Člověk nemusí být doktorem, aby mohl pomáhat ostatním

Rozhovory

Vytvořeno 25. 2. 2023 1:00

Autor: Veronika Pechová

Začínala fejetony a povídkami. Pak působila jako šéfredaktorka v časopisech Xantypa, Playboy, Cosmopolitan a Harper´s Bazaar. Jako spisovatelka začínala knihou Řízkaři a od té doby napsala řadu úspěšných knih, některé vyšly také jako audio knihy. Psaní, jak sama přiznává, je její velkou láskou a při tom ji inspiruje vše, co se kolem ní děje. Nedílnou součástí Barbary Nesvadbové je pomáhat druhým, a tak založila a spravuje neziskový fond Be Charity, jehož posláním je podporovat dlouhodobě nemocné či jinak znevýhodněné osoby.

Jako malá jste chtěla být po vzoru Vlastimila Harapese baletkou, pak chvíli režisérkou. Dnes máte mnoho profesí a to vám vyhovuje, protože máte v životě ráda rozmanitosti. Sama ale pocházíte z lékařské rodiny. Neuvažovala jste o tom být také lékařkou? 

Zcela upřímně ne, mé výsledky z fyziky na gymplu byly tak tristní, že by mne nepřijali, ani kdybych nejvíc chtěla. Ale jak jsem našimi byla vychována v té „službě druhým“, tak si to kompenzuji v rámci Be Charity. Což mne nesmírně těší. Jsem pro každé naše nemocné dítě vlastně jak kmotřička, všechny je znám, pozoruji a raduji se z jejich pokroků. Člověk nemusí být doktorem, aby mohl pomáhat ostatním.  

Váš tatínek Josef Nesvadba byl nejen lékař, ale také se věnoval psaní a známý byl jako autor žánru sci-fi. Sama jste psát začala během vysokoškolských studií, začínala jste fejeto-ny, pak přišly povídky. Co vás přivedlo ke psaní? Mělo na to vliv, že váš tatínek psal?     

Podprahově zcela určitě. Vyrůstala jsem v domácnosti plné knih. A měla jsem to obrovské štěstí, že nejen že mne odmala celá rodina zásobovala knihami, ještě jsem vyrůstala mezi Macourkem, Vorlíčkem, Čtvrtkem, později, po revoluci se Škvoreckými a Lustigem, prostě v prostředí mého domova bylo zcela přirozené neustále rozebírat příběh, děj, postavy. Také nechyběla absolutní otevřenost a autentičnost, už proto, že oba rodiče byli psychiatři s dlouholetým terapeutickým výcvikem. Někdy s nadsázkou říkám, že má výchova byla pokus, co jedna duše vydrží. 

Řadu let jste působila jako šéfredaktorka a prošla časopisy Xantypa, Playboy, Cosmopolitan a Harper´s Bazaar, kde jste byla dlouhých sedmnáct let. Jak na své šéfredaktorování vzpomínáte?   

Mile. Na všechny ty časopisy vzpomínám jen a jen s láskou. Xantypa byla čistá zvídavost, rozhovory, portréty osobností, blízké přátelství s Magdalenkou Dietlovou, Světlou Kořánovou, Míšou Guebelovou. Playboy byla zkouška, co vydržím, nastoupila jsem tam po Arnoštovi Lustigovi, měla jsem ten časopis vždy ráda, povídka, velké interview, dvacet otázek, chytré vtipy a krásné holky. Nevěděla jsem, co mne čeká, redakce plná čtyřicátníků/padesátníků, a když jsem přijela na mezinárodní konferenci, reálně si mysleli, že jsem Bunny, šokem jsem byla i pro toho pana Hefnera :-). Byla to dobrá zkušenost, ale krátká, jakmile jsem otěhotněla, dala jsem výpo-věď. Holka prostě nemůže vybírat nahé fotky holek. Absolutně věřím v rovnoprávnost, ale tady nastala má vlastní stopka. Říkala jsem si ok, jseš první ženská šéfredaktorka, ale přeci ještě k tomu nemůžeš být gravidní. A s holkou. Vzal mne Antonín Herbeck do Harper´s Bazaaru, i v tom stavu, a bylo to krásných sedmnáct let. Se skvělou partou lidí, nehla se ani myš, a jsme kamarádi dodnes. Víte, já si asi vlastně víc než těch efemérních řádků bytostně vážím vztahů, které ty roky přinesly. Sounáležitosti. 

