Lucie Brejšová: Nápadů mám v hlavě spoustu a doufám, že je postupně všechny zpracuju

Rozhovory

Vytvořeno 26. 2. 2024 1:00

Autor: Veronika Pechová

Během gymnaziálních studií psala úvahy, články, recenze i povídky. Bavila ji spousta věcí, snad nejvíce poznávání nových míst a tak se vydala poznávat svět, studovala v Anglii, Francii, Španělsku, sedm let s manželem žili v Brazílii a v současné době si našli místečko v Itálii. Psaní vlastně nikdy neopustila, i když pracovala hlavně v turismu, přispívala svými články do internetových periodik a jednu dobu také řídila redakci frankofonního internetového magazínu. A letos se Lucie Brejšová představila jako spisovatelka románem Město nad městem a další knížka by jí měly vyjít v roce 2024.

Vy jste se narodila v Ústí nad Labem, ale vyrůstala jste v Praze. V dětství jste ráda kreslila, malovala, četla, vše si zapisovala, ráda kutila, objevovala nová místa. V jednom rozhovoru jste řekla: „Já a papír, máme vřelý vztah od dětství.“ Čím jste chtěla být? 

Chtěla jsem dělat velké množství povolání a vlastně jsem si dodnes pořádně nevybrala. V dětství mě dlouho držela kadeřnice a masérka. Na gymnázium jsem se zapsala, protože jsem měla dobré známky, ale pořád ještě netušila, jakou cestou se budu ubírat. Po roce na Karlově univerzitě jsem odešla z oboru francouzské filologie a studia opět započala od nuly v Paříži. Mám diplom z dějin umění a památkářství, ale moc jsem toho v kulturním odvětví nenapracovala. Nejvíce zkušeností jsem nasbírala v turismu, ve výuce jazyků a komunikaci vůbec, taky jsem psala články pro web magazíny. Dlouho jsem říkala, že jsem dobrá ve spoustě věcí, ale expert na nic. Dnes nechávám lidi, aby mě nazývali spisovatelkou a autorkou. Myslím, že u toho už zůstanu.

Během gymnaziálních studií jste psala úvahy, články, recenze a také povídky. Máte ještě někde své první povídky? Pamatujete si, o čem byly? 

Nejvíce se mi do paměti vryla úvaha na téma „harmonie mezi tělem a duší“. Zadání mě nadchlo a zuřivě jsem se rozepsala o spirituálním světě, o šamanech a tarotových kartách a o důležitosti vnitřního světa, aby člověk byl šťastný v tom vnějším. Zadání jsem interpretovala dost osobitě a byla nejspíš hors sujet, ale paní učitelka vycítila mé nadšení a dala mi jedničku s beruškou (nedávala hvězdičky, ale berušky). Také jsem napsala povídku s titulem „Kněz od svatého Jakuba“, která obsahovala nadpřirozeno a kterou jsem před pár lety oprášila a rozvinu-la. A nakonec jsem napsala mikro román, který končil smrtí hlavní hrdinky, alias mě. Byla jsem na gymnáziu dost do duchaření, asi nikoho nepřekvapí, že jsem milovala černou barvu a skupinu Nirvana.

Touha poznávat nová místa za hranicemi naší vlasti, vás dovedla nejdříve do Anglie, pak do Francie, Španělska, kde jste studovala a pak jste s manželem byli sedm let v Brazílii. Jak na brazilský pobyt vzpomínáte?   

Velmi nostalgicky, ale bez zármutku, že už tam nejsme. Sedm let je dlouhá doba, už jsme potřebovali změnu, odchod z Jižní Ameriky byl promýšlený a dobře načasovaný. Je to tak veliká a překrásná země, tolik jsme toho navštívili a poznali, ale kupodivu nevzpomínám na rajské pláže, koloniální městečka a karnevaly, ale na náš obyčejný život v São Paulu. To město zbožňuju, ač je tak ošklivé, nepořádné a drsné. Často jsem v sobotu ráno vyrážela na túry po jeho kopcovitém terénu, očima hltala změť betonu a tropické vegetace, nasávala neúnavnou atmosféru. Po tomhle a po přátelích se mi stýská nejvíc.

Cestování je pro vás určitým učením. Ráda poznáváte nové jazyky, kulturu, zvyky, odlišnou krajinu, architekturu, lidskou mentalitu a to vás velice baví a obohacuje. Kde to na vás nejvíce zapůsobilo a vracíte se při svých „toulkách“ také na již vám známá místa?   

