Josef Beneš: Pokud děti začnou nad příběhem přemýšlet, jejich fantazie je bezbřehá

Rozhovory

Vytvořeno 29. 4. 2024 1:00

Autor: Radka Jakubíčková

Zobrazeno: 1894

Josef Beneš je autor tří dětských knížek o Meďanovi a Koumenovi, dvou nerozlučných kamarádech, kteří jsou vynalézaví, hraví, trochu poťouchlí, ale hlavně milí a opravdoví. Tak jako každý dětský čtenář. Autor kromě psaní knih hojně navštěvuje základní školy a pořádá literární besedy. Zavítal také do naší školy v Oseku nad Bečvou a setkal se s úspěchem nejen u dětí, ale i u vyučujících. Proto jsem mu po besedě položila několik otázek.

Kdy ve Vás dozrálo rozhodnutí napsat svou první knihu?

Když mi bylo něco málo přes padesát let.

Dříve jste na to nepomýšlel? Ani jste nepsal, jak se říká, do šuplíku?

Určitě ne. Vlastně ano… napsal jsem mini povídku, ale ta se ztratila. A pokusil jsem se také o kreslené anekdoty. 

A první impuls k napsání knihy tedy přišel kde?

V místnosti, kam ráno každý chodí sám (smích). Zprávou přes mobil jsem oznámil synovi, že spolu napíšeme příběh a že posílám první větu. Odpověděl souhlasně a také poslal svoji větu. Jenže na moje pokračování už nereagoval, a tak jsem musel psát sám.

Proč jste se rozhodl psát pro děti, a ne pro dospělé?

Děti, hlavně ty mladší, dokážou být upřímné, nejsou falešné a taky nikomu nic neodpustí. Když se jim něco líbí, dají to najevo, ale stejně tak dají najevo, když se jim něco nelíbí. 

Často navštěvujete školy a děláte pro děti besedy. Dětský čtenář je, jak říkáte, velmi bezprostřední. Máte nějakou kuriózní zkušenost s dětmi? 

Těch zážitků s dětmi je opravdu hodně. Například asi dvakrát nebo třikrát jsem dostal dotaz: „Pane spisovateli, četl jste někdy tu vaši knihu?“ Když jsem dětem řekl, že tiskařský stroj dokáže vytisknout 7800 archů za 1 hodinu, tak jeden třeťák na to zareagoval: „To trvá docela rychle dlouho.“ Nebo jsem se dozvěděl, že knihy se dříve psaly ptákem (brkem). Taky se stane, že za mnou, přiběhnou děti a zeptají se: „Pane spisovateli, mohu si vás obejmout?“

To je krásné. Při besedě v naší škole nás velmi zaujalo povídání o vzniku knížky. Za jakých okolností vzniklo doprovodné video, které nám  zprostředkovalo vidět celý proces od nápadu až po svázání knížky?

Mnoho dětí se už někdy setkalo se spisovatelem, který jim povyprávěl, jak se knihy píší, z čeho a jak se dělají, ale je to jen povídání. Mě napadlo, že by bylo dobré, aby děti přímo viděly, jak se knihy dělají, kolik práce to dá, kolik lidí se na tom podílí, že to není jenom o tom knihu napsat a namalovat obrázky. Proto vzniklo video o výrobě knih. 

Dětem se velice líbilo. A nejen jim, i vyučující ocenili možnost nahlédnout do procesu alchymie vzniku knih. Setkal jste se v době, kdy Vaše knihy vznikaly, s nějakým úskalím?

Stala se jedna taková věc. Z knihy Meďan a Koumen na zatopené planetě se ztratily tři stránky textu. Upozornil mě na to můj strýc, který patří mezi první čtenáře mých příběhů. Problém vznikl v tiskárně, kdy pan grafik při vkládání ilustrací do připraveného textu, třemi obrázky překryl ztracené stránky. Vyřešilo se to vlepením třech listů, na které se z druhé strany domaloval obrázek. Listy se vlepovaly ručně, při tom se do knihy dolepila i záložka, kterou pro změnu zapomněli dát do knihy v knihařství.

