Lanová dráha je vždy nějak krásná a romantická – rozhovor s Petrem Čichoněm o jeho nové knize Lanovka nad Landekem

Rozhovory

Vytvořeno 27. 7. 2020 1:00

Autor: Jiří Lojín

Nedávno se v nabídce nakladatelství Host objevila pozoruhodná kniha Lanovka nad Landekem, jejímž autorem je Petr Čichoň. Recenzi knihy si můžete přečíst zde. Kniha zaujme mimo jiné tím, že ve značné části textu je použito nářečí. S autorem jsme mohli vést rozhovor, který se právě k nářečí často stočil.

V roce 2011vyšla Petru Čichoňovi kniha Slezský román, který v sobě spojoval sondu do života Hanse Kammlera, hlavního architekta Heinricha Himmlera, a představení specifické části Slezska, která má za sebou pohnutou historii. Tituly Chilia, Villa diabolica a Pruské balady/Preussische Balladen představily ještě před vydáním románu Petra Čichoně jako básníka.

Považujete Slezský román za svůj prozaický debut?

Ano, určitě v tom smyslu, že jsem se na téma dlouhodobě soustředil. Text také prošel profesionální redakcí, měl své editory.

Vaše dvě prózy od sebe dělí osm let. Je to doba, po kterou ve vás téma Lanovky nad Landekem zrálo, nebo vznikla kniha mnohem rychleji?

Kniha vznikala dlouho. Původně jsem ji napsal celou v nářečí, ale zjistil jsem, že se jazyk propadá sám do sebe a zpomaluje děj. Příběh potřeboval z nářečí vystoupit a podívat se na sebe z jiné perspektivy. Ze dvou třetin nakonec vyprávím v prajzském nářečí a z jedné třetiny ve spisovném jazyce. 

Spisovný text z politického prostředí je psaný stroze a odosobněle. Jakoby spisovný jazyk v knize existoval pro prajzské hrdiny jako hrozba, nejen politická a kriminální, ale především metafyzická. 

Děj Lanovky nad Landekem se neustále – přímo či nepřímo – odkazuje na národnost v různých jejích formách a projevech. Je pro vás národnostní identita důležitá? Respektive, co je pro zachování identity důležité? Jazyk, kultura, místo?

Domnívám se, že jazyk. V románu jsem použil autentické a už silně zmodernizované prajzské nářečí z oblasti Hlučínska, mikroregionu v blízkosti Ostravy. Stale jím mluví poválečná generace. Je to směsice ostravského slangu a původního nářečí – češtiny, němčiny a polštiny. Johan s Trudou, dnešní sedmdesátníci, zastupují tuto pravděpodobně poslední generaci, která touto řečí ještě hovoří. Na rozdíl od předešlé generace nepoužívá němčinu, která byla donedávna součástí prajzštiny. Německé výrazy vytvářely pro česká nářečí neotřelou řeč, které by dnes asi málokdo rozuměl. Jazyk románových hrdinů je tedy pozůstatkem původní prajzské řeči. S odchodem dnešních sedmdesátníků pravděpodobně zmizí. Prajzská němčina se již vytratila a odchodem generace narozené po roce 1910. Měl jsem možnost obě tyto generace zažít jako své rodiče a prarodiče. 

Důležité je samozřejmě také prostředí a jeho zachování. Jedná se především o záchranu místní historické industriální architektury, ale také dobového válečného opevnění a krajiny. 

Odkud kam sahá Slezsko? A nejsou dnes již tyto hranice smazané? 

Vnější hranice možná nejsou tak důležité. Jde především o vnitřní bytostné hranice uvnitř lidí, o kolektivní mysl tohoto koutu naší země a současného Polska. A rovněž o způsob, jak lidé o své vnitřní území chtějí usilovat a jak si jej budou definovat. Netýká se to jen Slezska, v románu jsem zamýšlel pojmenovat obecnější jevy současné evropské religionity. 

Hrdinové Johan s Trudou setrvávají na svém místě, které pečlivě udržují. Zůstávají v klidu a v pevném přesvědčení, že žijí na správném místě. Nejedná se o pasivitu a rezignaci, ale o jednoznačné stanovisko uvnitř sebe. Možná stačí jen setrvávat a udržovat časem prověřený model. Domnívají se, že na určité jevy by neměly dopadat výrazné změny a zrychlený moderní čas. 

Jak se díváte na snahy zachovat část Ostravy jako jakýsi technický skanzen? A podařilo se to v případě Dolních Vítkovic?

Už jsem vlastně odpověděl. Jsem pro zachování co možná nejpůvodnější podoby industriálních monumentů, ale také historické městské architektury. V oblasti Dolních Vítkovic se mi líbí invenční řešení využití bývalého plynojemu, dnešní multifunkční centrum Gong. Pokud bych měl srovnat oblast Dolních Vítkovic s jinými evropskými industriálními centry, upřednostnil bych postup, který byl zvolen u konverze starého dolu Zollverein v německém Essenu, kde se historické prvky téměř neodstraňovaly a vznikla průmyslová památka s moderním využitím.

Skanzen není asi nejlepším řešením, ale nemusí zákonitě vzniknout, jde o to, v jaké míře se boří a staví nově a jak se konverze provádí. Modernost nelze zvrátit, ale věřím, že tradici v jisté míře je možno udržet. 

Lanovka, o níž ve svém románu píšete, není žádnou literární fikcí, ten projekt skutečně existuje. Jak by se vám líbila, co by pro vás znamenala? Je rozdíl mezi tím, jak byste ji vnímal vy a jak by ji vnímal architekt ve vás?