Bylo by jednodušší vyjmenovat místa, která na mě nezapůsobila, než naopak. Jsem nenáročný cestovatel, beru cokoliv, co mi daná destinace nabízí, za všechno jsem vděčná. Čím „obyčejnější“ místo, tím lépe, rádi se s manželem vyhýbáme masovému turismu. Objevujeme nová místa, ale také se vracíme na naše oblíbená. Mezi ty patří Londýn a Paříž, v Brazílii to bylo městečko Paraty nebo pláž zvaná Pinheiros. I jih Portugalska máme oblíbený, zejména chráněnou oblast Costa Vicentina.

Několik let jste pracovala v turismu, jednu dobu také řídila redakci frankofonního internetového magazínu a letos jste debutovala jako spisovatelka románem Město nad městem, jehož děj se odehrává v Brazílii a vypráví příběhy českých rodin usazených v této zemi. A vy jste se v psaní, které vás nesmírně baví a naplňuje, našla. Co rozhodlo, že jste se odhodlala napsat tento příběh?

V románě Město nad městem se mísí několik příběhů, všechny jsou inspirovány skutečnými lidskými osudy nebo fenomény, které jsem v Brazílii pozorovala. Dokreslené a pospojované jsou už ale mojí fantazií. Tento příběh přišel na řadu první, protože něčím jsem prostě a jedno-duše začít musela. Nápadů mám ale v hlavě spoustu a doufám, že je postupně všechny zpracuju.

Vy jste se na knížce podílela i jako ilustrátorka a vaše výtvarné práce můžeme najít nejen uvnitř knížky, ale zdobí i obálku. Jaké to bylo nejen psát příběh, ale také jej doplnit obrázky?  

Krásné a těžké zároveň. Ani v jednom jsem si stoprocentně nevěřila, donedávna jsem považovala samu sebe za lehce nadprůměrného amatéra, ne za spisovatelku a výtvarnici. Říkají ale, že to prý docela dobře dopadlo, takže u druhé knížky se zbavuji pochyb a více si to užívám. 

V současné době připravujete další knížku, která se odehrává ve Francii. Můžete pro-zradit, o čem bude?

Je to příběh obyčejné ženy, která samu sebe vrhla do zcela neobyčejného, šíleného a zprvu nepochopitelného víru událostí. Je jí padesát let, žije v pařížské čtvrti Belleville, má dvě dospělé děti a poklidný život překladatelky jí nabourává akorát lehce praštěná kamarádka Eva. Až do té chvíle, než se rozhodne fingovat vlastní smrt a ze stávající existence uprchnout. Proč? To se čtenáři dozví v románu.

Dočetla jsem se o vás, že velice ráda čtete a často v angličtině a francouzštině. V jednom rozhovoru jste řekla, že do třiceti let jste četla především klasiku, dávno zesnulé, časem prověřené autory a autorky. Teď hlavně současnou literaturu. Přesto máte nějakého favorita nebo oblíbenou knížku?

Mám spoustu favoritů. Už několik let dávám svou současnou, ale i bývalou četbu na svůj instagramový účet. Nepovažuju se ani za bookstagramerku, ani za profesionálního recenzenta, prostě jen miluju knížky sdílet, doporučovat, diskutovat o nich. Kdybych knihy nepsala, klid-ně bych je ráda prodávala, propagovala nebo se jinak účastnila na tvorbě kvalitní literatury.

Domluvíte se anglicky, francouzsky, španělsky, portugalsky a italsky. Je podle vás pravda, že kolik jazyků člověk umí, tolik krát je člověkem?

Určitě! Ale ještě bych to rozšířila: kolik knih člověk přečte, tolikrát je člověkem. Přečíst román je pro mě jako ve zkratce prožít něčí život. Skrze řádky poodhalit mentalitu druhých, pochopit neznámé postavy, poznat cizí místo, ponořit se do fascinujících osudů… Je to relativně levný a jednoduchý způsob, jak cestovat v prostoru i čase, jak se na okamžik stát někým jiným. Učení jazyků je přece jen náročnější.

Lucie Brejšová:

Narodila se Ústí nad Labem, ale vyrůstala v Praze. 

V Paříži studovala dějiny umění a památkářství a obor dokončila na Sevillské univerzitě ve Španělsku.

Pracovala v turismu. S manželem procestovali kus světa a nedávno si koupili stařičký dům v italské Ligurii uprostřed olivového háje. 

Letos ji vyšla románová prvotina Město nad městem.

Sledovat ji můžete na Facebooku a Instagramu.