Rozhovor se Scarlett Wilkovou

Rozhovory

Vytvořeno 4. 2. 2023 4:02

Autor: Veronika Pechová

Díky práci novinářky potkala Scarlett Wilková řadu zajímavých lidí. Jak sama přiznává, ráda rozmlouvá se starými lidmi, zpracovává jejich životní příběhy pro Paměť národa a byly také inspirací k napsání románů - Až uvidíš moře a Ty chladné oči.

Vaše maminka byla knihovnice a tak vás knížky provází celý život. A jméno jste dostala podle hrdinky románu Margaret Mitchell Jih proti Severu Scarlett O´Hara. Jak jste prožívala své dětství v rodné Ostravě?
Co si tak pamatuji, pořád jsem četla nebo něco malovala. Nejčastěji postavičky v zajímavých šatech. Prý jsem tvrdila, že budu módní návrhářka, ale byly to jen takové dětské řeči. Ještě ani na gymnáziu jsem neměla jasno, co bych chtěla dělat. Neměla jsem vyhraněné koníčky, zájmy. Nechodila jsem do žádných kroužků, sport jsem nenáviděla.

O tom, že jednou budete novinářkou nebo spisovatelkou, jste vůbec neuvažovala. Když jste po maturitě hledala zaměstnání, zasáhl osud, a ten vás dovedl do podnikového časopisu Nové huti. Pak jste se dostala do MF DNES a již řadu let jste redaktorkou Magazínu DNES. Udělala jste řadu rozhovorů. Na koho ráda vzpomínáte?
Zajímavé a překvapivé mně připadají například rozhovory s lékaři. Doktoři jsou na rozhovor jistota. Ráda vzpomínám na chirurga Marcela Mittáka, na anesteziologa Pavla Ševčíka, kteří jsou špičky ve svých oborech a rozhovory v Magazínu DNES s nimi měly velký ohlas. Méně ráda si povídám s herci, se zpěváky. Mnohokrát jsem totiž měla dojem, že umělci, které obdivujeme v jejich rolích či kvůli jejich hlasu, ve skutečnosti zas až tak moc nemají o čem mluvit. A mnohé to ani nebaví, protože dávají rozhovory často. Takže říkají stále totéž.

V roce 2002 jste se poprvé setkala se zpěvačkou Hanou Zagorovou, když jste s ní dělala první rozhovor. Následovaly další a v roce 2010 jste spolu napsaly její životopisnou knihu Málokdo ví. Jaká byla spolupráce s touto pěveckou legendou?
Tak v tomto případě to byl přesný opak toho, co jsem řekla před chvílí. Hana byla nesmírně chytrá, moudrá a zábavná. Od prvního setkání s ní mně bylo jasné, že mě zajímá jako žena s těžkým osudem. To, jak ji celý život trápila nemoc a ona přesto vybudovala velkou kariéru, nikoho svým trápením neotravovala, nemluvila o něm, je fascinující. Měla jsem před ní zpočátku trochu ostych, byla to pro mě dáma.

Spolu s ostravským fotografem Adolfem Horsinkou jste autory knihy vzpomínek a příběhů seniorů Domov pro seniory Kamenec nazvané Tváře a osudy. Jak se vám pracovalo na této publikaci? Někde jste řekla, že si ráda povídáte s pamětníky.
Ano, lidé vysokého věku mě zajímají. V domovech seniorů se skrývá spousta příběhů. Personál tam pro klienty pořádá různé akce, snaží se je bavit, ale nemá čas si s nimi individuálně posedět, povídat, poslouchat je. Já si na ně čas dělám. Myslím, že publikace Tváře a osudy měla smysl. Ukázala, že domov seniorů není odkladiště starých a nemocných, nýbrž místo, kde se setkávají lidé se zajímavými osudy.

