Jitka Prokšová: Život bez knížek si neumím představit

Rozhovory

Vytvořeno 15. 1. 2024 1:00

Autor: Veronika Pechová

Kladný vztah ke knížkám má od dětství, kdy ráda četla hlavně dobrodružné romány. Pak přišel zájem o astronomii a nakonec vystudovala chemickou fyziku a řadu let vyučuje na ZČU v Plzni. Je spoluautorkou moderních učebnic fyziky pro ZŠ. Jako autorka beletrie se Jitka Prokšová poprvé představila románem Zbytky iluzí a dnes má na svém kontě jedenáct knih, v nichž se zabývá psychologickými problémy a mezilidskými vztahy. Psaní se stalo jejím velkým koníčkem a v současné době pracuje na novém literárním příběhu.

Psát jste začala pozdě, ale jak jste jednou řekla, o to více vás to baví. Takže v dětství jste nepsala řádné básničky ani povídky. Co vás v té době bavilo? Jak jste prožívala svá dětská léta?

Co mě bavilo v dětství… určitě čtení. Maminka mě naučila chodit do městské knihovny a já si tenkrát půjčovala v oddělení pro děti a mládež hlavně samé dobrodružné romány. Mým oblíbeným autorem byl Jules Verne. To jsem vždycky po příchodu z knihovny zalezla s knížkou do svého pokoje, možná by se dalo říct, že jsem byla knihomolkou od dětství…

Pak – někdy koncem ZŠ – jsem se vrhla na astronomii, výstřižky o výzkumu jsem si lepila do sešitu a taky mě bavily různé přednášky v Klubu mladých astronomů při plzeňském planetáriu. Ráda jsem se účastnila i výjezdních expedic, při kterých jsme podnikali noční astronomická pozorování. Pro teenagera, jakým jsem tehdy byla, měly expedice kouzlo romantiky a nádech dobrodružství.

Co vás přivedlo ke studiu fyziky? Čím vás zaujala?

Právě ve zmíněném klubu jsem poznala řadu kamarádů, z nichž jeden chtěl po SŠ studovat fyziku na matfyzu v Praze. Mě tehdy kromě astronomie lákaly taje jaderné fyziky, a tak jsem se spolu s ním přihlásila k přijímacím zkouškám. Na zvolený obor jsem se bohužel nedostala, byl mi nabídnutý jiný – chemická fyzika se zaměřením na polymery. Zkusila jsem to a nelituji.

Řadu let vyučujete na ZČU v Plzni. Co vás baví na pedagogické práci? Je to ta možnost předávání svých znalostí a zkušeností dále?

Baví mě především spolupracovat s mladými lidmi, být s nimi v kontaktu, mít radost, jak jsou plní energie. Jsem taky ráda za možnost se stále v oboru vzdělávat… fyzikální poznatky o světě kolem nás se s rozvojem technologií zpřesňují a doplňují, občas dojde i na nějaké to překvapení.

Jste spoluautorkou moderních učebnic fyziky pro ZŠ. Co bylo impulsem, že jste se podílela na psaní těchto učebnic?

Někdy po roce 2000 oslovilo nakladatelství Fraus kolektiv naší katedry s dotazem, jestli bychom se chtěli věnovat tvorbě moderních učebnic fyziky pro ZŠ. My jsme ten podnět uvítali a rozdělili jsme si mezi sebou jednotlivá témata. Vznikly učebnice, které získaly i ocenění na mezinárodním veletrhu ve Frankfurtu.
 
K psaní beletrie jste se dostala, jak jste jednou řekla, díky přírodním vědám. A svoji první knížku Zbytky iluzí jste vydala ve svých 46 letech. Co rozhodlo, že jste se rozhodla napsat román?