Profesně se nejlépe cítíte, jak jste jednou přiznala, jako spisovatelka a psaní je vaší velkou láskou. Začínala jste knihou Řízkaři a zatím poslední Povídky, které pomáhají, vyšla v roce 2022. Většinu svých knih jste napsala rukou. Proč právě tímto způsobem? Pracujete na nové knížce? Co vás inspiruje při psaní?

Je pro mne teď těžké mluvit o rukách, protože mi je to psaní reálně zničilo. Mívala jsem hezké ruce. Jen po těch knihách mám stejnou nemoc z povolání, jako má třebas kluk, co seče kosou, prostě Dipitr a klouby v háji. Nicméně, ano, pořád píšu rukou, pevně věřím, že ono neurosignální spojení hlava ruka je silnější, než hlava/comp. Inspiruje mne svět vůkol. Absolutně cokoliv. Myslím, že každý autor píše „ze sebe“, to neznamená jistě, že by psal „o sobě“, nicméně jeho/její knihy jsou ta daná fantazie, představy, sny.  A, co mne nekonečně mrzí, už dva roky nepíšu, psaní byla moje láska. Největší na světě. Po Bi a mámě. Milovala jsem žít se svými postavami. A najednou mám blok. Už se mi to jednou stalo po porodu. Tak pokorně čekám, jak to dopadne. Mám spoustu práce s Be Charity. A čekání mi krátí i filmové projekty podle Iluze a Přítelkyň, a pásmo s Lenkou Novou, tak kreativa úplně nezmizela, jen má takové lehké prázdniny. 

Dětským čtenářům jste věnovala knížku Garpíšoviny aneb Bibi a čtyři kočky. Knížku jste věnovala své dceři Bibianě. Jak se vám psalo pro malé čtenáře a bude něco dalšího? 

Teď Steiner a Kovařík udělal Garp čokolády pro dvě naše Be Charity děti. A k dětské tvorbě jsem se vrátila knížkou Mia a Svět. To byla má jediná kniha sepsaná na objednávku. Měla obsahovat všechny cíle udržitelného rozvoje, jak je stanovilo OSN, takže je o holčičce, která chce zabránit chudobě, vymírání druhů, mýcení pralesů. Snad nikdy k žádné knize jsem neměla tolik poznámek. Má kuchyň vypadala, jako knihovna vysokoškoláka těsně před zkouškou. 

Vaše druhá kniha Bestiář se stala předlohou pro stejnojmenný film, který natočila Irena Pavlásková a jako audioknihu ji načetla Jitka Čvančarová. Knihu Pohádkář zfilmoval Vladimír Michálek. Fejetonovou knihu Brusinky načetly Ivana Jirešová a Markéta Hrube-šová. Podle knihy Laskonky vznikla divadelní hra (Divadlo Na Maninách) a načetla ji Jana Stryková, Garpíškoviny načetl Martin Dejdar a Pralinky jste načetla vy sama. Jak jste spokojená s audioverzemi svých knih? 

Jsou to svébytná díla. Naučila jsem se pokoře. Každá interpretace je osobité dílo režiséra, já jsem jen autor. A jsem za ně vděčna, jsem ráda, když kdokoliv interpretuje mé postavy, dá jim další rozměr. Nový dech. A mnozí ti lidé, ať už režiséři či herci, jsou osobní, blízcí přátelé. O to víc si vážím jejich volby. 

Hodně se věnuje charitativní činnosti. Sama spravujete neziskový fond Be Charity, který jste založila a jeho posláním je podporovat dlouhodobě nemocné či jinak znevýhodněné osoby a jejich rodinné příslušníky, kteří se o ně starají. Co vás přivedlo k založení tohoto fondu?

