Často se rozhoduji nekoncepčně a impulsivně

Rozhovory

Vytvořeno 5. 4. 2023 1:00

Autor: Veronika Pechová

Působí jako výtvarnice a spisovatelka. Dělá vitráže, keramiku a píše knihy pro děti i dospělé. Letos jí vychází druhý díl Mýtu o Atlantidě: Uroboros a historický román Fénix. Psaní je pro Romanu Vaverovou vyjádřením myšlenky, světonázoru a vize prostřednictvím zajímavých příběhů.

Jste maminkou devíti dětí, šesti vlastních a tři jste si s manželem ještě vzali. S dětmi jste byla dlouho na mateřské a dnes jste také babičkou. Jak jste vy sama prožívala svá dětská léta? Co vás bavilo? Čím jste chtěla být?
Patřím ke generaci „Husákových dětí“, takže z dětství se mi nejvíce vybavují hry s vrstevníky před domem – vybíjené, ježdění na kole, skákání gumy nebo krvavý dědek. I když u posledně jmenovaného si nejsem jistá, zda se jedná o hru obecně známou nebo naši místní, ostravskou raritu. Milovala jsem náruživé nájezdy do knihoven a šimrání v břiše v očekávání, na jaký úlovek toho dne narazím, vzpomínám taky na výlety do lesů a pod stan s rodiči a samozřejmě na první, oddanou a vášnivou lásku k Vinnetouovi.
Chtěla jsem se stát cestovatelkou, dobrodruhem a archeoložkou a o svých zážitcích psát knihy. Můj geniální plán bohužel okopíroval a vyfoukl Indiana Jones, takže jsem zůstala doma, ale mohu prozradit, že o dobrodružný život jsem přesto nepřišla.

Vy jste se bez výtvarného vzdělání, a to jste ani nikdy nemalovala, sama začala věnovat výtvarnému umění a pustila se do keramiky, začala dělat mozaiky a pak jste udělala kurz vitráže. Jste autorka a realizátorka několika sakrálních vitráží např. pro kostel sv. Anny v Havířově nebo kaple sv. Františka v Kravařích. Co vás baví na výtvarné práci?
Velmi lehce mi naskakují vize a obrazy ideálního, budoucího stavu věcí a mému mozku je v podstatě jedno, zda se jedná o obraz, sochu, interiér nebo příběh. Tuhle snovou a intuitivní fázi procesu mám zdaleka nejraději. Potom nastupuje řemeslo, kdy je třeba přenést představy do reality. Tato část tvorby už je oblíbená méně, protože občas narážím na hranice svých reálných možností, Ovšem když se zadaří, přichází odměna ve formě uspokojení a endorfinů i s touto fází.

Vystřídala jste řadu různých zaměstnání, dělala jste manažerku projektu EU, postavila betonové lavice s mozaikami, také pracovala jako asistentka primáře transplantačního centra, dělala arteterapii, muzikoterapii. Jak vás tyto různorodé profese ovlivnily a co vám daly?
Různorodost, rozhled, změnu, seznámení s lidmi s rozdílnými životními styly i názory a především potvrzení, že slova Pipi Dlouhé punčochy: „To jsem nikdy nedělala, to mi určitě půjde,“ stále platí.

Když byly vaše děti malé, hodně jste jim četla a vymýšlela příběhy. Pak dozrál čas a vy jste je začala psát. A vznikla kniha Nemít na to. Nejnovější knížka je pohádkový příběh Sára a království sedmi kamenů. Vloni vyšel napínavý fantasy příběh Mýtus o Atlantidě: Chrámová škola nebo fantasy Voda živá a mrtvá. Podle čeho si vybíráte témata, o čem budete psát?
Často se rozhoduji nekoncepčně a impulsivně, což je někdy ke škodě a občas k obrovskému užitku. Téma ke knize se kdesi – za devatero horami a devatero řekami – samo zrodí, zaťuká, strčí jen tři prstíčky, já pootevřu dveře a už se vezu.

Své knihy věnujete jak dětem, tak dospělým. Co se vám lépe píše? O čem bude nebo kam nás zavede váš další literární příběh?  
Letos vydávám dvě knihy a každá je z úplně jiného soudku. Dopsala jsem druhý díl Mýtu o Atlantidě: Uroboros, který je o výjimečných ženách, kněžkách a šamankách v Egyptě, Sumeru a severní Evropě. Druhá kniha je historický román Fénix z let 1870 - 1890 o P. Kupelwieserovi, geniálním manažerovi a metalurgovi Vítkovických železáren.

Čím je pro vás psaní? Je to koníček, práce, terapie, zábava nebo od každého něco?  
Vyjádřením myšlenky, světonázoru a vize prostřednictvím zajímavých příběhů. Chci, aby se čtenář nejen zamýšlel a nakukoval do mých myšlenkových pochodů, ale také docela obyčejně bavil, smál se, nadával a občas i plakal.

Jste výtvarnice a spisovatelka a obě profese vás naplňují. Jste více spisovatelka, nebo výtvarnice, anebo jste v danou chvíli ráda tím, co právě děláte?
Mnohem bližší je mi psaní.

Jaká jste čtenářka? Máte oblíbený žánr nebo autora? Je vám bližší klasika, nebo současná literární tvorba?  
Dobrovolně přiznávám, že beletrii v současnosti nečtu vůbec. Kolem mé postele najdete především odbornou a historickou literaturu, to abych nepsala hlouposti a ověřovala fakta do svých vlastních knih.

Jak ráda trávíte volný čas? Jak nabíjíte své baterky?
Jsem regulérní závislák na procházkách a beru téměř všechno – lesy, hory, pole, rozkošná náměstí i vesnickou idylku. Náladu mi pokaždé zvedne také sauna, slunce a voda, ale ani rozhovor s dobrou přítelkyní rozhodně není k zahození.
Pravidelně, zhruba jednou týdně se scházíme na odpolední dýchánky se Společností pro záchranu dobrých mravů, což je vtipné a lehce ironické označení našich rodinných sešlostí. Vzhledem k tomu, že společnost tvoří cca dvacet osob a hostitelkou jsem já, nemůžu říct, že tím dobíjím baterky, ale o nejlepší, nejvybranější a nejmilejší zábavu se rozhodně jedná.

Romana Vaverová:
Spisovatelka a výtvarnice.
Píše knihy pro děti i dospělé – Nemít na to, Sára a kouzla králů, Mozaiky – vše o vytváření mozaiky přímou metodou, Mýtus o Atlantidě: Chrámová škola, Voda živá a mrtvá, Sára a království sedmi kamenů …
Vytváří mozaiky, je autorkou a realizátorkou několika sakrálních vitráží (okna kostela sv. Anny v Havířově, kaple sv. Františka v Kravařích), dělá keramiku. Vice informací: www.romana-vaverova.cz
S rodinou žije a pracuje v Ostravě – Porubě.