Blanka Malá: „Moje čtenářky a jejich reakce na knížku si vyžádaly pokračování“

Rozhovory

Vytvořeno 4. 10. 2023 17:00

Autor: Veronika Pechová

Od dětství chtěla být moderátorkou. Sen si splnila a působila jak v soukromých rádiích, tak v Českém rozhlase v Hradci Králové, kde letos Blanka Malá načetla jako audioknihu svůj literární debut Láska ve špičce italské boty, na jejímž pokračování pilně pracuje.

Jako malá holka jste chtěla být moderátorkou a tou jste se nakonec stala. Co vás v dětství bavilo? Jaké bylo to vaše prožité v Jičíně, kde jste se narodila?

Narodila jsem se v únoru v roce 1965 v Jičínské nemocnici a svým poměrně mladým rodičům jsem (co vím z doslechu) dělala spíš radost než starost. S klidným svědomím tak mohu říci, že jsem prožila v Českém ráji normální dětství se vším všudy. Pamatuji si procházky Libosadem a výstupy na Zebín, koupačky v Jinolicích a schovávačky v Prachovských skalách. Byla jsem zvídavé dítě, a i když byli rodiče mladí a nezkušení, vždy byla k ruce babička, která si věděla se vším rady. Protože pracovala na dráze, a měla tím pádem výhodné jízdenky, často a ráda se mnou cestovala. Tam někde bylo zaseto semínko mé lásky k poznávání jiných míst a cestování. Babi také moc ráda četla, naučila mě tak lásce ke knížkám a už jako dítě jsem pravidelně chodila do knihovny. A nejen to. Koupila mi loutkové divadlo a já jsem tak nemusela čekat na představení jičínského divadla Srdíčko, ale hrála jsem si svá představení doma. Jako školačka jsem navštěvovala i jičínský sbor Jitro a už tenkrát sbormistr odhadl, že můj hlas je potenciál, kterého je potřeba využít. A to se stalo. Můj hlas mě tak předurčil k mé profesi moderátorky a zpívání písniček do mikrofonu, tak to jsem si nechala už jen na doma.

Jako moderátorka jste působila jak v soukromých rádiích, tak v Českém rozhlase v Hradci Králové. Jednou jste řekla, že vy a mikrofon, to je celoživotní láska. Přesto jste tuto profesi opustila. Bylo to těžké rozhodnutí? Nechybí vám práce před mikrofonem?  

Mikrofon je něco, z čeho nemám, tak jako spousta lidí, strach a trému. Je tomu naopak. Vždy pro mě byl něčím, co mě lákalo a bavilo, a je tomu tak dodnes. I když jsem si nějaký čas zkusila i práci v televizi, mikrofonu jsem před kamerou dala jednoznačně přednost. Za mikrofonem bylo tajemství… a to mě bavilo. Hlas a jeho barva byl totiž jediný prostředek, který vám umožňoval posluchače zaujmout. Když ještě nebyly ve studiích kamery, byl to právě on, prostřednictvím kterého si vás posluchač mohl představit. Měla jsem svou práci moc ráda. Opustit rozhlas po tolika profesních letech opravdu nebylo snadné. Ale osud tomu tak chtěl a vidíte, po dvou letech pauzy jsem v květnu zase seděla ve studiu a bylo to tak, jako bychom se s rozhlasem a potažmo i s mikrofonem nikdy ani neopustili.

Již několik let žijete v Itálii a o svém životě na jihu Itálie v Kalábrii jste psala příspěvky na Facebooku a pak se vám ozvali z nakladatelství Kazda, zda byste nenapsala knihu. A kniha Láska ve špičce italské boty, která vyšla letos, je vlastně vaším osobním příběhem. Jak se vám psala? Dočetla jsem se, že pracuje na druhém díle?

Psaní mi šlo překvapivě dobře. I když po prvních kapitolách jsem si stále nebyla jistá tím, že to dokážu a že to budou chtít čtenáři číst. Velkým hnacím motorem pro mě byla moje nejstarší dcera Mirka, která mě přesvědčovala o tom, že to má smysl. To ona podvědomě už od první kapitoly cítila, že se knížka bude líbit hlavně proto, že je ze života a není to jen vymyšlený román z červené knihovny. Věci, které se mi děly a dějí, se stávají i dalším ženám, jen se to třeba zdráhaly napsat. Moje čtenářky a jejich reakce na knížku si vyžádaly pokračování, které se už píše. Těšit se tak mohou na to, že se i v další knížce vrátíme do Kalábrie a nejenom tam.  Dozví se tak, jak se vyvíjí situace s Annou, jestli signora Domenica konečně odhalila můj skutečný věk, a mnohé další momenty ze života s mým „italským klukem“ (smích). A opět mám v plánu přidat i další recepty.

