Jaroslava Černá: „Chci nabídnout příběhy plné života, zrady, štěstí a lásky“

Nedávno vyšla na stránkách našeho magazínu recenze historického románu Rozmary lásky. V něm autorka velmi čtivě popsala nejen život Petra Voka a jeho ženy Kateřiny, ale i život prostých lidí, tehdejší názory, zvyky i kolující legendy. Co vše je v příběhu smyšleno? A z jakých pramenů byly čerpány informace o hlavních hrdinech? Nejen na to jsem se zeptala Jaroslavy Černé, autorky románu Rozmary lásky.

Jak dlouho se věnujete literární tvorbě a co vám přináší?

Básničky jsem psala už pubertě, po revoluci do šuplíku. Potom, to mi bylo pětačtyřicet, jsem jednoho deštivého dne prostě musela sednout a psát – a vyšel první román. Takže píšu pět let. Psaní je pro mě radost z každé další stránky, jsem nadšená z chvil strávených s hrdiny knih, ať je to na zámku v nádherných šatech, nebo na cestách v kočáru. Jsem nadšená z rukopisu, pak zdeptaná a naštvaná po korekturách a nakonec spokojená, když držím hotovou knihu v ruce. Psaní mi dodává energii, ohlasy čtenářů pak dávají všemu smysl. 

Proč jste si pro svůj nový román Rozmary lásky vybrala jako hlavní téma osudy Petra Voka a jeho ženy Kateřiny?

Hrad Helfštýn, kde se Kateřina narodila a vyrůstala, je od nás hodinku cesty na kole. Vždycky, když jsem si tam dala pivo a procházela pak kamennými zdmi, Kateřinu a Petra Voka jsem tam potkávala. Dva roky jsem měla toto téma v hlavě, a když mě oslovilo nakladatelství Alpress, nadšeně jsem souhlasila.

Jak dlouho jste se věnovala studiu života hlavních hrdinů a oné doby? A jaké prameny jste při tomto studiu používala?

Dva roky jsem měla doma Dějiny hradu a osudy jeho majitelů, pak Pověsti a též trochu pravdy ode hradu helfštýnského, které jsem zakoupila ve stánku s pivem a pravidelně si v nich listovala. Pak přišly na řadu staré kroniky a místní archivy, Životy posledních Rožmberků a také Toulky českou minulostí. Ale nejlepším zdrojem inspirace byly návštěvy na zámcích v Bechyni a Českém Krumlově, portréty Voka a Viléma, Vokova ložnice a pracovna a vůbec možnost procházet se stejnými místy jako Rožmberkové, dívat se ze stejných oken a vnímat podobně jako oni krásu krajiny a podzámčí.

Legenda o zelené paní je výtvorem vaší fantazie?

Legenda o zelené paní se váže k Helfštýnu tak, jak je popsána v románu, a vzhledem k rozporuplné osobnosti Kateřiny se mi do děje přímo nabídla. Podle historických pramenů byla Kateřina „mdlé a zmatené mysli“, podle současných pramenů trpěla schizofrenií. A kdo jiný by mohl něco takového způsobit, než duše, která po tragické smrti těla zůstává ve světě živých a žije v jezírku, ve kterém se utopila?

A jak moc jste příběh založený na historických událostech pozměnila?

Po celou dobu psaní jsem se držela historických dat, jmen a událostí. Příběh samotný jsem nasměrovala tak, aby skončil ve šťastném období života Kateřiny, protože později se její duševní nemoc zhoršovala a Kateřina zemřela mladá. Petr Vok žil podle kronik daleko bouřlivější život, než jsem popsala. A ve spojitosti s tím mám krásnou historku z návštěvy Bechyně. Pátrala jsem po hlubších pramenech jeho života a paní v informacích jsem se ptala, zda nemá z Vokova života něco podrobnějšího. S vážnou tváří mi odpověděla, že mě seznámí se svým manželem, protože on je Vokova  inkarnace. Já jsem jí zašeptala, že přece Petr Vok byl pěkný kurevník, jestli si je jistá, a ona na to – a co si myslíte, že je můj manžel?

Zaujala mě postava šaška Kvasta – i ten je postavou historickou, nebo smyšlenou?

Šašek Kvast je i mojí oblíbenou postavou. Byl to Vokův přítel a moudrý rádce, skutečná historická  postava. Jestli Vokovi radil přesně tak, jak jsem popsala, to nevím, ale jeho myšlenky, moudrost a rady mi mluvily z duše. Pravdou je, že byl Vokovi  neustále po boku a rozporuplnou povahu svého pána chápal v jeho velikosti i poklescích.

Rukopis jste musela přepsat – proč?

První rukopis se mi vrátil se slovy – napřed to přepište, to se nedá číst! A paní korektorka byla  pěkně naštvaná. Ptala se mě, kdo si myslím, že jsem, jestli Jirásek, kde jsem to vzala, že tak se určitě nemluvilo. To já posuzovat nechci, ale přepisovala jsem rukopis v první řadě z přítomnosti do minulosti, upravovala přechodníky, trpné tvary a slovosled – ten byl úplně naopak. Takže jsem předělávala větu po větě. Ale ten první rukopis mám schovaný.

Myslíte si, že by román napsaný ve staré češtině dosáhl u čtenářů kladných ohlasů?

Otázka je, jestli to byla opravdu nějaká stará čeština. Fakt je, že jsem to psala úplně spontánně, bez přemýšlení, prostě mi to tak naskočilo. A jestli by se tak napsaný román líbil čtenářům? To netuším…

Jak dlouho jste na románu pracovala?

Úvod – bouři nad Helfštýnem a dramatický příchod Kateřiny na svět – jsem napsala loni o Vánocích a poslala do nakladatelství. Pak přišla smlouva a nad samotný román jsem sedla začátkem května a dokončila posledního července.  Ale potom jsem dva měsíce přepisovala a pracovala na korekturách. Přiznám se, že byl i okamžik, kdy jsem to chtěla vzdát. Nechtěla jsem přistoupit na požadavky korektorky.

Chtěla byste se i nadále věnovat historickým románům?

Zajímají mě dvě témata, o kterých píšu. Je to esoterika, tedy tajemné věci mezi nebem a zemí, a historie. Myslím, že v tom posledním románu se mohlo díky postavám šaška Kvasta a mága Kellyho projevit obojí.

Pracujete nyní na nějakém dalším díle?

Zaujal mě životní příběh královny Kunhuty, druhé manželky Přemysla Otakara II. Pokusím se podívat na historii, život ve druhé polovině 13. století, lásku ke králi a pak k milenci jejíma očima. Už na tom pracuji, je to krásné i poučné téma.

Co byste vzkázala našim čtenářům?

Bez vás by psaní nemělo smysl. Chci nabídnout nejen zajímavou historii, ale i příběhy plné života, zrady, štěstí a lásky, které nejen potěší, ale i donutí k zamyšlení.  Protože co jiného než historie se opakuje? Co jiného dává větší smysl než to, co nás v životě potkává?

Děkuji vám za rozhovor a doufám, že brzy vyjde vás nový historický román.


Čtěte také:

Láska a její rozmary v novém historickém románu