Rozhovor s Blankou Kovaříkovou

Rozhovory

Vytvořeno 21. 12. 2022 5:08

Autor: Veronika Pechová

Patří k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem. Píše literaturu faktu a nejraději z období první republiky. „Osobnostem první republiky se věnuji často zřejmě i proto, že u nich ještě stále je co objevovat, a to mě baví,“ přiznává spisovatelka a novinářka Blanka Kovaříková, která této době věnovala také svoji zatím poslední knihu První republika – Jak žily hvězdy.

Již od tří let jste chtěla psát, a to jste se sotva naučila v ruce držet tužku. Pamatuje si, o čem jste napsala své první „dílo“? Co vás ještě kromě psaní bavilo?
Psaní mě asi vždycky bavilo nejvíc a pak ještě procházky Prahou, pokud jsem šla s někým, kdo mi přitom o ní vyprávěl. Za první své „dílo“, které jsem stvořila v pubertě spolu s kamarádkou Helenkou Živnou, považuji sci-fi román, v němž byl hlavním hrdinou náš tehdejší idol Karel Gott. Unesli ho Marťané a my ho samozřejmě musely vysvobodit. Knihu jsme napsaly ručně a i s ilustracemi donesly na Bertramku jako dárek.

Během studia žurnalistiky vás zaujala literatura faktu a díky profesorovi Vladimíru Kováříkovi, který vodil na besedy inspirativní osobnosti, jste poznala např. spisovatele Miroslava Ivanova, o němž jste napsala diplomku, nebo Jiřího Marka. Po stopách jeho Hříšných lidí města pražského jste se po letech vydala a napsala o tom dvě knihy. Proč právě literatura faktu se stala vašim literárním osudem?
Vidíte, asi právě díky panu profesorovi, který byl mým jmenovcem, ale psal se s dlouhým „á“. Dodnes nemůžu pochopit, jestli šlo o náhodu, že ti dva vámi jmenovaní pánové se mi dostali do cesty v době, kdy člověk tápe a ještě úplně neví, kudy se vydá. Ve třídě nás bylo 40, ale Ivanov a Marek zasáhli zrovna mě. Spolužák Petr Hejna tehdy Miroslava Ivanova během té školní besedy tak skvěle vyfotil, že o ten snímek mají dodnes zájem různí vydavatelé jeho knih.

Řadu let jste se věnovala novinářské práci, prošla jste různými redakcemi a dnes přispíváte do několika časopisů. Dělala jste rozhovory s hereckými osobnostmi jako je např. Miloš Kopecký, Svatopluk Beneš, Arnošt Lustig, Jana Brejchová, Valentina Thielová … Na koho ráda vzpomínáte a je někdo, s kým byste ještě rozhovor ráda udělala?
Ráda bych vyzpovídala ty umělce, kteří už odešli na jinou planetu, ale já je za života vyzpovídat nestačila. V takovém případě hledám alespoň jejich potomky nebo příbuzné a pokouším se ještě něco o nich dozvědět. Ráda vzpomínám na všechny, každý mi dal nějakou lekci, něco mě naučil. Čím větší osobnost to byla, tím líp se s ní spolupracovalo.

Vaše první kniha Herecké romance vám vyšla v roce 2004 a zatím poslední osmnáctá První republika – Jak žily hvězdy v roce 2022. Čím vás první republika tak fascinuje? Mělo na to vliv, že váš tatínek, který se narodil v roce 1921, rád o těchto časech vyprávěl?
Tatínek mě určitě hodně ovlivnil, protože pro mě byl odmalička vzácný, ale když už za mnou přijel, věnoval se mi a rozmlouval se mnou jako s dospělou. Také jeho otec, můj dědeček, se mi moc líbil, byl podobný Rudolfu Deylovi staršímu a chodil na Barrandov přivydělávat si v hereckém komparsu. Byl to elegán, vždy v obleku se zlatými hodinkami u vesty. Přitom pocházel z malé moravské obce Lipinky a v Praze se pak vypracoval až na ředitele Klárova ústavu slepců. Osobnostem první republiky se věnuji často zřejmě i proto, že u nich ještě stále je co objevovat, a to mě baví.

