Dějiny udatného národa českého... aneb Lucie Seifertová v rozhovoru pro Vašeliteratura.cz

Rozhovory

Vytvořeno 21. 1. 2011 1:00

Autor: Hana Moualla

Vydání knihy Dějiny udatného národa českého a pár bezvýznamných světových událostí, za kterou dostala Lucie Seifertová v roce 2003 cenu za nejlepší dětskou knihu roku Magnesia Litera plus další ocenění, asi každému z nás utkvělo v paměti. Znáte knihy Tajemná Praha nebo Pražský hrad a jeho tajemství?

Víte, že Lucie Seifertová je žena více profesí? Víte, co ráda maluje? Jednou, když jsem se dívala na seriál se „lvíčkem“ před u nás doma povinným večerníčkem, napadlo mne, že bychom se mohli o ní dozvědět více. Oslovila jsem ji a Lucie souhlasila s rozhovorem pro náš literární web. Děkujeme.

Dobrý den, jak se máte? Na čem v současnosti pracujete?

Práce na seriálu, který lze vidět každou sobotu před večerníčkem, je v plném proudu. V televizi se odvysílali zatím první Přemyslovci, ale já teď maluju pozadí a figurky k třicetileté válce. Potřebuji si nastudovat baroko, abych mohla vyždímat z „doby temna“ nějakou srandu.

Kolik času zabralo grafické zpracování „Dějin“?

To se dá těžko říct, dělám vše současně – píšu, kreslím, lámu text. Celkově jsem nad Dějinami strávila šest let.

Existuje nějaký přehled míst, kam leporelo „Dějin“ cestuje? Jaké jsou ohlasy ze zahraničí?

Teoreticky na našich stránkách – www.seifertova.cz. Ale! Protože své stránky obhospodařuji já, aktualizace trochu vázne, od té doby, co jsem matkou, peru se s časem.
Z Berouna výstava putuje do Zlína, od června bude v Terezíně přes prázdniny, v září Aš, v říjnu bude v Havlíčkově Brodě na knižním veletrhu a potom v Kopřivnici.
Výstava putuje po USA, Američané jsou nadšení, jak to snad umí jen Američané. V prosinci jsme s výstavou byli v Moskvě – také Moskvané byli nadšení. Vždy jen trochu znervózněli, když jsem se při výkladu dostala k osmašedesátému roku. Nicméně když došlo na prodej našich knih, vytvořili frontu a asi za tři hodiny jsme měli vyprodáno a zbytek veletrhu už jsme se mohli jenom usmívat.

Dětské kresby, vtipy, obrazy... co z toho vás nejvíce naplňuje?

Těžko říct, každé nějak jinak. Kresby rozhodně naplňují veškerý můj volný čas. Ale samozřejmě jednou bych se ráda vrátila k malbě obrazů, i když manžel Pancho strašně nadává, protože je musel už několikrát stěhovat – mé obrazy mají totiž 2 x 2 metry a mám jich asi kolem stovky. Takže musím Panchovi neustále slibovat, že se vrátím k menším formátům, ale on by byl nejraději, kdyby mé obrazy dosahovaly velikosti poštovní známky.  

Vyjadřujete uměním svoje emoce, svoje stavy?

Na obrazech ano.

Ilustrujete knihy – ze které máte největší radost?

Ze všech. Všechny mé knihy vydává můj muž Pancho a máme to štěstí, že se velice dobře prodávají, takže se jimi uživíme, nemusím proto chrlit velké množství knih a mohu si s každou vyhrát, takže každé mé knize jsem věnovala tolik času, kolik bylo potřeba. Všechny jsou jako mé děti.

Cestujete ráda? Poznáváte ráda kulturu „přes vidličku“?

My velice rádi jezdíme na výlety, ale nejenom do zahraničí, ale i po Česku, my s mužem spojujeme příjemné s užitečným a z některých našich výletů vznikla právě moje leporela. No ale přes to žrádlo je hlavně Pancho, až si někdy říkám, jestli nás náhodou nechce zkrachovat.

Cítíte se jako žena svobodná ve své tvorbě? Zajímá mne, jak svoji práci kloubíte se soukromím, péčí o rodinu...

Máme velmi živého tříletého synka a já můžu malovat, jenom když spí. Problém je v tom, že moc nespí, naštěstí máme babičku, která nám hodně hlídá, takže občas i něco namaluji. Ale na druhou stranu jsme na Toníka čekali hodně dlouho a už jsme si mysleli, že žádné dítě mít nebudeme. Takže si těchto rodinných strastí velmi užívám a velmi mě nabíjí.

Příjemný den.