Etnologie není exaktní věda – rozhovor s Alenou Lochmannovou

Rozhovory

Vytvořeno 22. 4. 2020 1:00

Autor: Jiří Lojín

Kniha, která pojednává o vězeňském tetování, patří mezi jedny z nejzajímavějších, na které jsem v poslední době narazil. Jsem rád, že její autorkou je Alena Lochmannová, redaktorka, která pro náš magazín VašeLiteratura.cz napsala celou řadu výborných recenzí. Proto jsem se rozhodl udělat s ní rozhovor. Padly v něm samozřejmě i otázky, které by čtenář nalezl zodpovězeny v knize Tělo za katrem (recenzi si můžete přečíst zde), předpokládám však, že o rozhovor by měli zájem i ti, kteří zatím knihu doma – ke své škodě – nemají.

Aleno, kde se u tebe vzal a jak se vyvíjel zájem o tetování? A co pro tebe tetování znamená?

Prvotní zájem vznikl už v dětském věku, v době, kdy tetování bylo primárně spojováno s lidmi z okrajových vrstev společnosti, často právě s kriminálníky. Na vesnici, kde jsem vyrůstala, byl rybník, kde jsme se jako děti často sdružovaly. Přes teplé měsíce tam býval porybný, který měl na svých rukou něco, co bych dnes označila za tradiční vyškrabávané tetování. Moje babička mi tehdy říkala, abych se mu vyhýbala, protože je to starý kriminálník. Když jsem se ptala, jak to ví, ukazovala na jeho tetování. Já ho znala jako laskavého člověka a byla jsem zvyklá se ptát proč. Proč by mělo tetování o někom říkat, že je kriminálník? A jsou všichni kriminálníci tetovaní? Tehdy jsem uspokojivou odpověď nedostala. A o dvacet let později se mi do rukou dostala kniha Martina Rychlíka Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Byla fascinující. V té době už se tetování rozšířilo napříč vrstvami i věkovými kohortami, ale mě fascinovala ta různorodost, pestrost, to zaujetí, s nímž autor v knize vykreslil nejen samotné tělesné úpravy, ale i motivy pro ně. A to byla ta doba, kdy jsem se tak nějak vnitřně rozhodla, že si na své proč z dětství odpovím. Takže na počátku mého výzkumu vlastně stojí ryze sobecký motiv. Pro mě osobně je tetování významný nástroj neverbální komunikace, a to bez ohledu na symboliku. Někdy nemusí být symbol zjevný, ale důležité je i provedení, umístění, někdy dokonce to, že se jedinec nechal nebo naopak nenechal tetovat v určitém prostředí. Má to obrovské množství poloh. Tetované tělo je pro mě ale obecně krásné, vnímám tetování i jako formu umění a lidské tělo jako živé umělecké plátno, které má potenciál vykreslit obrysy lidské duše.

Jak dlouho jsi na knize pracovala a jakými fázemi prošla, respektive jste prošly?

Jsem zvyklá nejprve získat potřebná data a až pak, když mám co říct, začít psát. Data a informace jsem získávala a připravovala od roku 2013. Těch rozhovorů a hodin ve vězení byla spousta, když to mám sečíst k dnešnímu dni, jsem na čísle 205 rozhovorů, z toho 77 rozhovorů s vězeňským personálem a 128 rozhovorů s odsouzenými. Hodiny pozorování už jsem dávno přestala počítat. Věděla jsem, že na konci mé práce bude publikace, i když jsem zpočátku o její podobě neměla zcela konkrétní představu. Na knize jsem začala pracovat na začátku roku 2017 a v létě roku 2018 jsem ji odevzdala do nakladatelství Academia. Následovaly recenze, pak korekce, kdy jsme já i odpovědní redaktoři stále znovu a znovu pročítali knihu a ladili a cizelovali, technické úpravy, skládání fotografií... Potřebovali jsme vyřešit obálku, pro mě osobně bylo důležité, aby se na vnitřním přebalu promítli názorově ti, kterých si vážím, Martin Soukup, významný český kulturní antropolog, a Lukáš Dirga, můj kolega a kamarád, s nímž na vězeňském výzkumu dlouhodobě spolupracuji a který sám nyní finalizuje vlastní knihu, která bude jistě neméně zajímavá a objevná. Na začátku března kniha vyšla. Křest už jsme z důvodu karanténních opatření nestihli, ale i tak věřím, že si své čtenáře najde, ač jsou zatím knihkupectví zavřená.

Co bylo nejtěžší? Měla jsi někdy pocit, že práci vzdáš, že nejsi schopna ji dotáhnout do konce?