Lanová dráha je vždy nějak krásná a romantická a především městům dodává jisté kouzlo. Její realizace je odborná záležitost a souvisí také s mnoha jinými odvětvími, než je stavebnictví. Lanovka v mém románu je metafora, která symbolizuje obnovu starého světa, ale zároveň představuje symbol inovace a modernizace světa jako jisté hrozby. Podíval jsem se na výstavbu pomyslné lanové dráhy v Ostravě očima prostých lidí, kterých se stavba bezprostředně týká, zasahuje do jejich soukromí a intimity. Lanovka představuje pomyslný vzdušný živel, který se pohybuje nad horizontem lidského života. Protipólem k této vzdušné neklidné lanovce je Johanův malý zenový rybníček, ve kterém si chladí piva, ale také chová vzácné Koi kapry. Koi prý znamená v japonštině cit. Hrdinové Johan s Trudou se utíkají právě k tomuto citovému intimnímu místu. U románového rybníčku vyhrává dobro a skromná láska. Lanovka vede nad tímto rybníkem a příznačně se zrcadlí na jeho hladině. 

Když se ještě vrátím zpět k vašemu povolání, co vás víc naplňuje – architektura, nebo literatura? Či je to hudba? Doplňují se navzájem a prolínají, nebo vzájemně inspirují?

Studoval jsem sice stavební inženýrství a filosofii a jsem majitelem projekčního atelieru, ale umělecky se vyjadřuji především slovem. Snažím se zabývat vybranými projekty, kde bych nemusel projektovat v soudobém stylu. Podobně jako v poezii jsem velmi konzervativní. Miluji vázaný, metrický, rýmovaný verš a ve stavebnictví to mám hodně podobně. Stavebnictví je v každé době ovlivněno soudobou poptávkou a soudobými idejemi. Zabývám se proto především rekonstrukcemi nebo expozicemi. Příznačný byl třeba návrh Expozice pro mezinárodní knižní veletrh v Kyjevě 2015, na kterém jsem zároveň vystoupil také jako spisovatel. 

Jak často máte možnost navštívit „svůj“ kraj? Můžete vnímat a hodnotit změny, které v tomto regionu probíhají v dlouhodobém horizontu? Jak vnímáte rozdíl mezi Brnem a Ostravou, případně rozdíl mezi Jižní Moravou a Slezskem? 

Žiji v Brně, ale velmi často pobývám také na Prajzské v Ludgeřovicích ve svém rodném domě. Globalizace vše sjednocuje a unifikuje a ten rozdíl, který ještě před několika lety byl patrný, se postupně stírá. Kdysi v Ostravě bušilo ocelové srdce republiky a z pecí vybuchovaly ohně a pára. Těžký průmysl se vytrácí a na Ostravsku se utváří nový veřejný prostor, který již není tak industriální. Proto je důležité starým symbolům a průmyslovým historickým dominantám určit nový význam a své místo.

Znamená pro vás nářečí pouhý návrat do dětských let, nebo něco víc?

Nářečí je vždy trochu underground. Už proto, že vzniká izolací a odštěpením od národního jazyka. Proto jsem formu nářečí v románu také zvolil. Nejde mi jen o osobní nostalgii. Nářečí podtrhává izolovanost kraje, bývalé pruské kolonie, která samozřejmě už neexistuje a prajzská řeč také dožívá. Evropská unie od počátku své existence pracuje s tématem regionů. Tím se odkryla nejrůznější regionální témata, mnohdy celkem závažná, která se obtížně posuzují. Ale když mluvíme o společnosti, myslíme tím především svůj názor na ni. Mluvit za lid je obtížné a hrdinové Johan s Trudou se proto do těchto kolektivních témat odmítají zapojit, i když se jich bytostně dotýkají. Zůstávají v klidu u svého zenového rybníčku.  

Nářečí používám v knize jako umělecký jazyk, protože mi umožňuje vyjádřit onu prapodivnou křehkost periferie a specifický humor, který z oné křehkosti vyplývá. Nářečí má v příběhu své místo, je projevem oddělení, vždyť příběh pojednává o vraždě předsedkyně separatistické politické strany.

Máte kladný vztah i k jiným nářečím? Co třeba brněnský hantec? Liší se svou podstatou a používáním?

Nejsem odborník na nářečí. V prajzštině jsem objevil svůj umělecký jazyk, který mě baví literárně používat, mám k tomuto jazyku hluboký vztah. Žiji převážně v Brně, kde mám svůj atelier a spřízněné literární redakce a nakladatelství, ale tematicky jsem se zabýval doposud především svým rodným krajem. Ano, také brněnský hantec mizí z všedního života, je to asi v dnešní době příznačné pro slang a mnohá nářečí.

Co chystáte do budoucna, kterou oblast svého talentu jste momentálně upřednostnil?

Po vydání Slezského románu v roce 2011 jsem kromě prózy psal poezii. Hned zkraje roku 2021 vyjde nová básnická sbírka Borderline Frau. Kniha obsahuje také překlady vybraných básní do různých jazyků. Pravděpodobně jsem u nás poprvé vložil do básnické sbírky CD disk. Teď bych rád do knihy vsunul gramofonový singl, opět se zhudebněnými básněmi, podobně jako v předcházejících básnických knihách. Borderline Frau by měla navazovat na edici Klubu přátel poezie, kterou kdysi vydával Československý spisovatel. Také obsahovala vinylový singl s recitací básníka. 

Děkuji za rozhovor a přeji vám, aby Lanovka pod Landekem i připravovaná básnická sbírka vzbudila zaslouženou pozornost čtenářů.

Autor fotografie: Jan Horáček