Ilustrace ve Vašich knížkách hodnotím jako nádherné. Měl jste hned jasno, kdo bude ilustrátorem? 

Sehnat ilustrátora takovýchto kvalit a takového, který je ochoten obrázky několikrát předělat, aby byly 100%, je těžké. Já jsem ilustrátorku Petru Tatíčkovou sehnal až na třetí pokus. Pravda je, že ona už je zkušeným ilustrátorem. Ale než jsme se setkali, malovala jen vodníky, víly, včelky nebo čertíky. Takže když jsem potřeboval do své druhé knihy namalovat ponorky, pušky, torpéda, byla to pro ni výzva. Jak se jí zhostila, můžete posoudit sami.

Myslím, že se této výzvy zhostila bravurně. Jak probíhá taková spolupráce autora s ilustrátorkou?

Důležité je, aby si ilustrátor knihu přečetl. Pak spolu knihu projdeme a domluvíme se, kde budou jaké obrázky a hlavně co na nich bude. Paní Tatíčková si dělá poznámky a na základě těchto poznámek a textu, co je v knize, nachystá na další schůzku náčrty, jak by obrázky mohly vypadat. Já za ní přijedu, projdeme si ty náčrty, ona si je na místě upravuje anebo si doplňuje poznámky. Na další schůzku už obrázky nakreslí  obyčejnou tužku, tak jak by měly vypadat. Já pak za ní přijedu, znovu se to všechno projde a ještě se to dolaďuje. Schůzek kolem obrázků může být pět až šest.  

Při besedách často vtahujete malé čtenáře přímo do děje. Například rozvíjíte jejich fantazii nad tímto obrázkem a motivujete je přemýšlet nad tím, co se chystá udělat ještěr? S jakými se setkáváte odpověďmi?

Slýchávám, že ještěr se chystá Meďanovi vykousnout oko, sežrat klobouk, dát masáž, ochočit, dát mu vzteklinu, políbit… děti jsou opravdu vynalézavé. Pokud je zaujmete tak, že začnou s vámi přemýšlet, co by mohlo vyplynout z konkrétní situace na obrázku, tak je jich fantazie a vynalézavost bezbřehá.

Na besedě jste říkal, že výslednou podobu ještěra pomáhaly utvářet právě děti. 

Ano, Petra Tatíčková je paní učitelka. Děti vybíraly podobu ještěra z deseti návrhů v hodině výtvarné výchovy.

Měly Vaše knížky nějaký křest nebo uvedení na knižní trh?

Ano, například první knížku křtila Martina Sáblíková 30. 6. 2020 v Bystřici nad Pernštejnem v amfiteátru na náměstí.

Z Vašich webových stránek www.fofrovak.cz je patrné, že Vaše kniha vyšla také jako audiokniha. 

To má také svůj příběh. Přimělo mě k tomu setkání s nevidomou dívenkou. Paní učitelka, která hraje ochotnické divadlo, zkusila knížku číst… Pak už jen stačilo najít audiostudio a audiokniha byla na světě. 

Tak mají možnost „číst" také děti, které mají rády příběhy, ale u čtení ještě nevydrží. Které knížky jste měl rád Vy jako dítě? 

Četl jsem knihy, ve kterých muselo být dobrodružství anebo humor. Mezi oblíbené knihy patří určitě Ferda Mravenec, Mikeš, později pak knihy od Karla Maye, Julesa Vernea. 

Máte ještě nějakého svého oblíbeného autora?

Zdeněk Jirotka, Karel Poláček...

To jen potvrzuje fakt, že humor, dobrodružství a fantazie jsou nástroje, kterými dosahujete vlastních příběhů. Chcete něco vzkázat čtenářům?

Když jsem začal chodit do první třídy, můj děda mi řekl: „Když umíš číst, máš z poloviny vyhráno.“ Myslím, že je v tom kus pravdy.

Určitě ano. Dodala bych – a když najdeš v četbě zálibu, získáš možnost prožít stovky příběhů. Přeji Vám, ať Vás neopouští inspirace a ať Vaše příběhy mezi dětmi stále žijí a třeba se jednou dočkají zpracování ve formě animovaného seriálu. Děkuji za rozhovor.