Každá práce má pochopitelně svůj životní cyklus, je to tak trochu jako na houpačce a samozřejmě jsem zažila i náročnější fáze. Nejtěžší bylo setkat se s lidmi, kteří se mi snažili můj výzkum zkomplikovat, a po určitou dobu se jim to dařilo. O to trpčí poznání to bylo, že to byli lidé z akademického prostředí, kteří se začali několik let po mně totožným tématem zabývat. Je obvyklé, že se navazuje na práce těch, kteří předcházeli našemu vlastnímu bádání, já byla ale z jejich strany ignorována. Zřejmě jsem byla jen obyčejná doktorandka, jejíž publikační aktivity nestály za řeč. Bylo to pro mě velké prozření a velká škola ve smyslu toho, jaká rivalita na akademické půdě na poli výzkumu může panovat. Asi jsem do té doby musela být skutečně nebetyčný idealista, protože já jsem zvyklá spolupracovat, čím více lidí se tématem bude zabývat, tím dále to dotáhneme a je jedno, jestli to budu já nebo někdo jiný, jsme akademici, tedy primárně by nám mělo jít o co nejobjektivnější poznání. Ale ani v těchto chvílích jsem si nemyslela, že bych to vzdala, nemám to v povaze. Neoplácela jsem kamenem a ani chlebem, jak se říká, prostě jsem pokračovala ve své práci a to tak nejlépe, jak jsem uměla a mohla, a to i přes ztížené podmínky. Ale ano, bylo to těžší období. Ale nakonec si myslím, že ty mlýny opravdu melou sice pomalu, ale jistě…

Jak se podařilo prosadit ji do tak dobrého nakladatelství, jako je Academia? Zpracování tvé knihy je velmi důležité, musí vyniknout fotografie, které netvoří jen doprovodnou část, ale posouvají ji na vyšší úroveň.

Primárně musím říci, že Academia je pro mě subjektivně to nejlepší české nakladatelství. To říkám jak jako čtenář, tak jako autor. Už na začátku svého výzkumu jsem věděla, že formuji velké téma, že to téma má potenciál zasáhnout, protože je nové, ale nebýt novináře a etnologa Martina Rychlíka, vlastně nevím, zda bych si troufla Academii oslovit. Mám v životě velké štěstí na lidi, kteří mě obklopují, Martin a řada dalších jsou toho důkazem. To on mě na tuto cestu navedl. Martin se mnou kdysi udělal rozhovor do Lidových novin, ve kterém představil můj výzkum a chystanou knihu, a na základě něj jsem s nakladatelstvím otevřela otázku možné spolupráce a publikaci jim nabídla. Dohodli jsme se prakticky obratem a já jsem za tuto šanci nesmírně vděčná. Máš pravdu v tom, že práce na publikaci byla velmi intenzivní, ze strany nakladatelství se jí dostalo nesmírné péče a právě nakladatelství Academia má lví podíl na tom, jak Tělo za katrem finálně vypadá.

Jak ses cítila při prvních rozhovorech s lidmi, z nich někteří byli odsouzeni za násilnou trestnou činnost?

Bylo to zvláštní, taková zvláštní směsice nervozity, přirozeného respektu k prostředí, ale ze všeho nejvíc jakési hrdosti, že se to povedlo, že se to děje, že i přes to, že mi všichni tvrdili, že můj výzkum je nereálný, že mě do vězení nikdo za takovým účelem nepustí, vždyť jsem tam šla fotit tetování, které je ve vězení zakázané, že se to prostě povedlo. To, za jakou trestnou činnost byl jedinec odsouzený, jsem nikdy dopředu nevěděla. Nechtěla jsem po pověřeném pracovníkovi znát ani jméno odsouzeného, nebylo to důležité, tyto informace mi pak prozradili sami odsouzení, když chtěli, nenásilně, nenuceně. Pro mě to tak bylo výhodné, nezatěžovala jsem se zbytečnými informacemi dopředu, co já vím, třeba by bývaly byly mohly dát základ jakýmsi stereotypům. A z výzkumného hlediska je vždy důležitá etika, tedy to, že ve vězení jsi opravdu jako výzkumník, ne jako soudce, člověk tam není od toho, aby soudil již jednou (či víckrát) odsouzeného, je tam proto, aby získal informace. A ať už ti při výzkumu a rozhovoru běží hlavou cokoli, za žádných okolností se to nesmí odrazit v tvých reakcích a jednání s odsouzeným. Tvé vlastní emoce jsou tam tvůj největší nepřítel. Musíš je zašlapat do prachu a zapomenout na vše, čemu jako člověk v životě věříš, protože tvůj názor tady není podstatný.

