Hermeneutika – nauka o správném výkladu a interpretaci textu

Hermeneutika je všeobecně považována za nauku o metodách správného chápání a výkladu náboženských, filozofických, právních či v širším významu uměleckých textů. Jako filologická nauka se hermeneutika zabývá výkladem historických textů. Vedle procesu interpretace zahrnuje proces tzv. exegézy, jež se snaží shromáždit veškeré dostupné historické údaje vztahující se ke konkrétnímu zkoumanému textu.

Rozvoj hermeneutiky jako pomocné nauky o výkladu, porozumění a teorii interpretace lze datovat již do druhé poloviny 17. století. Od poloviny 18. století vzniká moderní hermeneutika, která je spojena například s Wilhelmem von Humboldtem (1767–1835) nebo Friedrichem Danielem Ernstem Schleiermacherem (1768–1834). Německý romantický filozof a protestantský teolog Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher například tvrdil, že textu lze porozumět a správně jej interpretovat pouze tehdy, když porozumíme celku všech souvislostí, v nichž text vznikl. Zařazení Schleiermacherovy hermeneutické teorie není ovšem jednoznačné. On sám se v první řadě chápal jako teolog a svou hermeneutiku nikdy tiskem nevydal.

Dalším hermeneuticky orientovaným myslitelem byl také německý filozof, psycholog a představitel filozofie života Wilhelm Dilthey (1833–1911), který ve spise O vzniku hermeneutiky vyložil ideu tzv. hermeneutického kruhu. Zajímavostí je, že s touto studií také vznikají dějiny hermeneutiky. Ve studii O vzniku hermeneutiky se poprvé objevuje idea o tom, že hermeneutika má obsahovat obecná pravidla výkladu, na nichž by se mohly zakládat všechny duchovní vědy, které dle Diltheyho stojí na výkladovém vědění. Dilthey tak chtěl pomocí hermeneutiky zajistit duchovním vědám jejich nezávislost na metodách přírodních věd.

Z Diltheyho pojetí hermeneutického kruhu vyšel německý filozof a fenomenolog Hans-Georg Gadamer (1900–2002). Tvrdil, že tento kruh má počátek v určitém předporozumění textu, se kterým čtenář přistupuje ke konzumaci textu samotného. Přeloženo do srozumitelné mluvy – předporozumění textu znamená, že čtenář by se měl předtím, než otevře knížku a začte se do ní, pokusit odpovědět na následující otázky: Proč jsem si vybral právě tuto knihu? Co v ní vůbec hledám? Co si o ní už teď myslím? Dalším významným bodem hermeneutického přístupu, jenž je v hermeneutickém kruhu obsažen, je dle Gadamera nalezení spolehlivého, pokud možno původního textu daného literárního díla. Interpret se má dále pokusit o srovnání původního textu a jeho dalších vydání a také nashromáždit informace o historickém kontextu vztahujícím se k době vzniku či autoru literárního díla. Jestliže známe autora, dobu vzniku či účel vzniku, pak nám tyto informace poslouží k tomu, abychom text lépe pochopili. Výše zmíněný hermeneutický přístup se opakuje v hermeneutickém kruhu, pro lepší porozumění daného textu je dobré tento postup několikrát opakovat.

Hans-Georg Gadamer určil ve svém spise Pravda a metoda mimo jiné další složku správné interpretace textu. Touto složkou je tradice. Gadamer tradici definoval jako živý proud zkušenosti předávaný z generace na generaci, jež se předává pomocí řeči, a stává se tak součástí našeho jazykového světa. Gadamerovo učení říká, že při interpretaci textu přistupujeme vybaveni stejnou či podobnou výbavou tradice, jakou byl vybaven autor v době psaní textu. Při výkladu textu je ovšem nutné snažit se od tradice distancovat; je to nutné k tomu, abychom k ní mohli zaujmout pozici pozorovatele a umožnit její kritiku.

Nejvýznamnější německý filozof  20. století Martin Heidegger (1889–1976) nepovažoval hermeneutiku pouze za určitý typ poznání či techniku. Mluvil spíše o filozofické hermeneutice, jejímž posláním je zamýšlet se nad tím, co to znamená rozumět a vykládat. Heidegger tvrdil, že se porozumění nevztahuje primárně na něco mimo nás, např. na text, ale že se vztahuje přímo na naše vlastní bytí, tj. na faktický život. K našemu vlastnímu bytí se dle Heideggera vztahujeme tak, že mu nějak rozumíme, a jsme takoví, jak mu rozumíme.