Rozhovor s Janou Poncarovou

Rozhovory

Vytvořeno 12. 11. 2022 1:00

Autor: Veronika Pechová

Psát začala již v dětském věku a píše stále. Jako novinářka články o energetice a průmyslu a jako spisovatelka romány inspirované skutečnými událostmi a lidmi. Nedávno Janě Poncarové vyšla knížka Herečka: Múza první republiky a v současné době pracuje na dalším příběhu, který nás zavede do období let 1946 – 1948.

Psát jste začala již v dětském věku. Nechyběla vám fantazie, a tak jste si vymýšlela různé dobrodružné příběhy. Pamatujete si, o čem byly vaše dětské příběhy? Co vás ještě bavilo kromě psaní?
Je pravda, že jsem si psala už jako dítě. Byla to zábava. Navíc se mi líbilo vyrábět si knížečky i zápisníky. Asi ve dvanácti letech jsem na našich vyškemrala psací stroj, koupili mi ho na inzerát, byl to velký těžký psací stroj ze sedmdesátých let. Na něm jsem si přepisovala příběhy napsané rukou a připadala si jako velká holka. Psala jsem krátké povídky. Nepamatuju si přesně o čem, mám je někde v krabici. Ale inspirovalo mě okolí, něco jsem zaslechla nebo viděla a rozvinula kolem toho příběh. Samozřejmě to byly začátky. Číst bych vám to asi nedala.

Vím o vás, že jste chtěla být novinářkou. A protože vás zajímala politika, historie, sociologie, média a žurnalistika, tak jste se rozhodla pro studium politologie a mezinárodních vztahů na ZČU v Plzni, a přitom jste měla možnost navštěvovat i přednášky žurnalistiky. Novinářkou jste se nakonec stala a píšete články o energetice a zahradničení. Co vás na novinařině nejvíce baví? Je to ta možnost rozmlouvat s lidmi a dozvídat se nové věci?
Vůbec nejradši dělám rozhovory. Už přes deset let píšu pro časopis o českém průmyslu, takže mluvím se šéfy podniků, ale i lidmi z výroby. Byla jsem takhle třeba v dukovanské jaderné elektrárně nebo ve Škodovce a je skvělý vidět tyhle věci naživo. Takže jste to vlastně odhadla – dozvídat se nové věci, být v kontaktu s realitou. To zahradničení se přidalo hlavně kvůli blogu, který jsem psala pro své kamarády. Pěstuju zeleninu a bylinky a to málo, co o tom vím, jsem chtěla předat dál.

V roce 2017 jste se představila jako autorka e-knihy 13. Intimních povídek a o rok později se na knižních pultech objevila vaše první kniha Podbrdské ženy, která se setkala s nadšeným čtenářským ohlasem. Kniha Eugenie získala Cenu čtenářů České knihy. Pamatuje si ten pocit, když jste v ruce držela svoji první knihu?
Pamatuju. Rozřízla jsem papírovou krabici z Albatrosu, vytáhla první výtisk Podbrdských žen, přivoněla si k čerstvému papíru… A řekla jsem si: tak se to doopravdy stalo. Radost pak vystřídalo zděšení, když jsem si uvědomila, že knížka opravdu bude v knihkupectví, že si ji teď někdo může koupit, a dokonce ji i číst.

Ve své literární tvorbě se inspirujete skutečnými událostmi. V Podbrdských ženách je hlavní hrdinkou vaše babička Emilie, kterou jste nikdy nepoznala. Druhá babička Miloslava vás inspirovala při psaní Alžběty v románu Alžběta a Nina, v němž jste chtěla zachytit její nadhled a laskavý humor. Kniha Cyklista je inspirována životem baronky Blanky Battaglia, která byla svého času bravurní cyklistka. A román Eugenie vypráví o šarmantní plzeňské hoteliérce. A právě příběh o Eugenii jste si přivezla ze své cesty po USA, kde jste se náhodnou setkala s jejím synem a on vám příběh vyprávěl. Proč jsou hrdiny vašich knih právě silné ženy? Každá z nich je jiná. Jak vás jejich životy ovlivnily?
Proč jsou to právě silné ženy, to nevím. Každý z těch příběhů mě v jistou chvíli oslovil, nedal mi spát, nutil mě nad ním přemýšlet, takže nezbylo než si sednout a psát. Měla jsem potřebu zatím vyprávět právě tyhle příběhy, v nichž jsou hlavní hrdinky ženy. A pokračuju v tom.  I v novém románu Herečka, který právě vyšel, má hlavní slovo dívka – Jarka Horáková. A v další věci, na které teď pracuju, bude také vystupovat žena. Hrdinům se nebráním. Až přijde ten správný příběh s mužem v hlavní roli, zkusím ho napsat. Uvidíme, jestli se to stane a jestli mi to půjde. S každou z hrdinek jsem prožila kousek života. Kniha mi trvá od prvotní myšlenky, rozpracování příběhu až k finální editaci asi dva roky. Takže s nimi leccos prožiju. Snad se od nich i učím, pomáhají mi v některých ohledech pochopit samu sebe.