Legendárnímu Kristiánovi aneb herci Oldřichu Novému jste věnovala dvě knihy. Čím vás tento elegán první republiky tak zaujal?
Fascinovalo mě, kolik bludů a nepravd se o něm uvádí, a lákalo mě přinést jeho příběh, očištěný od všeho toho balastu. Jenže v éře internetu, kdy jeden od druhého překlápí texty a do žádné knihy se většinou nepodívá, si různé fámy žijí nadále svým životem. Kristián ještě čeká na své uznání – v podobě pamětní desky nebo pomníku, a hlavně celovečerního filmu. Věřím, že se jednou dočká.

V roce 2018 jste dostala Cenu Miroslava Ivanova, kterou uděluje Klub autorů literatury faktu, za své knihy o domech slavných. S panem Ivanovem jste se znala osobně již z dob vašich studií. Co to pro vás znamená?
Miroslav Ivanov se ke mně jako ke studentce choval neobyčejně velkoryse. Když jsem mu oznámila, že chci psát diplomku o literatuře faktu, připravil mi materiály ze svého archívu v takovém množství, že se pomalu ani nevešly do auta. Teprve po listopadu 1989 mi přiznal, že měl trochu strach, jak to dopadne, protože přede mnou některé věci musel zamlčet – třeba, že po únoru 1948 dělal spojku poslankyni národně socialistické strany Fráně Zemínové, která byla vzápětí odsouzena v politickém procesu na 20 let vězení. Já to samozřejmě netušila a zcela bez zábran jsme si mohli povídat až po revoluci. Věděla jsem, co všechno dělá pro Klub autorů literatury faktu a snad by měl radost, že jsem to ocenění dostala.

Vaším velkým literárním vzorem je Božena Němcová, jejíž pohádky vás okouzlily a obdivujete ji od malička. Dalšími vašimi oblíbenými autory jsou Karolína Světlá nebo Bohumil Hrabal. A co současní autoři, zaujal vás někdo?
Člověk je asi nejvnímavější v dětství a mládí, kdy má také nejvíc času na čtení. Němcová mě kromě své tvorby zaujala hlavně svými názory, které jsem se dozvěděla z její korespondence, u Světlé mě jeden čas bavily její romány a Hrabal zůstává mým miláčkem doteď. Občas sáhnu po současné literatuře, ale většinou jde spíš o faktografické knížky, které potřebuji ke své práci. A protože mám pět vnoučat, baví mě s nimi číst pohádky – třeba od geniálního Miloše Macourka.

V jednom rozhovoru jste přiznala, že vaše práce je také vaším největším koníčkem. Umíte vůbec odpočívat?
Moc to bohužel neumím. Když zbyde nějaký volný čas, trávím ho s vnoučaty a občas cestováním. Poznávat cizí země a odlišné kultury je fascinující a ani v digitální éře nelze autentický zážitek nahradit pouhým gůglováním.

Blanka Kovaříková:
Narodila se 2. 11. 1961 v Praze. Vystudovala žurnalistiku na UK v Praze a jako novinářka pracovala v deníku Noviny, týdeníku Národní listy, Večerníku Praha, časopise Vlasta. Dnes přispívá do pátečního magazínu deníku Právo, časopisu Vlasta a měsíčníku Retro. Externě spolupracuje s Českým rozhlasem Dvojkou v pořadu Nedělní kolotoč.

Knihy – Herecké romance, Herecké balady, Jak se dědí sláva, Rada Vacátko a jeho hříšní lidé, Lexikon slavných českých dynastií, Vladimír Ráž – Po stopách krále Miroslava, Zločin a vášně za rady Vacátka, Největší tajemství Oldřicha Nového, Kuchařka plná vzpomínek, Příběhy domů slavných – Na známé adrese, Nové příběhy domů slavných, Příběhy domů slavných i zapomenutých, Lásky za oponou, Herecké balady a romance, Tisíc tváří Kristiána – Po stopách Oldřicha Nového, Retro příběhy, První republika – Jak žily hvězdy.

Ceny – v roce 2013 obdržela Cenu Egona Ervína Kische, o 5 let později Čestné uznání Miroslava Ivanova – obě ceny byly uděleny Klubem autorů literatury faktu.

Je členkou Klubu za starou Prahu.

Je vdaná, má dvě dcery a je pětinásobnou babičkou.
Od roku 2006 pravidelně píše na svůj web bkovarikova.cz