Rozhovor s Janem Štifterem

Rozhovory

Vytvořeno 27. 11. 2022 7:00

Autor: Veronika Pechová

Odmala ho zajímá historie, a tak vystudoval kulturní dějiny. Stal se novinářem, prošel několika redakcemi a posledních deset let je šéfredaktorem life-stylového časopis Barbar, který založil. Napsal několik odborných knih a románů. Poslední Paví hody vyšel letos. V současné době připravuje sběratel příběhů Jan Štifter knihu delších rozhovorů s pamětníky z Trhových Svinů.

K vašemu životu neodmyslitelně patří České Budějovice, kde jste se narodil, vyrůstal, žijete a také příběhy vašich knih se odehrávají v této oblasti. Jak vzpomínáte na svá klukovská léta v krásných jižních Čechách?
Dětství mám spojené hlavně se třemi místy – s Budějovicemi, kde jsem doma, se Zliví, kde jsem do šesti let vyrůstal, a s oblastí Trhových Svinů a Novohradských hor, kam jsme jako rodina pravidelně cestovali. Zliv je malé tovární městečko, táta tam pracoval v cihelně a já na něj pravidelně čekal před fabrikou. Když zahoukala siréna, tátové vyšli, hodili si nás na ramena a odnášeli domů. Byli jsme tenkrát jako děti pořád venku a u všeho chtěli být. I když jsem ze Zlivi pryč přes 30 let, pořád ji mám v srdci – a kdykoliv tudy projíždím, něco se ve mně pohne. Novohradské hory mi pootevřeli rodiče a babička s dědou, děda pocházel z Trhových Svinů, tam už se začínají kopce zvedat, a pro mě je to srdcovka na celý život. Protože odtud pocházejí naši předci, mám pocit, že pro ten kraj musím něco udělat. A tak vznikají turistické trasy, historické publikace nebo akce s názvem Svinenské čtení, kdy každý rok v červenci zveme do městečka slavné české autory.

Jen co jste se naučil skládat písmenka do slov, napsal jste několik stránek o historii vaší rodiny. Ty jste pak svázal a tak vznikla vaše „první vázaná“ knížka. Ještě ji máte a jak se setkala s pochopením vaší rodiny?
Ten spisek zapadl při nějakém stěhování, není – myslím, že tenkrát byli rodiče rádi, že zkouším psát, že jsem si na tom někdy ve druhé třídě zkoušel pravopis. Pátrání po rodinných kořenech se ale s pochopením vždycky nesetkalo, ptal jsem se na věci, které byly pro mnohé bolestivé. Dokonce až v dospělosti jsem narazil na některá rodinná tajemství, pečlivě skrývaná před námi dětmi. Nedávno jsem o tom vyprávěl synovi: v rodině jsme si opečovávali jakýsi naleštěný obraz naší minulosti a nepřipouštěli jsme si, že lidé dělají chyby. Tak třeba moje babička tajila před námi vnoučaty, že byl děda její druhý manžel, že už jednou vdaná byla – jednoduše jí to nezapadalo do legendy o sobě. Přitom to byla skvělá ženská, ale měla nějakou představu o tom, co by se o ní mělo vědět. Pro mě jako sběratele příběhů je v tom přitom silný osud a krásná pohádka o tom, jak se holka v šestnácti zamilovala, udělala všechno pro to, aby se mohla vdát, a nakonec jí to nevyšlo, to se stává.

Co vás přivedlo ke studiu kulturních dějin na FF Univerzity v Pardubicích?
Historie mě zajímala odmala, i když jsem nikdy nebyl docela studijní typ – nebavilo mě drtit se data, snažil jsem se na to jít tak, abych věci pochopil, protože jedině pak si je dovedu zapamatovat. Kulturní dějiny jsou skvělý obor, který neklade tak velký důraz na velké dějiny, tedy jednoduše války a míry, ale spíš se snaží vidět člověka – co v té době dělal, jaký byl. Po střední škole jsem se dostal na stejný obor také do Budějovic, ale chtěl jsem poznat svět, a dobře jsem udělal, potkal jsem se v Pardubicích se svou dnešní ženou, jsme spolu už polovinu mého života, máme čtyři děti, nově taky psa, a jsem za ně všechny moc rád.

Řadu let působíte jako novinář. Působil jste v MF Dnes, Lidových novinách, Sedmičce a v roce 2013 jste založil českobudějovický life-stylový časopis Barbar, v němž působíte také jako šéfredaktor. Co vás vedlo k tomu, založit časopis?
V roce 2013 jsem se musel vypořádat se situací, kdy jsem náhle přišel o práci. Pracoval jsem v týdeníku 5+2 dny, vydavatelem byla dceřiná společnost Agrofertu, a já se nedokázal identifikovat s politikou vlastníka a taky s tím, že firmu řídili lidi, kteří o novinách měli úplně jinou představu než já. Taky si vzpomínám na větu Andreje Babiše, který na jedné poradě pronesl: „Jste novináři, ale patříte Agrofertu.“ Ty dvě věty jsou v absolutním rozporu. V tom prostředí nebylo možné dlouho vydržet. Založil jsem tehdy vlastní projekt, jihočeský časopis Barbar, po letech jsme jeho působnost rozšířili ještě o Plzeňský kraj, a dnes tenhle lifestylový magazín vychází jako čtvrtletník a v tiráži má už desátý ročník.