Bylo pro tebe těžké s nimi navázat kontakt?

Většinou ani ne. Jsou to lidé, kteří mají za sebou trestní minulost, ale pořád jsou to lidé, kteří jsou do jisté míry ovlivněni prostředím, ve kterém se nacházejí, ale jako lidé pořád touží po tom komunikovat, mluvit o něčem jiném, než jsou drogy, trestná činnost, auta a další témata běžně provázející svět mužských věznic. Ano, bylo zprvu těžké si získat důvěru prvních respondentů, ale to se váže už na samotné téma. Vždyť jsem se chtěla bavit, co více, chtěla jsem fotit jejich tetování. Tetování, které je ve vězení zakázáno. Tetování, za které mohou být potrestáni, které jim může zkomplikovat dřívější cestu domů. Takže to, co bylo těžké, bylo přesvědčit odsouzené, že nereprezentuji věznici, že jsem výzkumník, bylo důležité, aby pochopili, proč tam jsem a že pro ně nepředstavuji žádné ohrožení. Když jsem získala důvěru prvních respondentů, otevřeli mi tito jedinci cestu k dalším odsouzeným.

Budeš navazovat na Tělo za katrem, pokud ano, kam tvá práce povede dál?

Vězeňskému výzkumu se věnuji už od roku 2013 a dosud jsem nepřestala. Ne vždy je to tatuáž, vracím se do vězení pro odpovědi na témata týkající se druhého života odsouzených, radikalizace ve vězeňském prostoru a další… V roce 2018 jsem myslela, že už výzkum uzavřu, všechno co má začátek, mělo by mít i konec, ale asi to neumím a asi není ještě ten pravý čas, protože stále mám mnoho otázek, na které chci nalézt odpověď. Vězeňským prostředím se budu zabývat i nadále, i když ne ve smyslu kvantitativního sběru fotografické dokumentace tatuáže, to už jaksi postrádá smysl, byla by to jen čistá kumulace fotografií, ale toto téma jsem, myslím, vyčerpala. To se ukázalo i v tom ohledu, že poslední rok jsem zjišťovala v rámci rozhovorů jen minimum nových, neznámých informací. Své dílčí výstupy formuji většinou do odborných článků, které nyní cílím výhradě do zahraničí. Jsem ale ryzí etnolog, vězení není jediné výzkumné pole, kterým se zabývám. V letošním roce jsem zahájila nový dlouhodobý výzkum, který cílí, obdobně jako tomu bylo v případě vězeňské tatuáže v českém prostředí, do vod neprobádaných. Nejsem ale z těch, co by se něčím chlubili po několika měsících práce, ráda si počkám na to, až budu mít opravdu co říct. Takže na tvoji otázku – nezahálím a pomyslné autorské pero neodkládám. A až dozraje čas, zase zavolám jako první do nakladatelství Academia.

Proč povazuješ výzkum tetování v tomto prostředí za důležitý? A v čem je zajímavý?

Tetování ve vězeňském prostředí je nejen zajímavé, ale také důležité z hlediska práce s odsouzeným, protože má potenciál odhalit celou řadu aspektů o tzv. druhém životě odsouzených. Může ti ukázat, jakou hierarchickou pozici jedinec zastává, zda například není rekrutem ve smyslu radikalizačních tendencí, jestli je členem nějaké specifické subkultury, prozradí ti ledacos o víře, o bolesti, o genderu. Co ale považuji za důležité uvést, to je fakt, že tetování není to jediné, je významné, ale tělo je třeba číst jako celek a v kontextu. Je důležité se zamyslet nad muskulaturou, pohybem v prostoru, úpravou vlasů aj.

V knize je poměrně hodně odkazů na literaturu. Je hodně prací, které by se podobným tématem zabývaly, nebo jde o relativně volné pole pro další výzkum?

Je tam hodně odkazů proto, že kniha je primárně vědeckou prací, akademickou publikací a také proto, aby měl čtenář možnost se dozvědět něco více. Ostatně odkazování na již existující práce je v současném akademickém světě nejen korektní, ale nezbytné, a pokud chci knihu prezentovat jako odbornou, toto je nezbytné minimum. V českém prostředí je toto výzkumné pole stále polem novým a nyní otevřeným dalším výzkumníkům a já se těším, až jej někdo další v odborné rovině rozšíří a třeba se na něj podívá odlišnou optikou. V zahraničí oproti tomu existuje řada odborných textů věnujících se nejen tetuáži, ale také specifikům vězeňské instituce. Mnoho z nich je opravdu hodnotných, vždy je ale třeba mít na paměti, že české vězeňské tetování je úplně jiná káva než tetování amerických gangových struktur nebo ruskojazyčných kriminálních skupin.

