Rozhovor se Zdeňkem Žofkou

Rozhovory

Vytvořeno 1. 11. 2023 1:00

Autor: Redakce

Zdeněk Žofka je velmi zajímavou osobností českého i světového tenisu. Nejen že tenis hrával, ale i trénoval, a to jak v našem prostředí, tak i v tom zahraničním. Zná se osobně s mnoha slavnými tenisty. Bavili jsme se spolu o tom, jak je těžké vydat knihu, co ho k tomu vedlo, a také o tom, jaké je to žít v cizí zemi.

Vydal jste tři knihy. Povíte nám stručně, o čem jsou?

Ta první a ta druhá jsou v podstatě hodně podobné. Ta druhá obohacuje a aktualizuje tu první.  Jmenuje se Wimbledon a příběhy tenisových hrdinů. Wimbledon a světové tenisové legendy jsem vydal vlastním nákladem, a to v počtu 2000 kusů. I druhá byla opět ve stejném počtu a obě jsou v současnosti vyprodané. Napsal jsem je s Jaroslavem Kirchnerem. Já jsem psal převážně o mužích a Jarda se věnoval ženám. Scházeli jsme se u mě doma a společně knihy psali a vzájemně se korigovali. I přesto, že jsem perfekcionista a snažil jsem se vše kontrolovat a neudělat chybu, nakonec tam je. U Heleny Sukové jsme uvedli, že vyhrála US Open v mixu s Woodfordem, a ona ho vyhrála s Woodbridgem! Nezapomněla mě na to upozornit (smích). Přitom jsem na tomto US Open osobně byl. Helena tam vyhrála debla i mixa a v singlu prohrála ve finále.

Proč jste vydal knihu sám?

Sešli jsme se s jedním bývalým sportovcem a sportovním podnikatelem, který nám vysvětloval, jak by ta kniha měla vypadat. Co bychom měli mít za papír. A dával další rady. Knihu nám ale nakonec sponzorovat nechtěl. Poslal nás za bývalým, nechvalně známým politikem, což jsem odmítl. Pak Jarda našel dalšího vydavatele, který nás pozval na koňak, a tam jsem se dohodli. Druhý den ráno jsem dostal od něj e-mail, že to, co je v knize, se dá snadno najít na internetu a že knihu nevydá. Já si naopak myslím pravý opak. Mnoho historek, které jsme dali dohromady, nikde jinde než v mých/našich knihách nenajdete. Při křtu naší druhé knihy jsem ho potkal a samozřejmě mu to připomněl (smích). Po těchhle zkušenostech už se mi nechtělo nikoho hledat, tak jsem se rozhodl, že do toho zainvestuju sám. Jardu to hrozně dojalo a se slzami v očích se mě ptal: „Ty bys to skutečně udělal?“
Třetí kniha, kterou jsem napsal s Ivanem Lendlem, protože Jarda už není mezi námi, je především o třech velikánech. O mužích, kteří přes 15 let vládli světovému tenisu. A Djokovič ještě vládne. Samozřejmě je zde i mnoho dalších tenisových legend, které v mužském tenise zazářily – prostě o nejlepších tenistech historie. Kniha se křtila v říjnu roku 2022 a stále je k dostání. Trochu mě to překvapuje. Myslel jsem si, že když je o takových zvučných jménech (do knihy přispěli Jan Kodeš, Ivan Lendl, Tomáš Berdych, Marián Vajde, Pat Cash a Pavel Kolář – se všemi jsou tam rozhovory), zmizí stejně jako ty dvě první. Ale je jiná doba, lidé hodně šetří…

Knihu Králové tenisových grandslamů jste psal jako budoucí scénář pro dokument. Myslíte, že se jeho natočení uskuteční?

Myslel jsem si, že se dohodnu s Českou televizí a najdu potřebné sekvence v jejich archívu. Ale chyba lávky. Všechna práva patří těm jednotlivým grandslamům. Spojil jsem se tedy se všemi a dostal jsem od nich povolení. Nabídka je však finančně tak náročná, že ji sám nemohu využít. Když Karel Nováček otevíral zrenovovaný klub v Bubenči, setkal jsem se tam při rautu s jedním podnikatelem ve filmovém byznysu. Dobře jsme si popovídali, vzal si knihu a slíbil, že se ozve. Zatím tak neučinil…

Ve své tvorbě se věnujete primárně tenisu, proč?

