezi námi. 
Před románem V zajetí vlčích máků jsem napsala ještě jednu knihu Duše, kde byly kapitoly vyprávěny střídavě hlavním hrdinou a hlavní hrdinkou. V tomhle způsobu jsem se našla a naprosto mi vyhovuje. Když jsem psala V zajetí vlčích máků, chtěla jsem udělat změnu a napsat příběh pouze z jednoho pohledu, ale nakonec mi to nedalo, chyběl mi tam i ten druhý pohled, a tak jsem nakonec zvolila kompromis v podobě Falkových zápisků. 



Vaše kniha vybočuje ze soudobé tvorby mj. tím, že v ní hrdinové nezachraňují celý svět, ale že jim jde „jen“ o sebe, o své životy. Proč jste zvolila tuto cestu?

Já se asi přehltila všemi těmi vyvolenými, prorokovanými a svět zachraňujícími hrdiny a příběhy, a to jak v knihách, tak i ve filmech. Všechno mi to přijde jako vyčerpané téma a mnohem raději si přečtu, podívám se nebo napíšu příběh, v kterém se kolem nikoho netočí svět, ale naopak hrdinové si chtějí uhájit jen to svoje právo tu být – v klidu a bezpečí, pokud možno. 
Jak jsem zmínila, ráda obyčejné lidi házím shodou okolností nebo z čisté smůly do absurdních, nebezpečných situací a nechávám je se rvát jen za sebe. Přijde mi to – a to i navzdory fiktivním prvkům – mnohem uvěřitelnější a pro čtenáře atraktivnější, než kdybych to globalizovala a tvořila ze svých postav neuchopitelné superhrdiny. 

Musím uznat, že výše naznačený převrat v ději a vyznění knihy jakožto fantasy namísto romance mě hodně překvapil. A překvapení to je dozajista i pro další čtenáře. S jakými reakcemi na svou tvorbu jste se setkala? 

Od své mnohem produktivnější a úspěšnější kolegyně jsem dostala radu, abych komentáře a recenze nečetla. Ráda bych se toho držela, ale zpětná vazba je pro mě něco jako odměna. Mnohem víc reakcí, než se potuluje na internetu, mi čtenáři napsali sami a přímo do soukromé zprávy. Vážím si toho o to víc, že si dali tu práci mě najít a osobně mi sdělit své dojmy. Většinou potom následuje dotaz, jestli jsem nenapsala ještě něco jiného, což mě těší o to víc. Přirozeně se nemůže moje kniha líbit všem, co si ji přečtou, ale s vyloženě negativním ohlasem jsem se zatím (naštěstí) nesetkala. Je to ale teprve několik měsíců, co knížka vyrazila do světa, takže kdo ví, co všechno se ještě dozvím.

A co je vám bližší – romantika, nebo čistá fantasy?

To je těžké… Jak už jsem říkala, nemám ráda škatulkování, já raději zamíchat a ještě protřepat, ale kdyby to mělo být mezi romantikou a fantasy, tak jasně vítězí fantasy.

Pracujete nyní na nějaké nové knize?

Pracuji. Je to kniha, která je vyprávěna mojí oblíbenou formou z pohledu dvou hrdinů (holky a kluka), a kromě nich je jednou z hlavních postav podzim. Vím, že to zní divně, ale vážně, nějak se mu to povedlo a je tam! (Ve vedlejší roli káva, les a slavnosti). 



Román V zajetí vlčích máků je vaší první knihou vydanou u renomovaného nakladatelství. Jaký je to pocit, dočkat se vydání svého díla a vidět knihu třeba za výlohou knihkupectví?

Já jsem dlouhé měsíce ležela se zavřenýma očima a představovala si tu chvíli, kdy svoji knihu poprvé naživo uvidím a ohmatám si ji, takže jsem si myslela, že budu připravená. Ale ve skutečnosti ten opravdový pocit ohromení a radosti nepřijde naráz, ale pokaždé, když ji vidím v knihkupectví na poličce, když ji někdo vyfotí, když ji vytáhnu zpod polštáře… Pro mě to je splněný sen, a to i přes to, že bych to měla zvládnout, nedokážu slovy popsat.

Nakolik je podle vás těžké prosadit se začínajícím spisovatelům v českém prostředí?

To je těžká otázka a je to poměrně dost individuální. Roli v tom hraje spousta faktorů, na které se nejde připravit nebo je předvídat. Samozřejmě v první řadě záleží na kvalitě příběhu, tématu a jeho zpracování. Obecně to ale máme my, domácí spisovatelé, těžší oproti zahraničním titulům a to hlavně z těchto důvodů:
Zahraniční tituly bývají na domácí půdě dobře prověřené, jestli u čtenářů fungují, a vydat je tak většinou znamená menší riziko. Navíc jsou čtenáři předem na knihu natěšeni. Česká tvorba je oproti tomu (hlavně co se nového autora týče) jedna velká neznámá a znamená to větší riziko neúspěchu a nepřijetí (takže se s vydáním hodně váhá). Posledním velkým faktorem jsou samotní čtenáři. Panuje totiž takový názor, že se česká tvorba nevyrovná té zahraniční. Setkala jsem se s názory, že české knihy nestojí za nic, přičemž druhým dechem dodávají, že vlastně ještě žádnou domácí tvorbu nečetli. Dalším častým jevem je, že se čtenáři kniha líbila, ale i tak by ji nedoporučil, a to jen proto, že je česká…
Upřímně nevím, co na to říct, snad jen, že je to škoda a velice těžko se proti tomu něco dělá, napsat totiž dobrou knihu v tomto případě ani zdaleka nestačí. Jsou ale čtenáři, kteří na původ autora nedají, a doufám, že jich bude víc a víc. Musím podotknout, že mluvím o své žánrové kategorii, kterou znám, v jiných odvětvích to je třeba jinak. Z tohoto hlediska musím bohužel říct ano, prosadit se je těžké, ale rozhodně ne nemožné!

Děkuji vám za rozhovor. A přeji vám, ať se vám podaří prosadit se i s dalšími knihami, které snad na sebe nenechají dlouho čekat. Věřím, že potěší nejen vaše nynější čtenáře, ale také přitáhnout ty nové, kteří by rádi okusili českou fantasy.

Více informací o autorce a její tvorbě naleznete na webu dominika-digtyar.cz