Uljana Donátová: „Chci dělat svou práci co nejlépe a s těmi nejlepšími“

Rozhovory

Vytvořeno 11. 10. 2023 1:00

Autor: Veronika Pechová

PR manažerka, tisková mluvčí karlovarského Mezinárodního filmového festivalu, scenáristka a spisovatelka Uljana Donátová přiznává, že věří tomu, že věci se přihodí v ten správný čas. A tak je to i s jejím psaním knížek. Letos jí vyšla již čtvrtá Biograf láska, která vznikla podle stejnojmenného muzikálu, který velice úspěšně uvádí už rok Divadlo Kalich v Praze.

S bratrem houslistou jste se narodili ve Zlíně, kde váš tatínek, dirigent a hudební skladatel, byl v té době šéfem Zlínské filharmonie a maminka amatérsky zpívala a právě ona vám vybrala nezvyklé jméno Uljana podle statečné hrdinky z knížky, kterou v té době četla. Jaká jste byla holčička? Co vás bavilo?  

Moje maminka tvrdí, že jako holčička jsem byla taková rozumbrada, ráda jsem informovala okolí na dítě ne úplně typickým způsobem, prostě jako někdo, kdo má přehled, co se kolem děje. Ale jinak jsem byla dost normální děvče, které má rádo šatičky, panenky. Do školy jsem sice začala chodit ve Zlíně, ale od pololetí první třídy jsme již žili v Praze. Tady jsem pod vlivem spolužačky trochu zkoušela sport, atletiku za SK Slávia, protože ze Spořilova, kde jsme bydleli, to bylo na stadion do Vršovic kousek. Ale nejsem sportovní talent, stejně jako nemám hudební vlohy, v tomto směru podědil všechny geny můj bratr, který je skvě-lým houslistou, a jak se ukázalo, i výborným hudebním pedagogem.

Co vás přivedlo ke studiu propagace na fakultě žurnalistiky? A právě jako referentka propagace jste začínala ve Filmovém podniku hlavního města Praha, které se staralo v té době o všech 120 kin na území Prahy.

Studovala jsem na Gymnáziu Ohradní v Praze a mnoho mých spolužáků mělo snahu o nějaké umělecké vyjádření – Tomáš Vorel tu natáčel první amatérské filmy, byly tu základy Divadla Sklep – na naše gymnázium chodili dále třeba Eva Holubová, David Vávra nebo Irena Obermannová. Byly jsme malá škola, ale díky tomu jsme se různě ovlivňovali. Přestože jsem šla na gympl s úplně jinými úmysly, už v prvním ročníku odhalila moje třídní profe-sorka, že mám vlohy k psaní. Proto jsem zkusila fakultu žurnalistiky. Protože se mi ale v průběhu studia narodil syn, tak na mě tak trochu „zbyla“ specializace propagace, která nebyla tehdy moc atraktivní. Já toho ale nelituji. Díky tomu, že jsme se v rámci socialistic-kých přednášek učili o škodlivosti kapitalistické reklamy, jsme se o ní taky hodně dozvěděli. Což se mi v budoucnu hodilo. Do Filmového podniku jsem původně nastoupila hlavně z časových důvodů, byla to práce, která šla skloubit s péčí o malé dítě. Ale prohloubila moji lásku k filmu a od té doby jsme se filmem v různých podobách už neopustili.

Pak jste pracovala ve Večerní Praze, Večerníku Praha, ve filmové společnosti VAC Petra Vachlera. Byla jste scénáristkou a dramaturgyní TV pořadů Dotkněte se hvězd a Ki-nobox. Také jste jako šéfredaktorka vedla časopis Film Jam. A jako PR jste se poprvé představila ve filmu Panství, který produkoval Martin Dejdar. Od té doby jste mediál-ně zastupovala celou řadu českých filmů. Proč právě práce kolem filmu? Nelákalo vás herectví nebo režie?

