O Teslovi, noiru, plazmovém rotačáku a návštěvách zubaře Rozhovor s Lukášem Vavrečkou (nejen) o knize Tesla noir

Rozhovory

Vytvořeno 24. 10. 2020 0:00

Autor: Klára Grohmannová

Koncem srpna vyšel v nakladatelství Host retrofuturistický krimi román Tesla noir. Vypráví o několika rušných dnech v životě Nikoly Tesly (a jeho bližních), které se však reálně nestaly – jde totiž o příběh z alternativní historie. S Lukášem Vavrečkou, spisovatelem, učitelem a audioknižním kritikem, jsem hovořila nejen o jeho zmíněném románu, ale i procesu psaní.

Pro koho Tesla noir je a pro koho rozhodně není?

Není pro lidi, kteří by tu knihu chtěli brát příliš vážně. Chtěl jsem čtenáři zprostředkovat závažné myšlenky - ale hravým, dobrodružně napínavým způsobem. Je to literatura, kterou by mě bavilo číst právě proto, že se vyprávění nebere vážně. Moje původní vize byla, že bych napsal něco úplně praštěného. Tesla by byl superhrdina, který brázdí vzduch Manhattanu na magnetickém vznášedle a kolem metá blesky. Pak jsem si řekl „ne, uděláme to lidsky“. A dobře jsem udělal. Můj redaktor mi později napsal doslova: „Dokud Tesla neskáče po střechách s plazmovým rotačákem, udržíme se v rozumných mantinelech.“ Vyšel jsem z atmosféry noirového žánru, posunul ho k retrofuturismu a napěchoval jsem knihu reálnými osobami, modely vozů, souvislostmi a odkazy na vědu i kulturu. Tak vznikl Tesla noir. A těší mě, že lidi neustále baví hledat, co všechno jsem si vymyslel a co v té knize vychází ze skutečnosti. Někdy mi i píšou, že si ze zvědavosti dohledávali třeba něco o rodině Kolbenových nebo je zajímalo, jestli ta a ta nenápadná postava náhodou taky není reálná.

Říkáš, že jsi chtěl napsat závažné myšlenky způsobem, který by čtenáře bavil. Můžeš alespoň nějakou z nich prozradit? 

Chtěl jsem napsat knihu o tom, jak obtížné je prosadit efektivní řešení nějakého problému - v tomhle případě ekologického (což v Teslově době zdaleka ještě nebylo tak palčivé jako dneska, přesto ho otázka životního prostředí značně trápila). Tím spíš, že takové řešení je obyčejně velmi nepopulární v očích těch, kteří jediní mají moc ho realizovat. Zkrátka věda a pokrok se ubírají v zásadě tím směrem, který je pro některou ze stran rentabilní. A myšlenka vývoje správným směrem, který nicméně neznamená zisk, ale ztrátu nebo nepohodlí… to je jako s odkládanou návštěvou zubaře. Totiž chtěl jsem poukázat na to, že máme sklon řešit problémy budoucnosti až teprve ve chvíli, kdy je skoro pozdě. A do té doby čekat (někdy až netrpělivě) na nějaký jasný signál, který řekne, že takhle to dál nepůjde, a přiměje nás jednat. 

Na co nejzajímavějšího jsi během rešerší ke knize narazil? 

Hodně mě zaujalo to množství a pestrost konspiračních teorií. První fáze byla dohledat, co Tesla udělal, a druhá zjistit, co se tvrdí, že udělal. Říkal jsem si, že teprve až nastuduju tohle, budu si moct vymyslet něco vlastního. O to víc mě překvapilo, když jsem se tu a tam dočetl nějakou na první pohled nehoráznost – načež jsem zjistil, že zrovna tohle se opravdu stalo. 

Jak vypadá prostředí, kde taková kniha vzniká? 

Často píšu doma, kde mám velký dřevěný stůl a tak akorát ochozenou klávesnici (na tom mi hodně záleží – když jde moc ztěžka, pak mám pocit, že i to psaní jde nějak ztěžka). Mám po ruce lampu, vyhovuje mi totiž psát večer, kdy se může svět okleštit na to, co je v kuželu světla… A taky musí hrát hudba, neumím psát v tichu. Vybírám si takový hudební podkres, který koresponduje s náladou scény, kterou hodlám psát. Může to být cokoliv od Bachových sonát a partit, přes jazz po Maroon 5.

A co jsi poslouchal při psaní Tesla noir?

K tomu příběhu jsem si vyloženě připravil playlist na Spotify (hrál taky na křtu knihy). Většinou skladby, které by mohly zaznít (nebo zazněly) v noirových filmech. Co tam chybí je Tu vuo fa l’americano – tu jsem poslouchal, když jsem psal scénu ze suterénního baru, ale slyšel jsem ji za sebou tolikrát, že jsem ji pak musel z playlistu vyhodit.

Ke krimi, detektivce nebo thrilleru máš blízko. Jsou žánry, kterým se naopak vyhýbáš?

Pravda, některým bych se opravdu vyhnul. Ale ne proto, že bych je nutně považoval za horší než jiné, jen se obávám, že bych je opravdu neuměl psát. Třeba hodnověrný western bych určitě nezvládl, myslím, že bych z toho udělal komedii. A z příběhů s draky zase kovbojku. Taky můj pokus o romantický příběh skončil… no, katastrofou. Mě prostě příliš baví dělat knihy interdisciplinárně, zkrátka, aby to mělo přesah.

Jaký je to pocit dopsat knihu?

Já bych tak rád byl ten typ, který má heroický zážitek z dokončení díla. Ale ten nepřichází. Spíš jen uspokojivý pocit, že to nebylo marné nebo že jsem to v průběhu nezabalil. Mám dojem, že za to může vědomí, že nad tím strávím ještě dvakrát tolik času později – během několikanásobné důkladné redakce, kdy budu přepisovat, odmazávat a přidávat slova, odstavce nebo celé scény. 

Píšeš audioknižní recenze, přemýšlíš o tom, jak by zněla tvá próza v audiálním vydání?

Rád bych měl profesionálně načtenou audioknihu. Už jenom proto, že se snažím psát tak, aby můj text čtenáři dobře zněl, i když třeba jen v hlavě. Rád bych slyšel, jak zní, když se toho chopí někdo, kdo to umí přečíst na mikrofon, pracovat s dialogy atd. Navíc si často při psaní představuju hlas a dikci konkrétního interpreta, pomáhá mi to udržet styl vyprávění. 

Děkuji za rozhovor a hodně štěstí románu Tesla noir.