Volila jsi poměrně obtížnou formu – práci v terénu, věda se dá dělat i od kancelářského stolu. Co tě láká zrovna na takové formě výzkumu?

Víš, co mi kdysi řekl jeden z mých pedagogů na vysoké škole? Že výzkum se stejně dobře dá dělat od stolu. A víš, co jsem tehdy udělala? Odešla jsem a od píky začala studovat doktorát jinde. Co bych se na katedře, která má v čele někoho takového, asi tak mohla naučit? Možná až příliš kriticky, ale zcela na rovinu říkám, že etnolog, který dělá výzkum od stolu, je pro mě ostudou akademické scény. Etnologie je o poznávání, o vstupu do neprobádaného nebo klidně i probádaného pole a pozorování, o pochopení a vlastní optikou vykreslení toho, co se zde odehrává. Etnolog by měl být do jisté míry bohém, etnologie není exaktní věda. Já jsem svým primárním vzděláním ekonom, to je něco, co mě živí, čísla a statistiky, to vše mi dává smysl a je zcela přirozené. Etnologie je ale o tom, že člověk otevře své srdce, naslouchá a snaží se pochopit, je to úplně jiný přístup. Etnologický výzkum neuděláš za týden ani za měsíc a myslím, že ani za půl roku a pokud ano, pravděpodobně nebude stát za nic. Ke svému výzkumu potřebuji lidi, je pro mě fascinující postupně poodhalovat jejich svět, který je dost často tak odlišný od toho mého. Díky tomu, kým jsem, se setkávám s lidmi, s nimiž bych se nejspíš nikdy nesetkala. A oni se mnou sdílí to, co by za jiných okolností dost možná nesdíleli. To je to, co mě baví, dynamika budování našeho, byť krátkodobého vztahu, naladění se, shromažďování dat, jejich analýza, snaha pochopit. Vždyť kdo může dnes říct, že má možnost dělat vědu a přitom si zachovat své bohémství. To je pro mě skutečná deviza.

Co považuješ za svůj – doposud – největší úspěch?

Pokud se ptáš na ten akademický, pak je to můj výzkum, jehož vrcholem je publikace Tělo za katrem. Považuji za úspěch, že jsem si kdysi něco předsevzala a byla schopná to dotáhnout. Že jsem při tom potkala inspirativní zahraniční i české kolegy, že jsem se naučila obrovské penzum o životě za mřížemi, ale i o lidské povaze v těch světlých, ale i temných polohách.

Na facebooku máš obrázek s heslem Love tatoos hate racism. Co to o tobě vypovídá? Proč se v souvislosti s tetováním vymezuješ proti rasismu?

Je to fotografie, kterou jsem pořídila na ulici v Dublinu loni v prosinci. Ve skutečnosti je to nálepka na veřejném osvětlení, jejímž cílem je přivábit na instagramový účet jednoho tatérského studia. Ale vlastně bych se pod to mohla podepsat. Miluju tetování – na mužích, ženách, napříč kulturami, světadíly. Lidské tělo mě fascinuje obecně, ať už je omalované nebo není. Zároveň jsem proti jakékoliv rasové, ale nejen rasové segregaci. Je to tím, že mám ráda kulturní rozmanitost, ráda poznávám při svých cestách jiné kultury, jejich tradice a zvyky, vždy s velkým respektem zkouším porozumět jejich kořenům. Pro mě toto má ještě větší přesah. Ráda si hraji s takovou tou typickou stereotypizací. Pořád někteří lidé přidávají svou vlastní optikou tetovaným lidem různé charakteristiky. Já sama jsem tetovaná, vnímám tělo jako životní projekt, který má obrovský potenciál komunikovat, ale i připomínat. A tak, když přednáším pedagogům nebo na univerzitách třetího věku, svá tetování neskrývám. Je to vlastně taková úžasná proměna. Často je to od prvotního – co mi tady tahle „mladá“ holka (v letních měsících při praktické nemožnosti skrýt rozsáhlou tatuáž v alternativě tenhle exot/zjev) chce vykládat po něco mnohem víc – pochopení, porozumění, spolupráci. Přechod od bodu odsouzení na základě vnějšího znaku po něco úplně jiného, po stav, kdy je úplně jedno, jestli je člověk tetovaný nebo ne, jestli je tlustý, hubený, hezký, ošklivý. Je člověkem.

Aleno, děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů v další práci.