Lenka Chalupová se vydala se svými hrdiny na začátek

Rozhovory

Vytvořeno 11. 3. 2020 1:00

Autor: Radka Jakubíčková

Přerovská spisovatelka Lenka Chalupová je autorkou mnoha próz – zapeklitých rodinných propletenců, které mají až detektivní zápletku, neboť hrdinové vždy chtějí dojít na kloub nějakému tajemství, které jejich rodina skrývá. Na konci loňského roku autorka překvapila povídkovou knihou Začátek (recenze zde).

Jak se to stalo, že jste se rozhodla změnit žánr? Byla to postava Vandy, která střádá více příběhů, nebo vás naopak napadlo více příběhů a skloubila jste je s postavou Vandy?

Bylo to ještě jinak – řekla bych, že to byla výzva, kterou jsem nechtěně přijala. Všechny knihy, které jsem napsala, jsou psychologické romány nebo psychologické detektivky. A když jsem dopsala Liščí tanec, čekala jsem na další námět, který mi život přihraje. Tehdy mi moje kamarádka, která jako první čte moje rukopisy, navrhla, že bych mohla zkusit povídky. A nezávisle na tom mi stejnou větu řekla i moje máma. Obě se zkrátka shodly, že by z mých psychologických příběhů mohla vzniknout jedna zajímavě propletená povídková kniha. Sama v sobě jsem to zavrhla, protože povídky nemám moc ráda – člověk se do nich čtenářsky položí, a než se vzpamatuje, je konec. A taky můj vydavatel nebyl z toho nápadu nadšený, protože povídky se jednoduše na knižním trhu hůře prodávají. Takže jsem začala původně psát příběh o holčičce nalezené v babyboxu, pak mě napadl další námět, který jsem zpracovala… no a nakonec z toho vznikly povídky, propojené postavou psycholožky, která čtenářům vypráví zajímavé příběhy svých klientů. Ve finále byl s výsledkem spokojený i vydavatel, takže kniha Začátek mohla už bez pochybností spatřit světlo světa.

Kde jste čerpala náměty k jednotlivým povídkám?

Kolem nás je nepřeberné množství lidských příběhů, námětů a předobrazů, které se dají šikovně zpracovat. Žádná z povídek nemá reálný základ, všechny jsou smyšlené – ale myslím, že všechny se doopravdy mohly stát. Některé jsou pohnuté a smutné, což je už dáno tématem. Když si lidi chodí k psychologovi pro uzdravení duše, tak je jasné, že za sebou táhnout břímě, které u něj chtějí ze sebe shodit, aby mohli jít životem lehčeji. A to všechny postavy dělají. Přicházejí k Vandě Berkové do její ordinace naproti kostela svatého Vavřince a vyprávějí jí své příběhy, ona je pak vrací na začátek jejich problému – a odtud je také název Začátek. A Vanda je při své léčbě vůbec nešetří, aby jim mohla doopravdy pomoci, chce vědět o jejich potížích co nejvíce, takže jde svým pacientům takřka až na dřeň.

Mezilidské vztahy jsou zřejmě bezedná studnice inspirace. Vaše příběhy  jsou pro nás – čtenáře – bezesporu impulsem k zamyšlení. Vnímáte to tak už při psaní, nebo je spíš necháváte žít svým životem?

Jsem svobodomyslný a liberální člověk, takže postavám rozehraji jejich role, ale pak už jim do jejich životů nekecám a jejich rozhodnutí respektuji, i když někdy skřípu zuby, protože já bych třeba určitou situaci řešila jinak. Opravdu nikdy nevím, jak který příběh skončí, on prostě vzniká pod mými prsty a já ho nechávám plynout, aniž bych ho znásilňovala svými zásahy. Nemám přesně daný koncept knihy, tak bych psát ani neuměla. Já se naopak musím vždycky těšit, jak se budou ti lidé vyvíjet, jak se budou v krizových situacích chovat, jak budou reagovat na překážky, které před ně položím. A někdy jsem z nich nadšená, jindy mě zklamou.

Hlavními hrdiny knihy Začátek jsou jak ženy, tak muži. Je pro vás těžší vžít se do role muže?

Nedá se říct. Samozřejmě, že ženská logika je mi bližší, ale vzhledem k tomu, že se celý život pohybuji i mezi blízkými muži, nemám problém se vypořádat s pohnutkami mužských hrdinů. I když připouštím, že mužské uvažování je prostě jiné, protože oni tolik neřeší prkotiny jako my, ženy… nebabrají se tak ve svých pocitech. Třeba v knize Ledové střepy byl hlavní hrdinou muž a ten se mi psal skvěle, Jáchyma Wollnera jsem měla ráda. I když to byl chlap, kterého jeho chtíč zavedl na scestí.  