Když tatínek umřel. Čisté setkání s bezmocí, se smrtí. Začala jsem navštěvovat ústavy pro lidi s mentálním a kombinovaným postižením ve Středočeském kraji. Tenkrát neexistovala kategorie „chráněné bydlení“, ti lidé byli po šestnácti na jednom pokoji s jednou skříňkou. Snažila jsem se je vyvést ven, na výlet, do lesa. Posléze pro ně vymyslet práci, aby se naučili, měli pocit, že někam patří, že nejsou osamělí, že nám na nich záleží, že normální je být různý. Postupně, v rámci aktivity Jakuba Knězů a Etincelle, vzniklo na devatenáct podniků, kaváren, pekáren, úklidu, mandlu, kde je zaměstnáno takřka dvě stě lidí s handicapem. Dále podporujeme devadesát dva dětí po DMO, těžkém onkologickém onemocnění, po úrazech. Dětem platíme rehabilitace a pomůcky pro psychomotorický rozvoj. Nevěřila byste, kolik nás už potkalo šťastných konců, kdy někdo s predikcí, s tím ohavným slovem „ležák“, najednou jde s asistentem do druhé třídy. Reálné zázraky. Jsem osudu nekonečně vděčna za tuhle práci, je stokrát víc, než knihy, ale nebýt knížek a mých čtenářů, nikdy bych ji nemohla dělat. Dalším pilířem Be Charity je pomoc nemocnicím, ať už se jedná o nákupy lůžek na paliativní oddělení u Boromejek, nebo přístroje pro Spinální jednotku v Motole, či financování precedentálních, ojedinělých operací. Třebas pán po nehodě od roku 2014 upoután na lůžko, a po operaci bránice, byť mega drahé, 780 tisíc, dnes reálně chodí na procházky a vrací se do práce.  

Jak to máte se čtením? Jakou literaturu ráda čtete?

Je vám bližší klasika, nebo ráda objevujete nové autory? Čtu pořád. Bohužel každou noc. Ty kruhy pod očima už se nedají maskovat. Nedávno jsem se zamilovala do Euforie, románu o Sylvii Plath. Nemám ráda to dělení na mužsko/ženskou literatu-ru, ale kdybych si mohla vybrat tři autorky na pustý ostrov, byla by to jistě Durasova, Saganova a Bouvoair. 

Jak ráda trávíte chvíle volna? Je o vás známé, že jste velká milovnice zvířat, tak předpoklá-dám, že hodně volného času věnujete právě jim…

Mám jedenáct nalezenců. Kočky a psy. Tak převážnou většinu volna buď drbu, nebo ječím, kdo to škodí - v překladu - brousí drápky o Lhotáka… Ale, jinak, miluji své dvě holky, nejšťastnější jsem s Bi a maminkou. A na cestách. Protože ony na cestách reálně mluví, diskutují, povídají si se mnou. Doma je obě zavalí běžný provoz.

Barbara Nesvadbová: Narodila se 14. 1. 1975 v Praze v rodině lékařů - psychiatrů. Otec MUDr. Josef Nesvadba (1926 – 2005) byl také autorem sci-fi literatury. Vystudovala Akademické gymnázium Štěpánská a Fakultu sociálních věd UK v Praze, obor žurnalistika a masová komunikace. Byla šéfredaktorkou časopisů Xantypa, Playboy, Cosmopolitan a Harper´s Bazaar. Spolupracuje s neziskovými organizacemi Etincelle, Unicef, Helppes a Dobrý anděl a spravuje fond Be Charity. Knihy – Řízkaři, Bestiář, Život nanečisto, Pohádkář, Brusinky, Garpíšoviny aneb Bibi a čtyři kočky, Borůvky – Muži jsou skvělý doplněk, Přítelkyně, Pralinky, Laskonky, Momentky, Iluze, Mia a svět, Povídání Anny Hogerové s Bárou Nesvadbovou, Povídky, které pomáhají … Má dceru Bibianu. 

Autorkou fotografií je Martina Kaderková