Ruský formalismus: Šklovského metoda ozvláštnění

„Nová forma se neobjevuje proto, aby vyjádřila nový obsah, ale proto, aby změnila formu starou, která svou uměleckost už ztratila.“

Ruský formalista Viktor Borisovič Šklovskij vydal roku 1917 článek Umění jako tvůrčí postup, v němž tvrdil, že v běžném životě nevnímáme hlouběji věci, jejich vztahy a jednotlivé výpovědi o nich. Reagujeme na ně víceméně automaticky. Smyslem umění je dle Šklovského ozvláštnit, defamiliarizovat realitu běžného života a běžnou komunikativní praxi. Šklovskij užil termínu ozvláštnění, defamiliarizace (ostraněnije). Literatura má podle něj sdělovat, jak věci vnímáme – nesděluje, jak jsou běžně známy nebo za co jsou běžně považovány.

Šklovskij zastával názor, že ozvláštnění – defamiliarizace – je záměrné zdůraznění neobvyklosti a cizosti věcí (tj. tzv. odcizení). Snažil se tedy o to, aby zdůraznil specifikum vnímání literárního textu a zároveň aby hlavní pozornost směřovala k promluvě jako estetickému objektu.
Šklovskij dílo nechápal jako věc, nýbrž jako soubor vztahů mezi jednotlivými materiály a stylistickými postupy. Říkal, že: „Literární dílo není věc, ale poměr materiálů. (...) Obsah literárního díla se rovná součtu jeho stylistických postupů.“

Metodě ovzláštnění se Šklovskij věnoval především v souboru studií Teorie prózy (kapitola Umění jako metoda). Jednotlivé studie byly nejdříve od roku 1917 vydávány časopisecky, v roce 1925 vyšly v Rusku jako celistvá kniha. Teorie prózy je považována za jeden z nejvyhraněnějších projevů ruské formální školy, ne-li za její manifest. Vzhledem k živým kontaktům mezi ruskými formalisty a pražskými strukturalisty se záhy po ruském vydání přistoupilo k práci na českém překladu. Ujal se ho Bohumil Mathesius, jehož překlad vydalo v roce 1933 nakladatelství Melantrich pouhých osm let po prvním ruském vydání, tedy v době, kdy ruský formalismus výrazně působil na vznikající strukturalismus a tzv. pražskou školu. V této době však nebyly ještě ustáleny české varianty termínů, které formální škola razila. Ty mohl Mathesius opravit až ve vydání z roku 1948. Toto vydání již bylo ovšem postiženo cenzurou či autocenzurou, takže např. vypadla zmínka o Trockém či kritická zmínka o marxismu a proletářské diktatuře. Formalismus stejně jako strukturalismus byly po roce 1948 podrobeny ostré ideologické kritice. Marxistické literární vědě vadilo, že se Šklovského soubor studií nezabývá ideovým obsahem literárních děl, ale soustředí se na to, jak je literární dílo uděláno. Svého necenzurovaného vydání se tak Teorie prózy dočkala až v roce 2003, doplněna Mukařovského studií K českému překladu Šklovského Teorie prózy (původně v časopise Čin 1934).

Teorie prózy je hned od počátku (především kapitola Umění jako metoda) polemicky namířena proti tradičnímu symbolismu, který se v Rusku opíral o Potebňovu koncepci umění jako myšlení v obrazech. Hlavní Šklovského výtka je vedena proti tomu, že Potebňa nerozlišoval praktický neboli prozaický jazyk, v němž platí zákon ekonomie tvůrčích sil (tedy dosáhnout záměru co nejméně slovy), od jazyka básnického. Ten charakterizuje především ozvláštnění, tedy způsob vidět věci novým pohledem, vyvedené z jejich kontextu. Podle Šklovského je cílem umění „dát pocit věcí jako faktů vidění, nikoli faktu poznání; metoda umění je metoda ozvláštnění věcí a metoda znesnadnění formy, zvětšující obtíž a délku vnímání, poněvadž proces vnímání je v umění sám o sobě cílem a musí být prodlužován.“

Metodu ozvláštnění Šklovskij názorně demonstruje na Tolstého prózách. Všímá si toho, že Tolstoj mnohé události popisuje tak, jako by je viděl poprvé, věnuje pozornost detailu a často mění vypravěčskou perspektivu. Například ve stati Hanba Lev Nikolajevič Tolstoj ozvláštňuje pojem bití takto: „… lidi, kteří porušili zákony, svléknou, povalí na zemi a bijí pruty po zadnici… mrskají po obnažených hýždích… A proč zrovna tento hloupý, divoký způsob dělat bolest, a ne nějaký jiný: píchat jehly do ramene nebo do nějakého jiného místa na těle, dávat ruce nebo nohy do svěráku nebo ještě něco podobného.“  Šklovskij usuzuje, že obvyklá věc bití je u Tolstého ozvláštněna jak popsáním, tak návrhem změnit její formu, a to bez změny její podstaty.
Metoda ozvláštnění není speciální tolstojovská, podle Šklovského je ozvláštnění skoro všude tam, kde je obraz. Cílem obrazu není přiblížit jeho význam našemu chápání, ale vytvořit zvláštní vnímání předmětu – vytvořit „vidění“ a nikoliv „poznání“.

Dějiny forem pak lze podle Šklovského vysvětlit jako jejich automatizaci a ozvláštnění. Tento přístup někdy bývá označován jako imanentní. Zatímco prozaická řeč je řečí obyčejnou, lehkou a pravidelnou a určuje ji automatizující faktor, poetickou řeč Šklovskij označil za řeč-stavbu, řeč brzděnou a křivou, jejíž rytmus spočívá v porušování rytmu prozaického. Originálním básnickým postupem je zpomalení, zabrzdění, retardace, tedy nejrůznější formy pokřivení praktického jazyka a jeho rytmu (např. paralelismy, tautologie, pleonasmy, vkládání novel, digrese, časové inverze), kdy si vlastně forma tvoří obsah sama pro sebe.


Čtěte také:

Ruský formalismus