Knihu svými kresbami doplnila Kristýna Franková, která je také autorkou obálky. Jak se vám spolu pracovalo? A setkáme se s jejími obrázky i v pokračování? 

Aby knížka byla cenově dostupná, upustila jsem od fotografií a společně s nakladatelstvím Kazda jsme se dohodli pro drobné kresby uvnitř knihy, které vystihnou téma každé kapitoly. S Kristýnou Frankovou se mi spolupracovalo dobře a prostřednictvím textu a fotek, které jsem jí posílala, měla tak předlohu k tomu, co by u každé kapitoly mělo být.  Myslím, že se jí to podařilo moc hezky vystihnout, a společně s větvičkami oliv, které jsou takové malé předěly v textu, přenesla i ona svými ilustracemi čtenáře do jižní Itálie. Na finální podobě obálky se podílel celý team nakladatelství a Kristýna se snažila naše představy naplnit, což se myslím také povedlo. Obálka se čtenářkám líbí a ve výloze knihkupectví je upoutává. Chtěli jsme, aby obálka měla letní náladu a bylo na ní to, co je pro místo, kde se příběh odehrává, typické. To znamená kostelík v Tropea, slunce, moře, čili papričky, opuncie, já s telefonem a kufrem. Dodnes se musím smát tomu, jaké požadavky jsem měla na Kristýnu a jak ona byla velmi trpělivá. Třeba to, že kufr na obálce, který Kristýna navrhla původně modrý, jsem si prosadila v italské trikolóře. Já bych si totiž nikdy nekupila modrý kufr! Jestli bude ilustrovat i další knížku, je předčasné, nejdřív musí být hotový rukopis a potom teprve přichází na řadu práce ostatních.

Knížka má také audio verzi a načetla jste ji vy sama v Českém rozhlase Hradec Králové. Inspirací pro načtení si vlastní knížky vám byla operní pěvkyně Soňa Červená, která svoji knihu Stýskání zakázáno načetla sama. Jak se vám pracovalo na audio verzi? Ani na chvíli jste neuvažovala, že by vaši knihu načetl někdo jiný?  

Že i audioknihu načtu sama, bylo jasné od první chvíle. Byl to totiž slib mým dětem, že můj hlas bude tímto zachován na nosiči pro časy příští. I když nejsem herečka a nemám školený hlas pro dabing, přesto jsem si troufla audioknihu načíst. Není to sice perfektní projev, ale jsou tam zase moje emoce a ty jsou myslím nepřenosné. Tak mi snad posluchači odpustí nějaké ty nedokonalosti, přece jen to bylo poprvé a také po dvou letech pauzy za mikrofonem. Navíc jsem měla na načtení 24 kapitol jen deset dní, to je opravdu strašně málo času. Musím poděkovat dramaturgu Jardovi Pokornému a zvukovému mistru a současně i režiséru Leoši Sedláčkovi, který pro audioknihu složil i hudební předěly. Oba odvedli velký kus práce a v rekordním čase mi pomohli vytvořit audioknihu.

Jaká jste čtenářka? Máte oblíbeného autora nebo žánr? Co ráda čtete?

Do špičky italské boty jsem si nastěhovala všechny svoje knihy, ale jen pár mých oblíbených, třeba Jirotkova Saturnina nebo Zvonokosy od Gabriela Chevalliera. Z knížek dávám přednost pohodovému čtení, nemám ráda krimi ani sci-fi. Čtu ráda, jen ještě najít ten čas! V Kalábrii se žije venku, pozdě se večeří a pozdě se také chodí spát. Nějaké čtení před spaním, tak na to můžu rovnou zapomenout. Když už najdu čas, snažím se spíš koukat do knížek s italštinou, stále ještě mám mezery v gramatice. Musím se ale pochlubit, že jsem si na blešáku v Tropea koupila nedávno hned několik knížek z druhé ruky. Malého prince, historii města Tropea a Cyrana z Bergeracu. Všechny samozřejmě v italštině. A nesmím zapomenout na knížku, kterou jsem si do Kalábrie přivezla před pár týdny. Tu moji, Lásku ve špičce italské boty.

