Jessica Inclán: Věř mi

Ukázky z knih

Vytvořeno 10. 8. 2011 17:29

Autor: Redakce

Sayblee Safipourová se vynořila z vířící šedé materie a mžikavě se rozhlížela v potemnělém svitu vlahého obývacího pokoje, prosyceného vůní kokosových ořechů, ananasu a jemného mořského vánku. Vdechla cosi sladkého a kořenného, závan touhy, který se vznášel v ovzduší. Jakmile přivykla světlu, které se chvělo žhavým vedrem, stáhla si kápi a dlouhé světlé vlasy shrnula dozadu. Otevřenými okny sem mírně vanula teplá večerní bríza, z vlhké trávy se ozývalo bzučení nočního hmyzu a žabí kvákání. Rozepnula pelerínu, odhodila ji na pohovku potaženou jemným sametem a uhladila si blůzu a sukni. Ubezpečila se, že během cesty z Londýna do Hila se nic nepomačkalo; materie fungovala jako nenarušený proud energie.

Cestování materií obvykle nebylo obtížné. Někdy ovšem vlnění energie způsobovalo jisté drkotání, materie zkrabatěla a tvořily se v ní záhyby. Obvykle to zavinilo něčí zlovolné čarování, nebo jen zlomyslnost. Cesta se pak podobala spíš jízdě po hrbolatém dláždění místo rychlé přepravě po hladkém eskalátoru. Ale nejobtížnější na této pouti byl pro Sayblee sám fakt, že se musela vydat na Havaj.
Přejela si rukou po čele. Ani se tu nemusela rozhlížet, a bylo jí jasné, co uvidí. Ale nedalo se nic dělat. Spustila ruku a podívala se kolem. Ovšem, dalo se to čekat. Bylo to žalostné - chlapský pořádek. Jeho pořádek. Tak se konečně rozhlídni! pomyslela si a ze všeho nejdřív upřela pohled na světle béžovou pohovku, na jejímž bočním opěradle se pohupovala růžová krajková podprsenka. Přejela očima tlustý bílý koberec s přesvědčením, že někde se tu budou povalovat i tanga. Ale žádné další spodní prádlo se tu nevyskytovalo. Možná ta ženská ani žádné neměla, protože Felixe znala a chtěla mu umožnit postup bez překážek. A on zřejmě vskutku postupoval rychle k cíli. Na vybledlém dřevěném kávovém stolku stály dva křišťálové poháry s nedopitým světle žlutým nápojem.
Ty jeho zatracený koktejly, pomyslela si. Ani nedopije, a už vleče tu chudinku do ložnice.
Místností zněla něžná hudba, která měla zřejmě konejšit rozrušené nervy návštěvnice. Brnkání kytary, flétna a nějaký domorodý nástroj. Didgeridoo? Nebo hůl na přivolávání deště? napadlo Sayblee a prudkým hnutím mysli ty nesympatické zvuky vypnula. Světélka na přehrávači zablikala a pokoj ztichl.
Na podlaze blíž k chodbě ležela rozepnutá bílá pánská košile. Zpoza dveří ložnice zazněl chichot a něžný, svádivý smích, který jí připomínal táhnoucí se karamel. 
Čuně jedno, pomyslela si. Ne, to je moc drsné. Kojot. Nebo snad kozel. Kdepak, kozy jsou milá zvířata. Tak tedy skunk. Anebo zkrátka čuně.
Sayblee přikročila ke knihovně a probírala se zarámovanými fotografiemi šťastné rodinky, kterou dobře znala. Byli tu jeho bratři, obě švagrové a matka Zosime. Dívala se jim do očí a hned pocítila jejich vřelý vztah k němu. Prima chlapec, jako by zaslechla, když přejížděla prsty po fotografiích. Nebo si to sama pomyslela? Proč se neusadí? Takový hezký chlap. Jenom by potřeboval dobrou manželku. Kdyby nebyl tak kouzelný, zabila bych ho. Zvážní někdy? Je tak okouzlující. Jen se ti podívá do očí, jsi jeho. A ten úsměv!
Nahrbila se. Zhluboka se nadechla a odtáhla ruku z fotek.
Přijala tuto misi a souhlasila, že bude spolupracovat s Felixem Valasayem. Bude s ním spolupracovat, i kdyby ji to mělo zabít. Ale bude to těžké jednat s někým, kdo žije takhle - kdo potřebuje každý den svést nějakou puťku, tady, kde takzvaně plní své poslání. Na koho z příslušníků Les Croyants des Trois, Těch, kteří věří ve tři, by tady mohl narazit, aby ho přivedl ke Quainu Dalzeilovi, sorcièrovi, který chce zničit Croyanty i jejich způsob života? Tento čaroděj v posledních letech těžce zasáhl všechny Croyanty, jejich životy i dílo, ty nejlepší a nejbystřejší očaroval a ostatní přinutil žít ve strachu. Jistě, Felix přišel na pomoc, když se před rokem na anglickém venkově skupina Croyantů pustila s Quainem a Kallisto do boje. Ale tady na Velkém ostrově? V tomhle domě, prosyceném parfémy a plném sexuálního vzruchu, až se otřásá zem?
Sayblee potřásla hlavou a otočila se k chodbě. Proč vlastně Adalbert Baird, zvaný zbrojnoš Rady Croyantů,  trval na tom, že právě Sayblee je ta jediná sorcière, čarodějka, která je schopna absolvovat tuto misi? Protože je schopná zapálit, co se jí namane? – ocel, beton, křemen či titan? Jenomže teď musejí na čas zapomenout na čarování, splynout s obyčejnými lidmi, Moyeny, a nastražit past zcela nenápadně a jakoby nic, aby nevzbudili pozornost Quaina a jeho špehů. Její zvláštní schopnost nebude k ničemu, nanejvýš až na samém konci mise. Tak proč právě ona se má tady zahazovat s tímhle svérázným sorcièrem?
Do místnosti znovu pronikl ten protivný chichot a poklidný smích.