No… k psaní beletrie jsem se dostala právě díky práci na těch učebnicích fyziky. V nich byla totiž každá kapitola daného tématu uvedena motivačním příběhem ze života – jejich vymýšlení mě bavilo ze všeho nejvíc. V té době jsem zároveň prožívala nelehké období v osobním životě, a tak jsem se zkusila odreagovat napsáním autobiografického příběhu – ten dodnes leží na dně šuplíku, nemíním tuhle prvotinu vydat. Nicméně s monitorem jsem si „povídala“ i dál a zakrátko jsem dopsala román Láska po kapkách. Dala jsem ho přečíst svému nejbližšímu okolí – kamarádky i můj muž mě přemluvili, abych jeho část poslala do plzeňského nakladatelství NAVA. Vzápětí jsem se pustila do dalšího nápadu na novelu Zbytky iluzí. Šéfredaktor nakladatelství Viktor Steinbach se mi tehdy ozval s tím, že by román rádi vydali. Přiznala jsem, že mám skoro hotovou také novelu Zbytky iluzí… ta se mu zdála „akčnější“ než Láska po kapkách, a tak se nakonec stala mou údajnou prvotinou.  

Pamatujete si ten pocit, když jste své první literární dítko držela v rukou?

Pamatuji si na okamžik, kdy mi pan Steinbach volal, že už mají knihu z tiskárny v nakladatelství a že vypadá pěkně – seděla jsem pod sušákem v kadeřnictví a slyšela každé druhé slovo… nicméně ten pozdější pocit, kdy jsem se v redakci zastavila a držela svou první knihu v ruce, byl moc krásný, až neuvěřitelný.

Od té doby jste napsala na desítku beletristických knih. Ve své tvorbě se zabýváte psychologickými problémy a mezilidskými vztahy. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy?

Všude kolem sebe, a i v sobě samozřejmě. Ráda pozoruji lidi a občas si z grimas a gest do-mýšlím, co právě prožívají… jak je patrné třeba z povídky Pa ve sbírce Samotní lidé (NAVA, 2019). Ale jinak je psaní o mé fantazii, která nějaký takový podnět z okolí dotvoří do celku. Občas tím podnětem nebo spouštěčem může být i informace z časopisu – jako v případě mé nové knihy.

Takže připravujete nový literární příběh? Můžete prozradit, o čem bude?  

Asi před rokem mě zaujal v časopisu Reportér článek týkající se náhradního mateřství… to byl ten popud, jak jsem před chvílí zmínila, kdy se mi v hlavě zrodil nápad a schéma příběhu… víc bych ale zatím prozrazovat nechtěla… uvidíme, jak vše dopadne.

Co ráda čtete? Dočetla jsem se, že váš literární vkus se léty trochu mění. Kdo vás v poslední době oslovil? Zaujala vás nějaká zajímavá knížka?

Musím přiznat, že si život bez knížek neumím představit… a co čtu? Mám své oblíbence – jako třeba Arenz, Murakami, Flatland, Márai, Ng, Kchen, Perrin, de Vigan a z českých Kun-dera, Valenta, Hostovský, Rudiš, Šrámková a další. Skoro všechny jejich knihy mě hodně zaujaly a za minulý měsíc bych k nim mohla přiřadit ještě provokativní, vtipnou knihu irského novelisty Johna Boyne: Komnata ozvěn.

Jak ráda trávíte chvíle volna?

Volno poslední dobou téměř nemám… ale mé záliby se nemění. Patří k nim především psaní, četba, jóga, divadlo a cestování. Občas bych tenhle výčet mohla doplnit třeba o radost z „budování“ skalek na naší zahradě (zatím se jejich počet ustálil na sedmi) – což představuje hodiny manuální práce, kdy si „pročistím“ hlavu. Největší radostí jsou pro mě ale chvíle, které trávím se svým prvním vnoučkem Martínkem. 

RNDr. Jitka Prokšová, Ph.D.:
Narodila se 21. 5. 1962.
Vystudovala obor chemická fyzika na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze.
Pracuje jako odborná asistentka na Katedře matematiky, fyziky a technické výchovy ZČU v Plzni a jako vedoucí oboru Diplomovaný oční optik VOŠZM v Plzni.
Je spoluautorkou 11 učebnic a skript a autorka řady odborných článků.
Knihy – Zbytky iluzí, Cestou ven se neohlížej, Láska po kapkách, Anděl s druhým křídlem, Past na duši, Odvážní a čekatelé, Čtvrtá úroveň, Slupky minulosti, Samotní lidé, Jejich příběh, Hranice návratů.  
S rodinou žije v Plzni.