Jako spisovatel jste debutoval v roce 2014 knihou Kathy, v níž vyprávíte příběh své české babičky, která se vdala za Němce. Podle vaší knihy Cafe Groll, která vypráví o prvorepublikových prostitutkách v Českých Budějovicích, vzniklo v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích úspěšné představení. Kniha Sběratel sněhu vám vynesla Cenu České knihy. Do historie své rodiny jste se vrátil také v románu Paví hody. A co další příběh? Už víte, o čem bude?
Tuším, o čem bude, ale zatím moc neprozradím. Chtěl bych, aby se román odehrával v oblasti Lipna a aby se v něm propojovaly dva světy, ten současný a někdejší – zatopený. Ale nemám ještě ani čárku, tak je možné, že nakonec napíšu sci-fi z roku 3000.

Působíte jako novinář a spisovatel. Obojí je samozřejmě o psaní. Čím se cítíte více?
Stále ještě víc novinářem, protože jsem napsal víc písmen pro novinové články.

Čím je pro vás psaní? Je to práce, koníček, terapie, nebo od všeho něco?
Psaní článků, dělání rozhovorů pro časopis, to je spíš práce. Ale připravuji třeba knihu delších rozhovorů s pamětníky z Trhových Svinů, to bude 10 životních osudů, které dohromady mají vykreslit svinenské 20. století, a to už je zase víc radost. Navíc mám pocit, že tyhle pamětnické texty mají ze všeho, co dělám, největší smysl, protože uchráníme část paměti před zánikem, vezmeme je smrti. Napsat román je zase spíš řehole – člověk se rozhodne pro něco, co potrvá třeba dva roky, a musí k tomu sednout každý den, aby mu neunikaly souvislosti. Ale baví mě to proto, že zpravidla nikdy nevím, co se v textu za chvíli stane, a užívám si tahle překvapení.

Jaký jste čtenář v soukromí? Máte oblíbený žánr nebo autora? Zaujal vás někdo v poslední době?
Jsem vášnivý čtenář, čtu zpravidla každý večer. Loni jsem se dostal na 55 knih, letos jsem zatím na 40, tak už loňskou statistiku asi nedoženu. Mám rád české autory a pak překlady z nakladatelství Vyšehrad – a vůbec to nesouvisí s tím, že jsem jejich kmenový autor, ale redakce vybírá knihy, které souzní s mým vkusem, jsme asi podobně naladění. Objevil jsem tak třeba knihu Píseň zbloudilých duší, dokonale propojuje svět živých a mrtvých, jednoznačně doporučuji.

A co chvíle volna, jak je rád trávíte?
Většinou s rodinou – práce je hodně a rodinné chvíle vzácné. Snažím se nepracovat o víkendech, ale stejně si tam najdu aspoň hodinu, dvě, abych něco udělal. Rádi jezdíme na výlety nebo něco společně děláme: když to jde, přibaluji do kufru děti, s nejstarším synem jsme třeba naposledy byli na besedě v Mnichově, já tam povídal o knížkách a on v tu chvíli fandil na zápasu Bayernu. V Hodňově u Horní Plané jsme třeba poslední víkend se syny pomáhali na starém opuštěném hřbitově, stavěli jsme podél zdi historické náhrobky – něco jsme udělali a byli jsme přitom spolu. S manželkou myslíme na to, že nemůžeme být jenom rodiče, a tak se dvakrát do roka snažíme rozdat děti po příbuzných a užít si víkend jenom spolu, abychom na sebe jednou nekoukali, až děti vyletí z hnízda.

Jan Štifter:
Narodil se 17. 7. 1984 v Českých Budějovicích. Vystudoval kulturologii na FF Univerzity Pardubice. Působí jako novinář a spisovatel. Je zakladatelem a šéfredaktorem časopisu Barbar.

Knihy – beletrie:
Kathy, Cafe Groll, Sběratel sněhu, Světlo z Pauliny, Paví hody

Odborné texty:
Svinenské návraty I a II, Oči Doudlebska – příběh Karla Hlubučka (1905-1968), Ruce Doudlebska: Historické studie Karla Hlubučka, Lipensko den za dnem, Todně – vesnice schoulená pod horou, Něchov – osm století na kopci.

S manželkou Evou mají čtyři děti.

Autor fotografií: Petr Zikmund