Rozhovor s autory knihy Rituál

Rozhovory

Vytvořeno 27. 1. 2020 1:00

Autor: Tereza Zítková

Jan-Marek a Lenka Šíkovi jsou manželé a zároveň rodiče dvou malých dětí, přesto si našli čas a ve svém volném čase sepsali společně knihu. V rozhovoru se dozvíte, jaké je to společně pracovat na jednom díle, jestli se mohou čtenáři těšit na další díl a kterou z postav mají nejraději.

V první řadě bych se chtěla zeptat, koho jako první napadlo napsat Rituál?

M: I když to zní neskromně, tak musím říct, že jednoznačně mě. Jel jsem vlakem ze své tehdejší práce v korporátu a měl tak trochu depku, asi jsem chtěl dělat něco kreativnějšího než přeskupovat data v tabulkách, což je ten typ magie, jejíž podstata mi zůstane do konce života záhadou. Uvědomil jsem si, že bych chtěl řešit problémy, které trápí mě, ne z podstaty věci někoho jiného (tj. dělat „normální“ práci). Jeden z takových problémů je i otázka, proč se lidé mění, a právě z proměny se stalo ústřední téma Rituálu. No a doma jsem šel za ženou a oznámil jí, že spolu napíšeme román.

L: Tady by to asi chtělo trochu dovysvětlit. Oba píšeme už od dětství a oba jsme aspoň jeden fantasy román napsali. Taky jsme strávili dost času četbou a komentováním textů toho druhého. Spolupracovat na něčem přímo byl vlastně jen další krok.

M: Jeden z důvodů – abych hned neřekl, že hlavní –, proč jsem Lenku „zatáhl“ do psaní Rituálu, byl i ten, že ona na rozdíl ode mě stále pracovala na svých starých příbězích. Neříkám, že jsou špatné, ale tak trochu mi přišlo, že na nich ztrácí čas. Nad tím, že budeme psát spolu, jsem popravdě příliš nepřemýšlel, přišlo mi to tak nějak automatické.

Seznámíte čtenáře v krátkosti s příběhem?

L: Kniha vypráví o třech kamarádkách, které před sebou mají poslední rok školy a na konci na ně čeká kromě zkoušek také Rituál, obřad, během kterého se přemění v dospělé ženy a určí se jim povolání na celý zbytek života. Takhle to totiž v jejich světě chodí. Dívky se začnou zajímat, jak to vlastně probíhá a zda si budou moct samy vybrat, čím se stanou, ale na jejich otázky nikdo nechce nebo nedokáže uspokojivě odpovědět. Pustí se tedy do pátrání, při kterém zažívají různá dobrodružství, odkrývají nepěkná tajemství a postupně jim to celé tak nějak přeroste přes hlavu.

A jaké je to vlastně psát společně? Co kdo má na starosti? Doplňujete se navzájem, nebo máte každý svého hrdinu/hrdinku, které/mu se věnujete?

L: Psát ve dvou je skvělé. Myslím, že společnými silami jsme vytvořili mnohem bohatší a promyšlenější příběh, než by zvládl každý sám. Spousta nápadů přišla v diskusi, byl to takový večerní gaučový brainstorming. A taky to byla větší legrace. Já jsem většinou ta, která si pamatuje, jak co má být, vytváří osnovy, počítá časové osy a tak podobně, a Marek je ten, kdo to všechno během psaní narušuje – chci říct, obohacuje – novými nápady a vedlejšími zápletkami.

M: Jinak nemáme striktně rozlišené postavy, každý tak nějak píše, co se mu líbí či na co má zrovna náladu. Nějak přirozeně v průběhu psaní vyplynulo, že já psal spíš dialogy a Lenka popisné a akčnější scény, ale zdaleka to není pravidlem. Každopádně si troufám tvrdit, že čtenář rozdíl mezi tím, kdo co psal, nepozná.

Rituál skončil velmi otevřeně a zanechal mnoho nezodpovězených otázek, chystáte se na druhý díl?

L: Ano, druhý díl právě dopisujeme a v plánu je ještě třetí, který celý příběh uzavře.

M: Přesně tak, protože kdo dnes nepíše trilogie, jako by nebyl... Takže čtenář samozřejmě dostane odpovědi na zásadní otázky, jako jestli je Rituál konec života, kdo za tím vším popraskem z prvního dílu vlastně stojí, v čem nelegálním má ještě Edřina babička prsty a jak to vypadá u Erivoje doma.

Kdo je vaší oblíbenou postavou příběhu?

L: Všechny mají něco do sebe, ale moje favoritka je Ingerda.

M: Jak tak přemýšlím, tak mě hodně bavilo svět zaplňovat různými podivnými vedlejšími postavami, které se v příběhu sice jen mihnou, ale já je mám velmi rád. Myslím teď například profesora Myšeka, Melchiora Šafného, Lawenu, ... Ty mě asi bavili psát i víc než postavy hlavní. No ale z trojice protagonistek mám nejraději Edru, vkládal jsem jí do hlavy asi nejvíc svých vlastních myšlenek.