Protože jsem celý život tenisem žil. Poměrně slušně jsem hrál. Byl jsem vítězem mistrovství Česka i Československa v kategorii jak mladších, tak starších žáků. V roce 1973 jsem vyhrál mistrovství Evropy do 16 let v Mariboru, zvítězil na tehdy velmi renomovaném turnaji v Mönchengladbachu (rok přede mnou tam vyhrál Tomáš Šmíd, rok před ním Björn Borg a 2 roky po mně Ivan Lendl), byl jsem ve finále Pardubické juniorky v singlu a vyhrál debla i mixa. S Reginou Maršíkovou jsme se stali Mistry Evropy v mixu do 18 let. Byl jsem relativně talentovaný, nemusel jsem tolik trénovat, a navíc se mi fakt nechtělo posilovat a dávat tomu tu dřinu. Neměl jsem v sobě tu úplnou zarputilost. V té době vás na zahraniční turnaje musel nominovat Československý tenisový svaz. Mě jako jedničku na žebříčku dorostenců nevyslali na žádný juniorský GS! Do Paříže jely dvě holky a žádný kluk – což se nikdy předtím nestalo, do vysněného Wimbledonu jel o rok mladší Dušan Kulhaj a na US Open mě také nevyslali.  To mě opravdu zlomilo.
Začal jsem hrát hůř, protože jsem byl psychicky vyřízený. Po té nenominaci na US Open jsem v září zahodil rakety a přestal hrát úplně. Byl jsem znechucen, ba zhnusen a bez motivace. Najednou mi v listopadu poslali dopis ze svazu, že jsem nominován na Orange Ball a Sunshine Cup – tehdejší Mistrovství světa hráčů do 18 let a Mistrovství světa týmů na Floridě. Vedoucím byl pan doktor Týra, který uměl plynule německy i francouzsky, ale anglicky bohužel jen některé fráze. Společně se mnou byli nominováni 15letý Ivan Lendl a ještě o rok mladší Hana Strachoňová. Když jsme o tom s Ivanem někdy v roce 2017 podrobně mluvili na Floridě, došli jsme k závěru, že to bylo proto, že jsem uměl jediný anglicky (i když jsem měl jen maturitní angličtinu) a že jsem ho v Moenchengladbachu na pokyn tehdejšího vedoucího Rampase – který tenisu nerozuměl – koučoval a Ivan ten turnaj vyhrál. Jiné vysvětlení pro to asi není, protože mě de facto zlikvidovali a pak poslali na toto turné v samém závěru roku. Ale na týmové soutěže a mistrovství Evropy juniorů jsem samozřejmě nominován byl, a tak jsem strávil v juniorské reprezentaci dobu od svých 15 do 18 let.

A pak jste tedy dál hrál?

