Rozhovor s Alicí Horáčkovou

Rozhovory

Vytvořeno 12. 12. 2022 2:00

Autor: Veronika Pechová

Psát začala již v dětském věku. Byly to groteskní povídky o její rodině a pak je s chutí četla před příbuznými. Jelikož byla plaché dítě, psaní jí dávalo pocit jistoty. Nakonec vystudovala žurnalistiku a pracovala jako novinářka. Dnes má na svém kontě Alice Horáčková čtyři knížky, letos jí vyšel román Rozpůlený dům a v současné době připravuje životopis Václava Bendy, který patřil k nejstatečnějším disidentům.

Narodila jste se v Praze, kde jste vyrůstala i studovala. Čím jste chtěla být? Psala jste si nějaké básničky nebo příběhy již v dětském věku?
Básnířka Viola Fischerová mi jednou řekla, že na počátku jejího psaní byla dětská zaříkání, zaklínadla. To jsem měla taky, i když u mne se to vyvinulo do formy groteskních povídek, které jsem psala o vlastní rodině a které jsem pak s úspěchem předčítala u příbuzných v Mladé Boleslavi. Mohlo mi být kolem deseti let, a tenkrát jsem si asi poprvé uvědomila, že se o něco v sobě můžu opřít. Byla jsem plaché dítě a psaní mi dávalo pocit jistoty. Ale být spisovatelkou, to bylo dlouho něco nereálného, snového. Začínám tomu věřit až teď, když mi vyšla čtvrtá knížka.

Vystudovala jste žurnalistiku, absolvovala studijní pobyt v Berlíně a pak ještě literární seminář v Cambridgi. Během studií jste přispívala do MF Dnes, kde jste pak působila jako literární redaktorka a dělala rozhovory se spisovateli. V Londýně jste např. zpovídala Salmana Rushdieho a v Istanbulu Orhana Pamuka… A co další literáti? Je ještě někdo, koho byste ráda vyzpovídala?
Ráda bych potkala běloruskou autorku Světlanu Alexijevičovou, která také při psaní vychází z rozhovorů, nebo rumunsko-německou spisovatelku Hertu Müllerovou. Viděla jsem ji před lety na festivalu ve Švýcarsku, ale na hlubší rozhovor nebyl čas. To ještě neměla Nobelovu cenu, působila nesmírně křehce. A není se co divit, když člověk čte její texty, v nichž popisuje svoje zážitky v komunistickém Rumunsku – jednou jí kadeřnice naschvál spálila při barvení vlasy a ona se už nikdy nezbavila pocitu, že to celé na ni ušila Securitate, rumunská státní bezpečnost, jako pomstu.

V roce 2014 vám vyšla první knížka Vladimíra Čerepková: Beatnická femme fatale, která vám vynesla nominace na Cenu Josefa Škvoreckého a Magnesii Literu. Čím vás tato básnířka zaujala? Někde jste řekla, že vás lidsky uhranula.
Vladimíra Čerepková byla vichřice, která se prohnala mým životem a zásadně ho změnila. Měla jsem ráda její básně a chtěla jsem s ní udělat rozhovor. Ale Čerepková rozhovory téměř nedávala, žila v ústraní v Paříži. Její nakladatel mě varoval, že se může snadno rozzuřit, když se jí nějaká otázka nebude líbit. Přesto jsem to zkusila a měla jsem štěstí. Poté, co jsem jí poslala ukázky své práce, mi zavolala a pozvala mě k sobě do Paříže. Ten večer mi vyprávěla o dětských domovech a pasťácích, kterými si prošla, o matce, která ji nezvládala, ale taky hodně o básních a o bouřlivých 60. letech ve vinárně Viola a pozdější emigraci. Měla v sobě pořád kus nechtěného dítěte, které zoufale touží po lásce, navíc ji tenkrát opustil její dlouholetý přítel. Čerepková pila červené víno, recitovala, mlčela, křičela i chraplavě zpívala s Patti Smith a já si celou dobu říkala, jestli to není tak trochu čarodějnice, protože se na mě dívala tak, jako by o mně věděla úplně všechno. Sálala z ní neskutečná energie, a když rok po našem setkání nečekaně umřela, nemohla jsem zprávě o její smrti uvěřit. Bylo to tak silné setkání, že jsem se o ní rozhodla napsat první knížku. Ten uhrančivý rozhovor jsem doplnila rozhovory s jejími přáteli, obdivovateli i kritiky, objela jsem různé archivy, soudy, léčebny a pasťáky, a zjistila, že Vladimíra Čerepková byla ještě mnohem komplikovanější osobnost, než jsem si myslela.

Pak vyšla kniha rozhovorů 7x ve vedlejší roli, v níž se seznámíme s osudy sourozenců výjimečných osobností jako Ivan Havel (bratr Václav Havel), Helena Landovská (bratr Pavel Landovský),  Gyulla Banga (bratr Radek Banga alias Gipsy.cz), Jana Navrátilová (sestra Martina Navrátilová), Zdena Mašínová (bratr Josef Mašín) nebo Hana Hnátová (bratr Arnošt Lustig). Podle čeho jste si vybrala, kdo bude mezi těmi sedmi vedlejšími sourozenci? Jak se vám s nimi spolupracovalo?
Tahle knížka vychází z mé novinářské práce. Potkávala jsem při ní občas sourozence výjimečných lidí a všimla jsem si, že své slavnější bratry nebo sestry vidí z překvapivého úhlu. Václava Havla nikdo nevnímal tak přesně a zajímavě jako jeho bratr Ivan. Pustila jsem se do knihy o vedlejší úloze a několik slavných lidí zakázalo svým sourozencům se mnou mluvit, ale podařilo se mi najít sedm skvělých osobností. Za některými z nich jsem začala jezdit i soukromě a z toho psaní postupně vzniklo i mezigenerační přátelství, třeba se sestrou Pavla Landovského Helenou nebo sestrou Arnošta Lustiga Hanou. Všichni z těch, co obstáli i ve vedlejší úloze, dokázali v životě překonat, co by spoustu jiných zlomilo: Ivan Havel se vyrovnával s perzekucí celé rodiny, Zdena Mašínová s vlastním hendikepem i pronásledováním StB, sourozenci Zajícovi s tragickou smrtí svého bratra, Hana Hnátová si prošla Terezínem a Osvětimí a stále věřila lidem, měla v sobě i spoustu radosti. Tahle knížka mi toho dala hodně…

