Rozhovor se Zdeňkem Zikmundem, autorem knihy Bican proti Hitlerovi

Rozhovory

Vytvořeno 27. 11. 2020 1:00

Autor: Lukáš Loužecký

Zdeněk Zikmund je nejen tiskovým mluvčím Českého svazu ledního hokeje, ale zároveň i velice schopným spisovatelem. Na svém kontě má již několik knih věnujících se zejména historii fotbalu. V říjnu mu vyšla v nakladatelství Prostor novinka Bican proti Hitlerovi, mapující fotbalovou scénu v době Protektorátu Čechy a Morava. Právě o ní jsme si popovídali s tvůrcem v našem rozhovoru.

Proč jste se rozhodl napsat knihu zrovna o fotbale za protektorátu?

Protektorátní fotbal byl – na rozdíl od protektorátní kultury, především kinematografie – „terra incognita“. Žádná práce se mu nevěnovala, jinak podrobné kroniky ho přehlížely nebo shrnovaly ve stručných kapitolách. Navíc povýtce výsledkově, nejdůležitější otázky – vztah moci a nejrozšířenějšího odvětví sportu, míra odporu a spřízněnosti s režimem, hranice mezi vnucenými ústupky a kolaborací – zůstávaly bez odpovědi. Dospěl jsem proto k závěru, že generace, která provedla náš fotbal soutěskami protektorátu, si podrobnou monografii zaslouží.     

Jak sám říkáte, doposud nebyla na toto téma sepsána žádná publikace. Bylo tedy obtížné shánět informace a jaké zdroje jste nejčastěji používal?

Nejdůležitější byly pramenné zdroje, hlavně dokumenty z Úřadu říšského protektora v Praze a Úřadu říšského sportovního vedoucího v Berlíně. Spousta informací zazněla také před poválečnými trestními komisemi, vyšetřujícími domnělé prohřešky vedoucích Českého svazu footballového. Vynechat nelze ani dobový tisk. Rozsah sportovních rubrik úřady s postupem války omezovaly a jejich obsah podléhal cenzuře, přesto nabízejí mnoho zajímavého. Zvlášť čteme-li mezi řádky. Jsem ostatně přesvědčen, že přímé zdroje jsou autentičtější než pozdější, se znalostí věcí příštích psané výklady či interpretace.  

 
         
Narazil jste při svém pátrání po dějinách fotbalu za okupace na nějakou věc, která vás vysloveně překvapila nebo šokovala?

Paradoxní určitě je, jak se fotbal s tehdejší temnou dobou vyrovnal. Přežil ztrátu pohraničí, okupaci, řadu zákazů a omezení. Počty hráčů, klubů i fanoušků v ochozech vzrostly jako nikdy předtím. Říšské úřady do něj až na výjimky nezasahovaly, v souladu s tzv. koncepcí depolitizitace měl demonstrovat klid, bezvětří a všednost na území protektorátu. Tragická doba se ovšem promítla v osobních osudech fotbalistů. Tak jako v dalších skupinách obyvatel se mezi nimi setkáváme s příběhy hrdinství a vzdoru, s nesouhlasící, leč mlčící většinou a bohužel také s případy aktivismu či přímé kolaborace.
       
Čtenáře určitě zaujme i fakt, že fotbal na nejvyšší úrovni se až na drobné přestávky nepřestal hrát po celou dobu okupace. Co bylo hlavní motivací pro hráče, že sportu v této obtížné době nenechali?

Počet registrovaných fotbalistů se za okupace bezmála zdvojnásobil. Úřady zrušily profesionalismus, činovníci však dokázali hráčům zajistit zaměstnání i útočiště před totálním nasazením. Nejlepší kluby pořádaly na venkově exhibiční utkání honorovaná nedostatkovými potravinami. Dokonce začaly vznikat zájezdové tzv. proviantní jedenáctky. Do klubů se uchýlili členové zakázaných tělovýchovných jednot, v menších městech a obcích suploval fotbal činnost národoveckých spolků. Důležité přitom bylo, že zůstal v českých rukách. Kluby mohly až na výjimky pokračovat i s většinou předválečných, ještě v demokratických zvolených vedoucích. Řada mladých fotbalistů se tak vyhnula povinné službě v Kuratoriu, jejíž politický rozměr – výchovu v nacionálně socialistickém duchu – kluby s úspěchem sabotovaly. Pokud zůstával mimo odboj a rezistenci, úřady fotbal – s výjimkou mezinárodních styků a židovských klubů, hráčů nebo činovníků – tolerovaly.

Bohužel někteří z playerů byli popravení nebo skončili v koncentračních táborech. Snažili se jim třeba funkcionáři klubů pomoci, když byli perzekuování?

Část podporovala rodiny vězněných, internovaných či popravených fotbalistů penězi a potravinami. Pochopitelně tajně a s velkými osobními riziky. Generální tajemník ČSF František Gürtler kupříkladu použil valuty ze svazové pokladny, aby pomohl několika důstojníkům prchajícím počátkem okupace do zahraničního vojska. Podpora manželky, klubu a přátel z fotbalového prostředí zachránila před transportem rozhlasového reportéra Josefa Laufera. Podobně prý fotbalisté pomohli Čestmíru Vycpálkovi, který přežil Dachau. Na druhé straně se i ve fotbale setkáváme s případy aktivismu, kolaborace a udavačství. Naštěstí jich nebylo mnoho, před soudy skončili po válce pouze činovníci, v jejichž životopisech byl fotbal spíše dílčí záležitostí a ani jejich procesy s ním přímo nesouvisely.