Hodně pomalu jsem se vzpamatovával a znovu mě motivovala až situace, kdy jsem mohl jít na vojnu do Dukly Praha. Kdo zažil „normální“ vojnu za socialismu, dobře ví, o čem mluvím. Pak jsem hrál za VŠ Praha a studoval při tom práva na UK v Praze, která jsem ukončil doktorátem. Po vojně jsem hrál ligu krátce v Houštce a pak za IPS (dnešní SKANSKA), kde jsem byl veden jako dělník. Takže jako všichni vrcholoví sportovci té doby jsem byl také profesionálem. Později se ale výplaty začaly zdržovat (s tím souvisel pomalý kolaps socialismu), a protože jsem už měl rodinu, rozhodl jsem se ve 27 letech ukončit aktivní kariéru. Ale i tak jsem to dotáhl na 16. místo celostátního žebříčku a byl jsem ve finále singla a třikrát debla na Mistrovství Česka…
Začal jsem se věnovat právničině. Nastoupil jsem do IPS. Chtěl jsem hrát ještě ligu a navrhoval jsem, že bych do práce chodil na 4 nebo 6 hodin, abych odpoledne mohl trénovat. Jako dělníkovi mně refundovali celou mzdu, ale v této pozici ani dvě hodiny. Prostě to nešlo. Před vypršením tříměsíční zkušební doby jsem dal výpověď. Přišel za mnou náměstek celého IPS a vylíčil mi, jaký jsem nadějný kádr a že mají se mnou velké úmysly. Musel jsem se smát, protože za celé ty 3 měsíce si mě tam nikdo ani nevšiml (smích). Díky panu Burianovi jsem přešel jako právník do Armabetonu. Dal mi velmi slušný plat, ale do strany jsem za žádnou cenu nechtěl a hrozně mně chyběl pohyb, a tak jsem využil nabídku Sparty připravovat Cyrila Suka a Petra Kordu po dobu 2 měsíců na výše zmíněný Orange Bowl. Mohli se stát juniorskými mistry světa v deblu, a skutečně se jim to povedlo!
Poté jsem dostal nabídku ze Sparty na pozici šéftrenéra. A protože jako trenér jsem nemusel být ve straně, a přesto mohl cestovat s hráči do „kapitalistické“ ciziny, nabídku jsem rád přijal. Působil jsem v této roli v letech 1985–1990 a k tomu jsem vedl nejdříve jako trenér později i jako kapitán družstvo Galeova poháru, což byla tehdy soutěž do 21 let a v podstatě záloha Davis Cupu. Skončili jsem dvakrát druzí na světě… Jak se otevřely hranici a já nemusel žádat o žádná povolení, podal jsem v dubnu 1990 na Spartě výpověď a vydal se trénovat do Německa, kde jsem to dotáhl až na pozici bundestrenéra, ve které jsem působil přes 7 let, potom jsem 4 roky pracoval pro Britský tenisový svaz a na závěr své mezinárodní kariéry jsem pracoval pro Kanadskou federaci jako trenér jejich první hráčky Alexandry Wozniak. Trénoval jsem i některé další hráče a hráčky, ale primárné jsem se o osobní koučink nesnažil, protože jsem na těch hráčích/hráčkách nikdy nechtěl být finančně závislý. V té souvislosti musím říct, že pozice dnešních tenisových trenérů v Česku je obtížná a hlavně nejistá. Trenérů je tolik, že vás klidně propustí z hodiny na hodinu a 95 procent našich trenérů nemá smlouvu, a pokud ano, tak velmi špatnou. To je u srovnatelných trenérů v cizině (směrem na západ) úplně jinak.

Jak to myslíte?

Prostě totálně závisíte na tom hráči a je to svým způsobem až nedůstojné. To by se mělo změnit, ale asi se to nestane, protože někde v záloze čeká mladý trenér (spíše sparingpartner), který to za těch podmínek vezme. Takže asi takový začarovaný kruh, kdy trenéři nedrží cenu, aby o ten job nepřišli, a děje se to stále dokola. Lidé jim často závidí, ale nevidí do toho zákulisí. Žijete život někoho jiného, neustále se mu musíte přizpůsobovat, jste neuvěřitelný počet týdnů od rodiny a o nejistotě jsem již mluvil… A viděl jsem jednu výbornou hráčku ve fitku v Praze s kondičním trenérem. Mezi jednotlivými cviky si psala na mobilu a po odchodu to místo zanechala – nadneseně řečeno – v „lehkém“ nepořádku. A ten trenér na to vůbec nic neřekl. To už by na mě bylo opravdu moc…
Ale tím, že jsem 90 procent své trenérské kariéry pracoval pro svazy, byla moje práce trenéra úžasná. Odpovídajícně placen a nezávislý na hráčích/hráčkách jsem si to většinou opravdu užíval. Byl jsem na více než 30 GS a i jiných zajímavých místech na světě.

Váš život zní velice zajímavě. Zažil jste toho opravdu hodně. O sobě knihu napsat nechcete?

Uvažoval jsem o tom. Ale kdo zná poměry na našem knižním trhu, dobře mi rozumí. Na knize se tady nedá vydělat až na pár výjimečných autorů. Jen pro ilustraci: napíšete knihu, zaplatíte výtisk a věci kolem, svou práci uděláte zadarmo, a když chcete knihu prodávat v kamenných obchodech, tak si ty distribuční firmy berou 60 procent zisku. Nerozumím tomu, ale je to tak běžné.
Přemýšlel jsem i o dokumentu, ale to by byla dost drahá záležitost. Tak uvidíme, třeba se ještě rozhodnu a něco o sobě napíšu. Každopádně by to muselo začít kapitolou, jak jsem v roce 1986 vyvezl tým 3 juniorů do 18 let do Itálie a vrátil se bez nich (smích). A možná napíšu ještě svou poslední knihu o tenise s názvem Jak se zlepšovat v tenise bez ohledu na věk a výkonnost. Ale to je hudba budoucnosti. Teď po té poslední knize odpočívám. Věnoval jsem se jí víc než rok a doufám, že se povedla.