Kde jste brali inspiraci?

L: Tak nějak všude kolem sebe. Protože vyprávíme o dospívání, velkým zdrojem nám byly vlastní zkušenosti, pocity a zážitky. A pak občas prostě potkáte něco, co vás zaujme nebo přinutí k zamyšlení, ať už v práci, na výletě, v politice nebo třeba jen tak na ulici… Nedá se zrovna říct, že bychom cíleně chodili nasávat manu do lesů nebo na hřbitov.

M: Já osobně jsem se určitě inspiroval ostatními lidmi, i když spíš jen v detailech. Ale dobře namíchaný koktejl detailů už dokáže rozpoutat pořádnou bouři inspirace.

Jak dlouho jste vlastně příběh psali?

M: Kdysi jsme si vedli deníček, kam jsme si zaznamenávali, kolik jsme toho který den za kolik hodin napsali... Tento systém vzal brzy za své, ale díky němu dokážu odhadnout, že celé psaní knihy mohlo trvat (i s několikaměsíčními přestávkami) od Vánoc 2016 do 11. 9. 2017 (tohle datum mi holt tak nějak utkvělo v paměti).

Chcete se psaní věnovat intenzivněji?

L: To budeme muset, jestli chceme dokončit i ten druhý a třetí díl. 

M: Já bych klidně psal „na plný úvazek“, ale to bychom asi brzy zemřeli hlady, tedy až potom, co bychom vybrakovali spíž, prodali dům, projedli peníze, co by nám zbyly z hypotéky, a snědli i tu chudinu kočku (promiň, Leio...).

Komu byste svou knihu především doporučili?

L: Určitě dívkám a ženám, které čtou young adult nebo fantasy a nepotřebují k tomu tuny létajících vnitřností nebo srdcervoucí romantiky. A taky klukům a mužům, kterým k tomu nebude vadit převaha ženských hrdinek. Nebo abych to definovala pozitivně, všem, kdo mají mladé srdce a rádi si přečtou o dobrodružství, nad kterým se dá zasmát i zapřemýšlet.

Jelikož učíte, jste ve styku s mladými lidmi – opravdu máte pocit, že už se vůbec nečte?

M: To je složitá otázka. Podle mě je trochu problém v tom, kdo čte, co čte a jak čte. Připadá mi, že dost mladých (abychom zůstali jen u nich) čte opravdu hodně, dost ale nečte vůbec. Tak tomu asi bylo vždycky. Co je ale podle mě trochu nový fenomén, je tlak na proměnu povinné literatury na školách, tedy na to, co se společnost rozhodla chápat jako společný znalostní základ na poli literatury. I když tuto záležitost vnímám jen zpovzdálí (resp. v rámci vysokého školství), připadá mi, že rozvolněnost „školského kánonu“ není nejlepší cesta, jak studenty s literaturou seznámit. Myslím, že by jim mělo být i „proti jejich vůli nacpáno do hlavy“ něco, k čemu by si jinak cestu nenašli. Uvozovky v předešlé větě proto, že nevím, nakolik se můžeme zodpovědně postavit na odpor něčemu, co neznáme, a můj názor celkově z toho, že bych rád ty uvozovky odstranil. Kánon může být i výsledkem diskuze mezi studenty a učitelem, nejen to, co učitel naservíruje studentům, „aby hlavně vůbec něco četli“.

Teď budu drsně paušalizovat, ale řeknu, že my lidé (a tedy i lidé čtenáři) jsme jako živočišný druh pohříchu dost líní a nikdo jen tak z plezíru nesáhne po knize proto, aby se namáhal nad odhalováním skrytých významů. Když se ale s takovými texty nebudeme setkávat ani ve škole, tak se už vůbec nenaučíme knihy a literaturu vnímat jako knihy a literaturu, ale smrsknou se nám jen na příběhy v úzkém slova smyslu. A místo abychom jakékoli texty skutečně četli, postačí nám podívat se na filmovou adaptaci, „protože je to přece o tom samém“. Knihy ale nejsou jen o tom, co se v nich děje, ale i jak a proč se to děje, popřípadě dokonce co a proč se v nich neděje. Myslím, že na dešifrování těchto aspektů literatury nás většinová produkce prostě připravit nedokáže.

A poslední otázka: pokud máte volný čas, čím ho zaplňujete?

L: No, my máme dvě malé děti. Tím by asi mohla moje odpověď i skončit. Ale když mě zrovna na minutku nepotřebují, tak se snažím pečovat o zahradu, psát, malovat nebo se věnovat kapele, ve které i s Markem hrajeme.

M: Psaním.

Děkuji Janu-Markovi a Lence, že si na mě udělali čas a zodpověděli mé zvídavé otázky. Do budoucna jim přeji jen to nejlepší a hlavně mnoho inspirace pro napsání dalších dílů Rituálu.


Foto: Daniela Riedlová