V soukromí jste maminkou tří dospělých dětí a také babičkou. Nemáte chuť napsat také něco pro děti?

Nejsem sice typická babička, ale babičkou jsem moc ráda. Svým dětem jsem před spaním četla i vyprávěla, u vnučky jsem tu příležitost kvůli času i vzdálenosti bohužel moc neměla. Skvěle mě ale alternuje druhá babička Sylva, kterou má Karolínka hned za rohem. Prvorozená vnučka od dcery Mirky je dnes už velká slečna, v březnu jí bylo dvanáct, a dokonce i ona si některé kapitoly mé knihy četla ještě před vydáním. Třeba kapitola Medúzy ji pobavila. Jsem na ni moc pyšná, ve škole ji to baví, učí se španělsky, a když mi posílá sms zprávy, dokonce je píše i v italštině! V anotaci se zmiňuji, že mám dvě vnučky a ta druhá je psí. Je od syna Vojty, je to fenka plemene Pomeranian a jmenuje se Angel, i tu mám moc ráda. A musím se pochlubit, jsem i babička čekatelka! Syn mi zprávu o tom, že čekají přírůstek do rodiny na konci tohoto roku, sdělil po křtu knížky v Praze. Měla jsem tak ten den opravdu emočně nabitý a nevylučuji, že nejen pro svá vnoučata někdy něco zkusím napsat … třeba mořské pohádky!

Žijete střídavě v Hradci Králové a v italské Kalábrii. Říkáte o sobě, že jste stále „doma“ v Čechách, ale vaše srdce poslední léta tluče pro Itálii, která je vaším druhým domovem. A právě několik italských receptů najdeme také v knížce, protože jak říkáte, láska prochází žaludkem. Čím je Itálie pro vás tak okouzlující? Dočetla jsem se, že jste se o vše italské zajímala již v dětství a již tehdy se začala učit jazyk.    

Ano, moje srdce tluče pro Itálii, ale kotvu mám stále v České republice, kde jsem prožila velkou část svého života. Itálie mě přitahovala už v dětství a dospívání, zkrátka si mě nakonec přece jen k sobě přitáhla, i když si dala načas. Ale možná právě proto přišla ta příležitost v ní žít až v tu správnou chvíli, kdy jsem schopná tolerovat její byrokracii a užívat si dalších tisíc a jeden důvodů, proč milujeme Itálii. Jak se to říká? Lepší pozdě než nikdy! A co miluji na Ita-lech? Jejich lehkost bytí a užívání si každého dne. Jejich gestikulaci, temperament, styl, pohodu, hudbu, módu, chaos, tanec, křik, barvy, vůně… je toho nespočet.

O sobě tvrdíte, že jste typická Vodnářka a nové výzvy jsou pro vás potrava, a když se do něčeho pustíte, jdete do toho na 200 %. Ráda jste stále v pohybu. Umíte vůbec odpočívat? Jak ráda trávíte chvíle volna?

Máte pravdu, jsem stále v pohybu a všechno nové a nepoznané mě zajímá a nabíjí. A moje volné dny? Když se nevydám prozkoumávat okolní místa plná historie, kde byli prvními doloženými obyvateli Řekové a zůstanu „na naší základně“, ideální je to ráno, kdy mohu na naší terase vítat slunce a později na ní i posnídat se svým milým. Po snídani zamířit společně k moři, které je tou nejlepší relaxační zónou, co znám. Společně uvařený oběd a siesta v chládku za zvuku cikád…. A když je to den zakončený procházkou úzkými uličkami starobylého městečka Tropea a večeří složenou z darů moře, je to den, za který se před spaním sluší poděkovat. Ostatně to tak dělám… Každý den ale takový samozřejmě není. I tady se musí pracovat, aby bylo z čeho žít a za co si koupit to, co k životu potřebujete. I tady rajčata neros-tou sama a musíte se starat o to, aby byla úroda, i když velkým pomocníkem jsou zdejší půda a podnebí. Zkrátka i tady bez práce nejsou koláče. Ale jednoznačně mohu říci, že se mi v Kalábrii žije hezky… 

Děkuji za rozhovor.