Koho jste rád trénoval?

Mou srdeční záležitostí byli Cyril Suk a Regina Rajchrtová (Kordová). Sice jsem byl šéftrenér na Spartě, ale měl jsem i své hráče. S většinou hráčů, které jsem trénoval, se dál vídám.

Co vás bavilo na práci trenéra?

Já jsem vždy přemýšlel o tenise jako o hře a snažil se naučit hráče všechny typy úderů, aby byli všestranní. Takže ne drily, ale taktika a vedení zápasu, dobrý základ techniky, to bylo to, co jsem se hráčům už v mladých letech snažil vštípit. A nechtěl jsem se tenisu vzdát, protože jsem nechtěl dělat práva a chtěl jsem se dostat ven. I bez toho, abych musel být ve straně. U trenérů to nebyla potřeba.

Jak teď trávíte svůj volný čas?

Rád se dál vzdělávám ve francouzštině. Chodím na ni jednou týdně. Celkem umím pět jazyků – angličtinu, němčinu, francouzštinu, ruštinu a trochu španělsky. Ale jak se soustředěním na francouzštinu, v posledních letech jsem španělštinu de facto zapomněl, protože ji nepoužívám. Když jsem pracoval v Německu, seděl jsem tam v kanceláři se svým kamarádem Edgarem Giffenigem – narozeným v Mexicu, který předtím pracoval pro USTA (Americká federace) a jehož rodiče byli Němci. Tam jsem se naučil přecházet plynule z jednoho jazyka do druhého – on si chtěl procvičovat němčinu a já angličtinu. Takže jsme mluvili ve dvou jazycích, podle toho, kdo začal. On je totiž velký rozdíl mezi tím umět dva jazyky a umět přecházet z jednoho do druhého. Trvalo mi to minimálně půl roku…

A co děláte dnes?

Jsem v důchodu. Užívám si ho – nemusím nic. Mám 3 malé důchody – z Česka, Německa a Anglie, protože jsem tam vždy normálně zdaňoval. Jsem zabezpečený, což je obrovská výhoda. Hraju ještě závodně „Bundesligu veteránů“ za Waldau Stuttgart, i když tenis hraji tak 2× týdně a v zimě jen jednou. K tomu fotbálek na Julisce, jezdím na kole, plavu, cvičím a v zimě přidávám hokej. Dokud se mohu hýbat, je to fajn… Už necestuji. Cestoval jsem hodně do covidu a od té doby jsem neletěl nikam. Nacestoval, zejména nalétal jsem se tolik, že mi to opravdu vůbec nechybí.

Už se vám nechce pracovat?

Kdyby mě oslovil někdo z lepších hráčů nebo z mladých nadějných, tak jedině jako mentor – sledoval bych zápasy po taktické stránce, analyzoval je a dal bych nějaké technické a psychologické tipy… Ale nikdo se nezajímá, tak si rád užívám svůj volný čas.

Která země vám byla nejmilejší?

Německo. Můj táta se tam během války na nucených pracech zamiloval do Němky. Pak byl odsunut zpět do Česka  a nemohl se tam po konci války dostat a ona na něj zanevřela. Kdykoliv jsem tam zajel jako hráč či později jako trenér, vždy se mi tam líbila ta jejich naprosto perfektní organizace. Vyhrál jsem tam ten zmiňovaný prestižní turnaj, a když jsme tam jezdili s Cyrdou Sukem, měli skvělé doprovodné akce – koncert Eltona Johna v Mnichově, testování a závod s posledními modely Mercedesu ve Stuttgartu (Cyrda ho vyhrál a cenu mi předával Franz Beckenbauer) a to samé v Hamburku s BMW. Tam jsem byl třetí a dostal jsem hodinky BMW. A to bylo ještě za socialismu… Později jako trenér jsem tam měl skvělé místo. Lidi příjemní a neměl jsem zde žádný problém.  Dreamjob – pracoval jsem s nejlepšími mladými hráči v Německu, byl jsem dobře placený a cestoval jsem po světě včetně všech GS. A mí synové tam chodili do školy.