Martin Dejdar mě oslovil v době, kdy se zde filmovému PR nikdo nevěnoval. Ve stejné době do oboru vstupovala kolegyně Pavlína Fechterová, dnes majitelka agentury 2media, a obě jsme se učily metodou hledání a pokusů a tak trochu prošlapávaly cestu ostatním, kteří dnes v tomto oboru působí. Možná právě to, že se na filmové PR nikdo nezaměřoval, byla výzva. Postupně jsem migrovala mezi několika obory – prací na televizních pořadech, žurnalistikou a filmovým PR. Jestli mi je něčeho líto, tak toho, že časopis Film Jam neměl delší životnost. Ve chvíli, kdy se začal úspěšně rozvíjet, jej majitelé zastavili. Ale to je život. Mě to zase nasměrovalo zpět ke Kinoboxu a pak do náruče karlovarského festivalu. A bylo to dobře. Naštěstí si uvědomuji vlastní limity a vím, že bych nebyla ani dobrá herečka, ani zdatná re-žisérka. A lidé mají dělat to, co alespoň trochu umějí.

Jako novinářka jste jezdila na Karlovarský filmový festival a od roku 2000 jste jeho tiskovou mluvčí. Za tu dobu jste potkala celou řadu našich i zahraničních osobností ze světa filmu, jako jsou např. Antonio Banderas, Johnny Depp, Judi Dench, John Mal-kowich, Robin Wright nebo Russell Crowe. Čím vás oslovil karlovarský filmový festi-val, že jste mu již přes dvě desítky let věrná? Kdo z té celé řady umělců na vás udělal největší dojem a zanechal ve vás hezkou vzpomínku?  

Netajím se tím, že jsem ambiciózní člověk. Chci dělat svou práci co nejlépe a s těmi nejlepšími. A žádná jiná kulturní akce, snad s výjimkou Pražského jara, nemá takový dopad jako karlovarský festival. Budu do konce života vděčná Jiřímu Bartoškovi, že mi, přestože mě skoro neznal, tu šanci dal. Práce pro festival je kreativní, proměnlivá a inspirativní, proto mu budu věrná, dokud o to festival bude stát. A tím dalším a neopominutelným důvodem je právě Jiří Bartoška. Je tváří i srdcem festivalu, bez něj by se nikdy nestal tím, čím je. A je skvělý šéf. Z těch hvězdných hostů vzpomínám moc ráda na setkání s Antoniem Bandera-sem, který byl velice vřelý a bezprostřední, objímající a líbající typ, a políbení od krásného muže vždycky těší. Pak na Judy Dench, kterou jako herečku moc obdivuji. A vzpomínám na herečku, která do Varů přijela úplně na počátku kariéry. Mladičká, krásná, vtipná a velmi vstřícná. Jmenuje se Keira Knightley a dnes je superstar.

Psát jste začala, jak jste jednou přiznala, již na střední škole, ale trvalo dlouho, než jste se rozhodla napsat knihu. Co rozhodlo, že jste v roce 2018 vydala svůj první román Taková ženská jako já?

Na střední škole to byly spíš takové začátečnické pokusy – povídky, básničky, naivní texty k písničkám. Jenže žurnalistika a později PR mě nasměrovaly k jinému typu psaní, které je hodně konkrétní, pracuje s fakty a pro vlastní fantazii v něm není prostor, protože musí ctít přesnost a ne si situace domýšlet. K tomu, abych se do psaní pustila, mě mnozí nabádali, ale já se vymlouvala na nedostatek času, inspirace, prostě jsem hledala záminky, protože jsem nebyla dost sebevědomá a odvážná na ten úkrok k literatuře. Ale věřím tomu, že věci se přihodí v ten správný čas, a tak i moje první knížka přišla ve chvíli, kdy měla.

Pak vám vyšly romány Matka v trapu, kterou v roce 2020 jako četbu na pokračování pro Český rozhlas načetly Kateřina Winterová a Vanda Hybnerová, Matka s ručením omezeným a letos Biograf láska. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? A připravujete něco nového?

