Rozhovor se Zdenkou Becker

Rozhovory

Vytvořeno 10. 2. 2023 6:56

Autor: Veronika Pechová

„Psaní je proces, kterému je třeba se oddat. Při něm někdy relaxuji, někdy makám a jindy mám pocit, že jsem sama sobě terapeutkou,“ přiznává spisovatelka Zdenka Becker, která chtěla být dětství učitelkou, pak letuškou. Letuškou se nestala, ale později si „učitelování“ přece jen vyzkoušela, když vedla 15 let v Rakousku jazykové kurzy němčiny. Našla se v psaní, píše romány, povídky, poezii. Je autorkou divadelních a rozhlasových her, jako i televizního scénáře. Publikuje v němčině a její knihy byly přeloženy také do češtiny a slovenštiny.

Narodila jste se v Čechách v Chebu, se dvěma sestrami jste vyrůstala na Slovensku v Bratislavě v rodině kriminalisty. Jaké bylo období vašeho dětství a čím jste chtěla být?
Prožila jsem velice hezké dětství na okraji Bratislavy, kde jsem chodila do školy. Ve škole jsme měly dobré možnosti věnovat se mimoškolním aktivitám. Věnovala jsem se sportu – dělala jsem lehkou atletiku, také jsem chodila do pěveckého a tanečního kroužku. Mimo školu jsem chodila na balet a gymnastiku. V té době jsem chtěla být učitelkou, později letuškou. A také jsem již tehdy začala psát, ale byl to jen koníček.

Vy jste v roce 1969 pracovala tři měsíce jako au pair v Anglii. V roce 1974 jste vystudovala VŠE a o rok později jste odjela se svým rakouským manželem do Rakouska. A ve Vídni jste později vystudovala němčinu. Po jedenácti letech pobytu vás vzali do jednoho týdeníku. Dočetla jsem se, že při prvních článcích jste doslova potila krev. Pamatujete si na ten pocit, když vám vyšel první článek v němčině?
Ano, pamatuji. To bylo ještě předtím, než jsem začala pracovat v týdeníku. Pracovala jsem pro jedny noviny na volné noze. Začít psát v němčině bylo pro mne velice těžké. Jenomže já jsem takový typ – když něco začnu, tak to také dokončím. Proto jsem se s tím popasovala. Ale upřímně řečeno, byla to fuška.

Po listopadu´89 se otevřely hranice, do Rakouska za prací zamířilo hodně sestřiček z tehdejšího Československa a vás oslovili z jedné zdravotní školy, zda byste tam nechtěla učit němčinu, nakonec jste jazykové kurzy němčiny vedla 15 let. Přitom jste psala nejen knihy, ale také divadelní a rozhlasové hry. Vaše divadelní hry se hrály na scénách jak v Rakousku, tak v Německu, v USA, v Maďarsku, v Čechách i na Slovensku. Také jste autorkou scénáře k TV filmu Za vrchom vrch. Co vás přivedlo k psaní knih?
Všechno to šlo krok za krokem. Nejdříve žurnalistika, pak dětské rozhlasové a divadelní hry (začala jsem je psát pro své děti) a když jsem měla námět na Za vrchom vrch, tak bylo jasné, že to nebude jen divadelní hra, ale také kniha. Byl to velice silný motiv, který se dotýkal také mého života. Jenomže v té době jsem nebyla zvyklá tak dlouho pracovat na jednom projektu a také moje němčina mi v té době dělala problémy. Po napsání knihy jsem si myslela, že už nikdy v životě nebudu psát román.

Letos v lednu vám vyšel v němčině román Es ist schon fast halb zwölf. Předtím kniha Ein fesches Dirndl. Pracujete na dalším literárním dílku? O čem ráda píšete? A co inspirace? Kde ji nacházíte, nebo si vás ona nachází sama?
Samozřejmě, že píši novou knihu, ale námět ani děj ještě neprozradím. Můžu říci jenom tolik, že je to velice aktuální téma. Inspirace a témata mi přilétnou jen tak. Celý život je inspirace.

Co vás na psaní baví? Je pro vás psaní spíše koníček, nebo práce? Nebo pomocí psaní relaxujete a někdy je to také kousek terapie?
Na psaní mne baví vše. A je jedno, jak to právě běží – zda lehce, anebo to v tom momentě stagnuje. Psaní je proces, kterému je třeba se oddat. Při něm někdy relaxuji, někdy makám a jindy mám pocit, že jsem sama sobě terapeutkou.

Jaká jste čtenářka? Máte raději klasiku, nebo vyhledáváte nové autory? Zaujal vás v poslední době někdo, jehož knížku byste doporučila přečíst?
Ráda čtu současné autory. K mým oblíbeným patří např. Američané Philip Roth, Jeffrey Eugenides a Siri Hustvedt a také slovenské autorky Jana Bodnárová, Jana Juráňová a Veronika Šikulová, ale je jich mnohem více.

Řadu let žijete v Rakousku. Do své rodné země se stále vracíte. Co pro vás znamená domov? Kde je ten váš?
Můj domov je náš dům v Dolním Rakousku. Žiji tu již téměř 50 let. Zde vyrůstaly naše děti a vyrůstají tu také naši vnuci. Domov je pro mne pocit lásky. Na Slovensko se ráda vracím a také si sem tam zaskočím do Chebu. Ale to je moje minulost, moje nostalgie.

A co čas na odpočinek? Jak jej ráda trávíte?
Nejlépe se mi relaxuje v přírodě. Ráda chodím na hory a pěstuji sport. Také ráda trávím čas s rodinou a přáteli. A když mám čas, tak čtu.

Zdenka Becker:
Narodila se 25. 3. 1951 v Chebu, vyrůstala v Bratislavě, kde vystudovala VŠE. Od roku 1975 žila ve Vídni, od 1983 žije v Dolním Rakousku v St. Pöltene. Na Vídeňské univerzitě vystudovala němčinu na tlumočnickém ústavu a od roku 1986 píše německy. Působila jako herečka, dramaturgyně, novinářka, režisérka, učitelka, překladatelka.

Napsala 7 románů, 2 knihy povídek, a 2 knihy poezie, rozhlasové a divadelní hry, scénář k rakousko-slovenskému filmu Za vrchom vrch, který je podle její stejnojmenné knihy.
V češtině a slovenštině jí vyšly knihy – Za vrchom vrch, Vítr sedmi vůní, Róziny dcery, Kolombina, Najväčší prípad môjho otca a Samy - Migrant vo vlastnej krajine. V roce 2023 vyjde ve slovenštině román Je už skoro pol dvanástej.

Obdržela řadu literárních ocenění, z toho 2x rakouskou Státní cenu Theodora Körnera nebo slovenskou Cenu P. O. Hviezdoslava. Také Würdigungspreis für Literatur (2014) a Das große Ehrenzeichen für Verdienste um das Bundesland Niederösterreich (2022).