Jak se tvářili synové na to, že byli v Německu s vámi?

Je to dvousečné, ale do budoucna jedině prospěšné. Pro staršího syna to byla velká rána. Měl už v Praze kamarády a jeho sebevědomí zpočátku trochu kleslo. Já přijel do Německa dva měsíce před nimi a oni pak – po skončení školy u nás – nastoupili v červenci rovnou do školy, respektive do školky. Neuměli ani jeden německy. A tak jsem se po třech týdnech sešel s ředitelem a ten mi řekl, že to můj starší syn zvládne a postoupí do 3. třídy i bez znalosti jazyka. My s manželkou jsme se přikláněli spíše k tomu, aby si tam tu 2. třídu zopakoval, protože tam chodil jen 3 týdny. Ale nakonec jsme dali na ředitele a ukázalo se, že měl pravdu. Do konce prosince jsem si nad ním zoufal, ale v lednu už mluvil a v dubnu napsal svůj první sloh. Mladšímu synovi bylo něco přes 3 roky. A půl roku ve školce nepromluvil. A pak ze dne na den začal mluvit normálně německy. Jeden ze zázraků, které jsem zažil. Teď oba mluví několika jazyka a věnují se IT.

Překvapuje mě, že jste procestoval celý svět, a vám se nejvíc líbilo Německo.

Pokud bych měl říct po cestovatelské stránce, tak by to byla zaručeně Austrálie. Tam v tu dobu před cca 20 lety ještě byla pohoda. Nikdo nikam nespěchal. Bylo to velice uvolněné prostředí. Melbourne bylo i nejpříjemnější pro hráče. Ale tam bych si nedovedl představit žít, je to moc daleko a měl jsem v Praze rodiče. Ale jejich mentalita je jiná než ta v USA, potažmo v Británii. Německo je mi zkrátka nejbližší. Je to Evropa.

Nedá mi to a zeptám se: je opravdu Federer tak příjemný člověk, jak vypadá?

Opravdu je. To, co vidíte v televizi, dělá i mimo kamery. Je to usměvavý člověk, který se s vámi zapovídá a udělá si na vás čas. Prvně jsem se s ním seznámil v jeho 19 letech, protože jsem chvíli spolupracoval s jeho DC kolegou. Byl takový rozevlátý, neoholený, a proto jsem mu vždy říkal Räuber – něco jako loupežník. Strávili jsem spolu v roce 2000 celé australské turné od Adelaide přes Sydney až po Australian Open. A vždy když jsem ho později potkal na turnajích, zdravil mě a hlásil se ke mně. Naposledy jsem ho potkal před několika lety v Paříži před šatnou. A říkám mu: „Roger, komentoval jsem tvůj zápas se Štěpánkem v DC a ty jsi šel servírovat do zápasu. Tak jsem divákům říkal, že se podíváme, jak to samozřejmě zvládne 1. hráč světa, A ty jsi ten servis prohrál!“ Pamatoval si to a hrozně se tomu smál…
Pro zajímavost: jeho ženu Mirku (později to dotáhla na 80. místo v žebříčku WTA) jsem na začátku působení v Německu trénoval 2 roky. Bydlela s rodiči ve švýcarském Kreuzlingenu a jezdili za mnou do německého Villingenu 2× týdně. Naučil jsem ji tenisovému myšlení, o kterém neměla ani páru. Natrénovali jsme také servis a volej, protože jejím vzorem byla Martina Navrátilová. Byl jsem s ní na několika žákovských turnajích a mezitím bydlela u mě. Má rodina byla na všechny prázdniny v Praze. Dnes bych se něčeho podobného bál. Její rodiče mě všude potom velmi chválili, ale mimo jednoho turnaje, kdy jsem potkal maminku, jsem je na žádném turnaji už neviděl, a to ani v lóži Rogera. Ale víc takových historek a zajímavostí naleznete v mých knihách a o spoustě dalších jsem ani nepsal…

Moc děkuji autorovi za jeho čas a odpovědi. Byl to opravdu zajímavý rozhovor a já věřím, že ještě o Zdeňku Žofkovi uslyšíme.

Zdroj obrázku: iDNES.cz