V jednom rozhovoru jste řekla: „Na psaní mě baví celý ten proces, hledání podstaty příběhu, ptaní se, hledání odpovědí na otázky, někdy dost palčivé, rešerše, rozhovory s pamětníky, objevy útržků příběhu… je to dobrodružné.“ Platí to stále?
Jasně. Je to dobrodružné a baví mě to. Čím víc píšu, tím víc si uvědomuju, jak celý ten proces miluju. Mám teď s knihou, na které dělám, takový nový rituál, jdu k psacímu stolu rovnou z postele, jen si zatopím v kamnech na chalupě, uvařím si kafe, něco málo sním a hned píšu. Nenechám se rušit čtením e-mailů nebo kontrolováním sociálních sítí. To počká. Chci být hned po probuzení s příběhem, ponořit se do něj, napsat dvě tři stránky, podle toho, jak to ten den jde. Jednou to jde líp, podruhé hůř, ale přesně poznám, kdy jsem v příběhu celá, kdy jsme napojení, a to je skvělý pocit.

Vaše nejnovější knížka Herečka je inspirována životem nadějné herečky 20. let 20. století, členky ND v Praze, která si stihla ještě zahrát ve dvou filmech, Jarmily Horákové (1904 – 1928). Čím vás zaujala, že jste se rozhodla literárně zpracovat její životní osud?
Jarku jsem, podobně jako třeba Eugenii, objevila náhodou. Četla jsem o ní kraťoučký článek v časopise. A chtěla o ní vědět víc. Pořídila jsem si deník, který vydal ve čtyřicátých letech její kamarád Jiří Frejka, a začetla se. Byla mi blízká snem, který měla už od dětství, touhou věnovat se umění, neustálými pochybnostmi, zda to dokáže, vnitřním rozporem a dialogem, zda se vdát a mít rodinu, anebo se naplno věnovat své vášni. Některé věty, které si zapsala před více než sto lety, mě hluboce zasáhly. Takže jsem o Jarince chtěla vědět víc, a to byl impuls, proč její příběh napsat. Také mi přišlo líto, že o tak talentované herečce, která měla takový dopad na svou generaci, se dnes nic moc neví. Bohužel si nestihla zahrát v mluvených filmech, objevila se jen ve dvou němých, jedním z nich je Pohádka máje.

A co bude dalšího? Už si vás inspirace našla? Už víte, jaké hrdince věnujete další příběh?
Už před nějakou dobou. Na začátku byla jedna opuštěná vila. Do ní se vrací Hedvika. Je krátce po válce. Nastupuje komunismus. Pozvolna, ale jistě. Chci v románu zachytit dobu mezi lety 1946 až 1948, kdy jsme ztráceli svobodu. Myslím, že to téma může být aktuální i pro současnost.

Vašimi oblíbenými literáty jsou Ernest Hemingway a Erich Maria Remarque, k nimž se ráda vracíte, ale co současní autoři? Zaujal vás někdo nebo oslovila vás nějaká knížka, kterou byste doporučila si přečíst?
Nedávno jsem od kamarádky dostala k narozeninám knihu Vlčí štěstí od Paula Cognetti. Je výborná. Chci si od něj přečíst další. Mám ráda tvorbu Eleny Ferrante, hlavně Temnou dceru a Geniální přítelkyni. Myslím, že je skvělé, jaká témata otevírá a jak o nich píše.

Vím o vás, že ráda zahradničíte, pěstujete bylinky a cestujete. Kde jste byla nejdál? Ráda se vracíte na stejná místa, nebo raději objevujete nová?
Nejdál? Asi severozápad USA, konkrétně státy Oregon a Washington. Miluju tamní přírodu, oceán, hory, lesy. A taky lidi. Vracím se tam jednou za čas, znám už některá místa, vím třeba, kam jít na kafe nebo pro dobrou knížku. Letos jsem byla v Minnesotě a Wisconsinu. S kamarádem, který má dům u Michiganského jezera, jsme tam psali, pili kafe, povídali si o psaní a procházeli jsme se. Bylo to jen asi na týden, ale bylo to skvělý. Ráda se vracím tam, kde už to znám, ale ráda jezdím i na nová místa. Nejlíp, když je tam oceán anebo hory.

Jana Poncarová:
Narodila se 28. 9. 1983 v Rokycanech. Vystudovala politologii a mezinárodní vztahy na FF ZČU v Plzni. Pracovala jako analytička pro investiční firmu, píše články o energetice a průmyslu.
Knihy - e-kniha – 13. Intimních povídek (2017), Všechny vlčice nerodí, Podbrdské ženy (2018), Eugenie: Příběh české hoteliérky (2019), Děvčata první republiky (2020), Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky (2021), Cyklistka – Osud poslední baronky (2021), Herečka: Múza první republiky (2022).

Autorem fotografií je Jaroslav Fikota