Všechny mé knihy, stejně jako muzikálový příběh i scénář k filmu Matka v trapu, jsou inspirovány tím, co jsem prožila, co prožily mé kamarádky, i třeba příběhy, které jsem vyslechla jen náhodně. Co je ale spojuje, je ženské přátelství a snaha dívat se na obyčejné lidské situace s nadhledem a humorem. Takže teď jsem ve stadiu, kdy nasávám další zážitky, aby z nich třeba za rok či dva byla další knížka. Nebo divadlo… nebo scénář… nebo něco jiného. Uvidíme.


Napsala jste také dva scénáře. Scénář k muzikálu Biograf láska, který uvádí pražské Divadlo Kalich. A jste také autorkou scénáře k filmu, který natáčí Hana Henrychová podle vaší knihy Matka v trapu. Jak se vám psal scénář podle vlastní knihy a jak kniha Biograf láska podle vašeho původního muzikálu, který je plný hitů zpěvačky Hanky Zagorové?

Moje poslední knížka Biograf láska je poměrně čerstvá a předcházel jí scénář k muzikálu, který k mé radosti velice úspěšně uvádí už rok Divadlo Kalich. Od mých předchozích knížek se liší právě okolnostmi vzniku, protože rozvíjí a doplňuje muzikálovou předlohu. Navazuje na ni, ale není bezpodmínečně nutné divadelní představení předem vidět. Divadelní muzikál je krásná disciplína, ale musíte ctít jeho zákonitosti, kdežto knížka vám dovolí rozvinout příběh jak do šířky, do hloubky, tak třeba návrat v čase. A filmový scénář, to je zase úplně jiná kategorie, film pracuje především s obrazem. Nejsem vystudovaný scenárista, řídím se spíš intuicí, takže pro mě byla ta práce strašně náročná. Od jisté chvíle jsme na scénáři spo-lupracovali s režisérkou Hankou Hendrychovou, která mým slovům dává vizuální podobu a byla mi na jedné straně oponentem a na druhé straně ukazatelem, co a jak může fungovat. Psaní knížek je poněkud osamělý proces, film a divadlo jsou kolektivní disciplíny.

A co čtení, máte na něj čas? Dočetla jsem se, že vaším oblíbeným autorem je Fredrik Backman. Kdo vás v poslední době zaujal? Oslovila vás nějaká knížka, kterou byste doporučila si přečíst?  

Fredrik Backman je mým oblíbeným autorem už řadu let. Mám ráda jeho styl vyprávění, jeho humor, trilogii Medvědín považuju za geniální vystižení vztahů v uzavřené komunitě. Takže jakoukoliv jeho knihu můžu doporučit. Když si chci úplně vyčistit hlavu, čtu detektivní romány od Petera Maye a nedávno jsem se pobavila u nové knížky Jonase Jonassona Prorokyně a hlupák. Není sice tak brilantní jako Stoletý stařík… ale neurazí.

V psaní knih jste se nakonec našla a je to pro vás obrovský relax. Píšete ve volném čase a o víkendech. Co další koníčky, máte na ně čas?

Asi to bude znít brutálně, ale já vlastně moc koníčků nemám. Knížky, divadlo, filmy… ale jsou to koníčky, nebo práce? Docela se ty hranice stírají. Ale ráda bych se zase po letech dostala na lyže.

Uljana Donátová
Narodila se 3. 10. 1960 ve Zlíně. Vystudovala propagaci na Fakultě žurnalistiky na UK v Praze. Působí jako novinářka, scénáristka, spisovatelka, PR manažerka. Je tiskovou mluvčí MFF Karlovy Vary.
Je autorkou čtyř knih, filmového a divadelního scénáře.
Je vdaná, má dospělého syna Filipa a je trojnásobnou babičkou vnuček Viktorky, Veroniky a Klaudie.