Beru-li v potaz nečekané rozuzlení zápletky, nejvíce mě zaujal příběh Holka z krabice. Čtenáře vždy zajímá, má-li takový příběh reálný základ. Přidám se k těmto zvědavcům a zeptám se, zdali je Holka z krabice zcela fabulovaná, či reálná… pokud mi to tedy prozradíte.

Holka z krabice je vymyšlená, ale je pravda, že mi už více čtenářů tuto otázku položilo. A to mimo jiné proto, že se příběh částečně odehrává v přerovské komunální politice, protože hlavní hrdinou je přerovský primátor. A dokonce jsem do příběhu propašovala i sebe, jestli jste si všimla – ve chvíli, kdy primátor předstupuje před novináře, aby se vyjádřil k dítěti z babyboxu, jehož měl být otcem, tak ho doprovází jeho tisková mluvčí, tedy já. Docela dobře jsem si tu situaci představovala, ale opravdu je jen dílem mé fantazie. Příběh mě napadl vcelku spontánně, když jsem četla jeden z mnoha článků o tom, že bylo v babyboxu nalezeno dítě. A mě napadlo, jak by to asi vypadalo, kdyby dítě mělo u sebe lísteček s telefonním číslem na otce… a co by následovalo ještě dál – kdyby byl za zploditele označen veřejně známý muž. Pokud ale vím, nikdy se nic takového nestalo, konzultovala jsem to i s přerovskými sociálními pracovníky a ptala se jich, jak by v této věci postupovali. Trochu jsem je tou nestandardní modelovou situací zaskočila.

Zřejmě všichni čtenáři se shodnou, že „nejšílenější“ povídka je Loutkoherečka. Jestliže jsem u Holky z krabice cítila něco jako údiv a ohromení, při čtení Loutkoherečky to byla bezmoc. Čím je Loutkoherečka pro vás?

Loutkoherečka mi také vyrazila dech. Neměla jsem v plánu napsat drsný příběh – měla to být povídka o talentované holčičce, které se její touha vodit loutky stala posedlostí. Že z toho vznikne takový horor, to bylo i pro mě šokující. Když jsem povídku dopsala a znovu si ji po sobě přečetla, byla jsem z toho vyděšená, až zhnusená. Váhala jsem, jestli do knihy příběh zvrhlé Frederiky Kainarové vůbec zařadit… a nakonec jsem se rozhodla, že jí dám šanci. Je pravda, že mi čtenáři říkají, že po dočtení Loutkoherečky měli mráz v zádech. A někteří i připustili, že se teď bojí chodit kolem přerovského loutkového divadla, kde se děj odehrává. Ale to bych nerada, to divadélko u Bečvy mám moc ráda – chodila jsem tam se svými dětmi, když byly malé. 

Na jednom autorském čtení jste říkala, že je pro vás psaní příjemnou relaxační činností při šálku kávy. Stále to platí, nebo vás psaní pohlcuje více a více? Náboj příběhů by tomu nasvědčoval.

Píšu strašně ráda, čím více knížek mám na kontě, tím větší je pro mě psaní závislost. A nic se nezměnilo, pořád píšu u televize a u kafe – s notebookem v klíně a ideálně pěkným českým filmem na obrazovce. Pravdou je, že když mám dopsáno a ještě nemám v hlavě další načrtnuté téma, tak jsem tak trochu otrávená a nespokojená.  To je třeba teď. Téma si ale cíleně nikdy nevyhledávám – čekám, až co mě samotnou osloví, pak už to je většinou rychlá a příjemná jízda.  Takže teď jsem ve fázi, kdy se těším na výzvu, která přijde.

Pracujete na další knize? Na co se mohou čtenáři těšit?

Do tisku je letos nachystaná kniha, která se jmenuje Kyselé třešně. Je to moje první kniha, kde jsem kromě vlastní fantazie musela zapojit i bádání v archivu a kronikách. Příběh je totiž položený na reálných základech konce druhé světové války v Přerově a v blízké železničářské vesničce – v Lověšicích. Letos uplyne 75 let od konce války, a tak jsem si říkala, že by nebylo špatné připomenout tu dobu i v románové podobě. Vypravěčem je osmiletá Helenka, která žije v láskyplné rodině, ale musí se, stejně jako ostatní, vyrovnávat se surovými důsledky války.

Námět zní už teď lákavě. Budeme se tedy těšit na novou knížku. Děkuji vám za rozhovor a přeji mnoho úspěchů v literární tvorbě i v životě.

                                                        Lenka Chalupová s rodinou