Moje knihkupectví je taková oáza pokoje

Rozhovory

Vytvořeno 17. 4. 2023 5:13

Autor: Veronika Pechová

Vydala již pětadvacet knížek plných fejetonových příběhů. Psaní ji okouzlilo již v dětství. Kromě toho je velkou knihomolkou a již několik let je Hana Pinknerová také majitelkou Knihkupectví a galerie Světlo v Brně, kde také pořádá výstavy.

Odmala vás baví vyjadřovat se slovem a někdy ve čtvrté třídě základní školy jste spolu s kamarádkou napsala kovbojku, kterou jste také bohatě ilustrovaly. Co se s ní stalo, ještě ji máte?
Ten sešit nemám. Ztratil se někde cestou. Třeba jej má ta kamarádka?

Vystudovala jste pedagogickou fakultu, obor čeština a hudební výchova. A později jste sama doma vzdělávala své dvě dcery. Nelitovala jste svého rozhodnutí? Jaká byla zkušenost být nejen maminkou, ale i paní učitelkou a k tomu své děti učit doma? 
Rozhodnutí pro domácí vzdělávání jsem nikdy nelitovala. To neznamená, že to nebylo někdy únavné, vyčerpávající nebo těžké. Ale každou vteřinu těch let jsem si byla jistá, že jsem tam, kde mám být, a že dělám to, co mám dělat. Naši rodinu to období velice stmelilo. Moc jsme si to užili. Důkazem, že si nevymýšlím, je fakt, že obě dcery hodlají také učit své děti doma (tedy až je budou mít).
Nejcennější ze zkušeností byl jiný náhled na vyučovací proces. Ve škole šlo hlavně o probírání látky. Doma jsem se snažila tu látku naučit – předat tak, aby žákyně pochopily, proč se tím mají zabývat. Zjistila jsem, že motivace je ve vzdělávacím procesu důležitější, než jsem si myslela předtím. Domnívám se, že jsme prošly těmi lety domácího vzdělávání s takovou lehkostí možná i proto, že jsme si na tu školu všechny hrály.

Po vysoké jste pracovala v redakci časopisu Opus musicum. Vystřídala další zaměstnání. Během mateřské jste psala fejetony do Rádia 7 pro pořad Zadáno pro dámy, který byl určen maminkám na mateřské dovolené, a psala jste o tom, co jste sama v té době prožívala. A právě z těchto fejetonů vznikla vaše první knížka Brusinky. Pamatuje si ten pocit, když jste ji poprvé držela v ruce?
Pamatuju si, že jsem tomu nemohla uvěřit. Ta knížka byla tak krásná! Cítila jsem štěstí, ale i bázeň. Trochu jsem se styděla, protože mi došlo, že kdo si knížku přečte, bude mě mít přečtenou.

Jednu dobu jste byla také korepetitorkou v brněnském Divadle Na provázku. Někde jste řekla, že to nebylo pro vás. Čím vás tato profese nakonec obohatila?
Přiznat si, že něco není pro mne, a nebrat to jako prohru, to byl zisk. Tehdy jsem začínala víc a víc publikovat, a to byla cesta, která se přede mnou otevírala, po té jsem chtěla kráčet. Divadlo byl svět, který člověka pohlcoval, bylo třeba se mu vydat a já jsem chtěla raději psát.

Když jste po letech strávených péčí o rodinu hledala pracovní uplatnění, našla jste jej nakonec v knihkupectví a po dvou letech jste se stala jeho majitelkou. I když – jak přiznáváte – nemáte ráda papírování, práce v knihkupectví vám dává svobodu a tu byste za nic nevyměnila. Takže obklopená knihami a lidmi jste šťastná?
Ano, moje knihkupectví je taková oáza pokoje. Mám to tam ráda. Můj pult, to je taková zpovědnice i kazatelna zároveň s terapeutickou pracovnou. Když si s lidmi povídám o knihách, často se mi svěřují se svými životy, s radostmi i bolestmi. Součástí knihkupectví je i malá galerie, pořádám výstavy a můj život je tím pestrý.

Napsala jste již řadu knížek. Co vás inspiruje při psaní? Píšete hlavně fejetony, ale co romány? Pracujete na nové knížce?
Inspiruje mne život sám. Někdy nemůžu psát, protože málo žiju, potřebuju to vyrovnávat. Jít se mnou na kávu znamená ocitnout se v literatuře. Píšu fejetony, protože mi to jde. Tvrdím, že nemám čas na psaní delších textů a mé čtenářky většinou nemají čas nic delšího číst. Už to ale přestanu říkat, protože se situace změnila. Během pár týdnů mi vyjde kniha čtení na každý den a to budou ještě vlastně také fejetony, ovšem v současné době píšu něco jako román. Vzniká na námět mé mladší dcery a je to pro mne novinka, takový delší souvislý text. Sama jsem zvědavá, jak se to vyvine.

Jednou jste řekla: „Psaní mě těší, je to svého druhu rozkoš. Vychutnávat na jazyku slova, aby co nejpřesvědčivěji předala mou myšlenku, řadit je za sebe ve vhodném rytmu, aby text zněl jako hudba, spřádat nitky příběhu, aby jeho pointa dávala smysl, to je velké potěšení.“ Platí to stále?
Ano, stále prožívám psaní jako rozkoš.

Jak to máte se čtením, co ráda čtete? Objevila jste v poslední době někoho nebo knížku, kterou byste doporučila si přečíst?
Ach, já jsem knihomol! Miluju čtení. Koneckonců pracuju v knihkupectví. Nedávno jsem přečetla knížku Claire Keeganové Takové maličkosti a okouzlila mne. Připomněla mi Muže, který sázel stromy nebo Gunnarssonův Advent. Prostý příběh plný popisů přírody, počasí, práce a jídla s hlubokým ponorem do svědomí. Kniha, která klade otázky.

Jak ráda odpočíváte?
Ráda spím. Když se to nehodí, chodím plavat, zahradničím, vařím, poslouchám hudbu, luštím sudoku, jezdím na koloběžce, chodím do přírody, pozoruju ptáky, koukáme s manželem na Cimrmany... 

Hana Pinknerová:
Narodila se 30. 7. 1963 ve Znojmě. Vystudovala pedagogickou fakultu, obor čeština a hudební výchova. 
Je majitelkou Knihkupectví a galerie Světlo v Brně. 
Napsala 25 knih – jako např. Potěšení není nikdy dost, Vůně prázdného pokoje, Život v tempu andante, Jak poznám, že mne miluje, Další porce potěšení, Dneska jsem to stihla, Jedno potěšení týdne, Kuchyňské pohádky, Budu asi lítat, Horká čokoláda, O dřevěném panáčkovi, Co Bůh šeptá maminkám, Brusinky … 
Je vdaná, má dvě dospělé dcery a s rodinou žije v Brně