K napsání románu Až uvidíš moře vás inspirovalo vyprávění řeckých uprchlíků, které jste zaznamenala pro Paměť národa. Co vás inspirovalo k napsání historického románu Ty chladné oči, který vychází v roce 2023?
Právě už zmíněné rozhovory se starými lidmi. Ta posezení v domově seniorů, natáčení pamětníků pro projekt Paměť národa, zpracovávání nahrávek kolegů dokumentaristů, kteří pro Paměť národa natáčejí stejně jako já. Vyslechla jsem za poslední roky stovky příběhů, tak jsem si z nich vytvořila fiktivní postavy. Román Ty chladné oči je stejně jako Až uvidíš moře fikce. Žádná z jeho postav nežila, ale každá je sestavená z osudů a prožitků mnoha lidí, které jsem poslouchala. Setkala jsem se s ženami, které prožily během druhé světové války, v drsných padesátých letech a pak v období normalizace po sovětské okupaci z roku 1968 tak neuvěřitelné příběhy, že bych si je sama nikdy nedokázala vymyslet. Jejich povídání je pro mě inspirací, beru si z něj nápady, postřehy a pak si je různě dotvářím. Knížka Ty chladné oči je o lásce, o strachu, o šílených věcech, které je člověk schopen udělat proto, aby ochránil své blízké.

Co vás přivedlo ke spolupráci se společností Post Bellum, s níž spolupracujete a zpracováváte příběhy pro Paměť národa?
Náhoda. Můj soused z Beskyd, kde v posledních letech často pobývám, mně začal vyprávět, že přežil jako totálně nasazený bombardování Drážďan. Tehdy jsem Paměť národa obdivovala jen jako čtenář a posluchač, ale sebrala jsem odvahu a zeptala se tvůrců tohoto krásného projektu, zda by o příběh mého starého souseda nestáli. A oni řekli, ať ho pro ně zkusím natočit. No a pak jsem začala vyhledávat a natáčet další a další pamětníky.

Práce novinářky vás baví, díky ní se stále něco nového dozvídáte, potkáváte zajímavé lidi. Co vás baví na psaní knih?
Je to únik ze současné doby, která mě rozčiluje, znervózňuje. Nemám ráda sociální sítě, neustálé vychvalování, které se na nich odehrává, to, že kdekdo dnes prezentuje svůj názor jako něco chytrého a ve skutečnosti většina lidí jen papouškuje to, co si přečetla v motivačních knížkách nebo na internetu. Přestalo mě bavit diskutovat, ptát se, polemizovat. Asi to bude znít od novinářky, která se živí rozhovory, divně, ale mě na psaní knížek baví nejvíce to, že přitom s nikým nemusím mluvit.

Dočetla jsem se, že máte ráda knihy Aleny Mornštajnové a Karin Lednické, s nimiž jste také dělala rozhovory. Co další autoři? Je někdo, kdo vás v poslední době zaujal?
Obě zmíněné dámy mám ráda nejen pro to, jak píšou, ale i proto, že rozhovory s nimi byly příjemné. Fandím lidem, kteří dosáhli ve svém oboru úspěchů, ale nezpychli, nezbláznili se z toho. Nedávno jsem si dala román, který napsala Nino Haratischwili. Nazývá se Osmý život pro Brilku, je to rodinná sága, ze které jsem se dozvěděla zajímavé věci z dějin Gruzie a celého Sovětského svazu. Jsem z něho nadšená, tak teď kudy chodím, všem říkám, ať si ho přečtou.

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda odpočíváte?
Vlastně moc nerozlišuji mezi prací a volným časem. Nemám pevnou pracovní dobu, někdy telefonuju a píšu od rána do noci a pak si udělám den, kdy ani nezapnu počítač. Takže, když se ptáte na odpočívání, uvědomuju si teď, že vlastně nevím, jak odpočívám. Ráda jezdím do Řecka, i vícekrát do roka. Tam piju víno, koukám na moře. Právě u moře se mi píše nejlépe. Obě moje knížky vznikly u moře. Ale nevím, zda to byl odpočinek, nebo práce.

Scarlett Wilková:
Narodila se v Ostravě. Je redaktorkou Magazínu DNES, spolupracuje se společností Post Bellum provozující databázi Paměť národa.
Knihy – Málokdo ví (2010), Tváře a osudy (2022), Až uvidíš moře (2022), Ty chladné oči (vychází v roce 2023).