Bylo vám někdy při psaní o jejich smutných osudech smutno na duši?

Bylo, hlavně při mapování osobních příběhů. V dresu SK Židenic třeba ve třicátých letech nastupovali vídeňští rodáci Stephan Pospichal a Karel Böhm, Čech František Novák, Slovák Vojtech Andrášik nebo Svetozar Danič. Když přišel protektorát a vypukla válka, osudy spoluhráčů se tragicky rozešly. Stephan Pospichal zahyne v uniformě wehrmachtu ve Francii, palubní střelec RAF František Novák v Biskajském zálivu, odbojáře Karla Böhma popraví v Plötzensee. Brankář Vojtech Andrášik skončí až ve vzdáleném FC Porto, odkud záhadně zmizí, když bude prozrazena jeho spolupráce se spojeneckou rozvědkou. A nejmladšího Svetozara Daniče, příslušníka komunistického odboje, popraví ustašovci v Záhřebu. Ve čtyřiadvaceti letech, tři dny poté, co reprezentoval Chorvatsko v utkání s Německem…   
   
Hodně mě zaujalo, že se fotbal hrál třeba i přímo v Terezíně. Byla to pro vězně jen zábava nebo z toho mohli mít i nějaké výhody?

Na dvorech kasáren se hrála liga, divize a poháry, dokonce mezinárodní utkání. Soutěže řídily komise, hráči měli registrace, přestupovalo se pouze v určených termínech. Jen v roce 1943 tam sehráli 1 300 utkání! Mužstva byla uspořádána podle provozů, jejichž velitelé brali fotbal prestižně. Jak vzpomínali pamětníci, posily sháněli hned na nádraží, jakmile přijel vlak s novými vězni. A kdo fotbal uměl, měl výhody. Lepší přístup k potravinám, lékařskou péči, některé hráče dokázala komandatura vyreklamovat z transportů… Díky fotbalu přežil v Terezíně Paul Mahrer, nejlepší židovský fotbalista v meziválečném Československu, reprezentant a účastník olympijského turnaje v roce 1924. Většina ostatních včetně fotbalistů však takové štěstí neměla.

Jednou z hlavních postav protektorátního fotbalu byl Josef “Pepi“ Bican. Ten měl dokonce dostat nabídku od Hitlera, aby reprezentoval Německo, ale odmítl ji. To byl poměrně odvážný krok. Jak to, že mu to tak lehce prošlo?

Pomohli příznivci klubu ve vládě a na ministerstvech. V době, kdy nabídka přišla, navíc již úřady řešily vážnější problémy. Přimluvil se i Rudolf Gramlich, někdejší kapitán reprezentace, který byl vyslán, aby ho oslovil. Nejspíš nejlepší fotbalista světa by přitom byl pro německý fotbal obrovským přínosem a zajímavý by byl i pro říšskou a protektorátní propagandu. Jeho popularita byla srovnatelná s Vlastou Burianem. Když odmítl, musel počítat s riziky. Úřady vnímaly nabídku jako čest a přijetí jako vlasteneckou povinnost. Část nacistických novin ho dokonce obviňovala z dezerce. Coby vídeňský rodák byl po anšlusu německým příslušníkem, a ještě po příjezdu do Prahy mluvil lépe německy než česky. Uniformu wehrmachtu oblékla většina bývalých spoluhráčů, mnozí padli. S podporou klubu a vlivných přímluvců v politice se občanství naštěstí vyhnul. Stejně jako jiným nabídkám kompromitující spolupráce, zejména členství ve Svazu pro spolupráci s Němci nebo v Lize proti bolševismu.

I přes špatné poměry chodilo v tehdejší době na fotbal hodně lidí. Jaká přitom byla na stadionech atmosféra? Docházelo při fandění k nějakým provokacím proti režimu?

S výjimkou shromáždění přikázaných po smrti Reinharda Heydricha se nikde nescházelo tolik lidí jako na fotbale. A mnohatisícový nekontrolovatelný dav mohl při nepředvídatelností výsledku kdykoli vybuchnout. Úřady to věděly a již počátkem protektorátu – po nepokojích při meziměstském utkání Prahy s Berlínem – zákazem sportovních podniků ukázaly, že projevy nesouhlasu nebudou tolerovat. Na důležité zápasy chodilo několik desítek příslušníků gestapa, o chování obecenstva referovaly svodky bezpečnostních služeb. Přesto k nepokojům docházelo. „Ať žije Svoboda,“ volaly tribuny, když se na hřiště vrátil populární internacionál. Jindy hráč s příjmením Beneš v sestavě naopak chyběl. „My chceme Beneše,“ skandovala část hlediště. Když se diváci z protějších ochozů ptali „Kterého?“, sborově odpověděla „Oba!“ Gestapo incidenty vyšetřovalo, nepodařilo se však prokázat, že by byly někým iniciovány nebo organizovány.  
         
Pracujete jako tiskový mluvčí Českého hokeje, na svém kontě však máte pouze knihy o “konkurenčním“ sportu. Nechystáte se to změnit? I dějiny hokeje určitě nabízejí řadu zajímavých příběhů…

Máte pravdu, za protektorátu třeba památná utkání s Německem, starty našich hráčů v německých mužstvech nebo konflikty mezi protektorátními a německými návštěvníky, k nimž docházelo na Štvanici… Zůstanu nicméně u fotbalu, vazby mezi ním, společenskými poměry a politikou mě nepřestávají fascinovat.
     
Děkuji za rozhovor.

Odkaz na knihu na stránkách nakladatelství Prostor zde.