Románová zpověď Neotevřené dopisy je inspirována skutečným příběhem Aleny T., vdovy po známém malíři. Co vás přivedlo na nápad zpracovat její příběh?
Alenu jsem potkala na večírku u přátel. Zaujala mě svou pohotovostí i životním nadhledem. Nikdy si nestěžuje, ať se jí děje cokoli. Žila s talentovaným výtvarníkem, který trpěl bipolární poruchou, domácnost v podstatě táhla sama z platu šesti set padesáti korun měsíčně, měli malou dcerku… A do toho přicházela buzerace z úřadů nebo i od sousedů, kteří jí v rizikovém těhotenství zakazovali jezdit novým výtahem. A Alena se tím vším probojovala. Jejím příběhem jsem se vracela do každodenního života za socialismu, a zároveň to byl i literární experiment. Zkusila jsem napsat knihu ve formě skrytého dialogu, kdy jedna strana zůstává imaginární.

Román Rozpůlený dům vypráví příběh vaší vlastní česko-německé rodiny z Benecka. Německá část rodiny byla po válce odsunuta, a ta, která zůstala, si změnila příjmení. Na knize jste pracovala čtyři roky a zjistila hodně nepěkné věci. Už jen to, že váš praděda Hollmann byl nacista, muselo být šokující. V jednom rozhovoru jste řekla: „Napsání Rozpůleného domu byla svým způsobem hlubinná terapie.“ Jak se vám kniha psala?
Ono to všechno bylo ještě složitější. Moje rodina Hollmannových byla dost rozvětvená a mezi jejími členy byly velké názorové rozdíly, které jsem se v románu snažila popsat. Z jedenácti sourozenců byli odsunutí jenom tři bratři, včetně mého pradědy. Čtvrtý bratr, který se dostal až do nejvyšších nacistických kruhů k Reinhardu Heydrichovi, spáchal sebevraždu. Ale pak tam byli i další bratři, kteří se už před válkou přikláněli k Čechům a které odsud nikdo nevyháněl. Ten nejstarší byl dokonce legionář, který na konci první světové války prošel Sibiří, a ten nejmladší zase pojmenoval své dcery Zlatuše a Raduše – více česká jména mě nenapadají… No a k tomu si připočtěte jejich sestry, které si všechny vzaly Čechy. A já si tuhle komplikovanou historii, o které se u nás nemluvilo, musela kousek po kousku skládat dohromady. A hlavně jsem si musela ty moje dávno mrtvé příbuzné představit: jak si vyznávali lásku, o čem se asi hádali, jak umírali. Musela jsem se rozhodnout, o kom z nich stojí za to psát, jaký jim dám slovník, charakter, pocity. To bylo asi to nejtěžší. Jakmile jsem si tohle všechno ujasnila, tak už psaní šlo celkem lehce.

Jak knihu přijali vaší příbuzní?
Překvapivě dobře. Příbuzní z Benecka mi chodí na čtení a další z Hollmannů dokonce uspořádali vědomostní soutěž o moji knihu. Můj táta původně nebyl moc nadšený, že píšu o vlastní rodině, a knihu číst ani nechtěl. Ale když si nedávno na čtení ve Špindlerově Mlýně vyslechl kapitolu Třicet kilo, v níž popisuju odsun Němců z Benecka, úplně se divil, jak je to pravdivé. Tak třeba nakonec ještě celou knížku přelouská.

Pracujete na novém příběhu? Kde nacházíte inspiraci?
Vracím se k žánru biografie. Připravuju životopis Václava Bendy, který tu patřil k nejstatečnějším disidentům. Komunisté ho na čtyři roky zavřeli a jeho manželka musela sama zvládnout život s pěti malými dětmi a estébáckou šikanu k tomu. Dovedete si to představit?

Umíte odpočívat? Co vám říká slůvko relax?
Nejvíc si odpočinu, když si z Benecka vyběhnu na Mísečky na běžkách. Ale já taky odpočívám u práce. Když mi to píše nebo se potkám s někým zajímavým, tak se cítím šťastná a vlastně už nic jiného moc nepotřebuju. Ještě kdybych tak mohla mít víc času na čtení…

Alice Horáčková:
Narodila se v Praze v roce 1980. Vystudovala žurnalistiku a mediální studia na Fakultě sociálních věd UK, absolvovala roční pobyt na mezinárodním novinářském stipendiu v Berlíně.
Deset let pracovala v deníku MF Dnes jako redaktorka literatury, později přešla do Magazínu Víkend, kde připravovala rozhovory. Tři roky popularizovala vědecké objevy v Akademii věd ČR.
Knihy – Vladimíra Čerepková: Beatnická femme fatale (2014), 7x ve vedlejší úloze (2016), Neotevřené dopisy (2018), Rozpůlený dům (2022).
Jejím manželem je spisovatel Jan Novák.