***

Sayblee pohlédla na druhý konec stolu, kde mezi Sarielem a Adalbertem seděl Rašíd. Usmíval se, tmavé oči měl klidné a jiskrné, tvář projasněnou a otevřenou. V uplynulých dvou týdnech se nesmírně zlepšil, teď se smál něčemu, co říkal Sariel. Smál se tiše, ale upřímně.
„Jak ale můžu vědět, jestli jsem se rozhodla proto, že jsem to chtěla, nebo proto, žes mi řekla, jaká se chystá budoucnost?“ namítla Sayblee. „Musíš s tím přestat, mami. Nechci vědět, jestli se budu vdávat podle vlastního přání nebo podle toho, cos mi řekla, že si přát budu.“ 
Roya se usmála a potřásla hlavou. „Ale nehloupni. Zasahovat do kontinuity a ovlivňovat budoucnost! To je jako z těch příšerných filmů o cestování časem, ve kterých si libují Moyeni. Víš přece, že čas je jenom takový koláč. Jsme uprostřed a v nás je minulost, přítomnost i budoucnost. Všechno zároveň. Jak bychom do něj mohli zasahovat? Tvoje svatba bude tvoje svatba, bez ohledu na to, co si myslíš teď, nebo co si budeš myslet později.“
Sayblee se začervenala, jak Roya zvyšovala hlas a gestikulovala, až jí náramky cinkaly jako zvonky.
„Mami! Tiše! Přestaň už o té svatbě.“
Svatba? vyslal Felix se smíchem otázku.
Sayblee zrudla, obrátila oči v sloup a zavřela před matkou mysl. Prosím tě, neptej se. Ona jenom tak vyšiluje.
Že se nemám ptát? namítl Felix. A co si počnu s tím prstenem, který mám v kapse?
Když máš v kapse prsten, měl by se hodit k mému přívěšku. To znamená, že bys měl jít ven, polapit nějakého dalšího zloducha a nacpat ho tam.
Felix se usmíval a zelené oči mu zářily tak, že by nejradši vyskočila a přitiskla se k němu, cítila na sobě jeho tělo, jeho ruce, jeho ústa. Udělám cokoli, abys měla krásně ladící soupravu.
Cokoli?
No tak, vy dva, ozval se Sariel ze svého místa. Vysíláte na všech frekvencích.
Sayblee a Felix se otočili k Sarielovi, který choval v náruči spící Dariu. Usmál se, mrkl na ně a obrátil se zpátky k Adalbertovi, který právě vysvětloval Rašídovi význam rybí moučky jakožto hnojiva.
Z druhého konce stolu jim pokývl Reynaldo. Sayblee si připomněla, jak jí položil otázku, když se jí zjevil ve snu.
„Je to tvé životní poslání?“ zeptal se jí tehdy.
Dělá to, co si představovala? Její život nespočíval v tom, co právě může dělat, ale v tom, čím doopravdy je. A ona je ženou, bojovnicí, čarodějkou, dcerou, sestrou. A milenkou. Partnerkou. Má svou magii, ale její oheň, to není ona. Znovu se rozhlédla po shromáždění kolem stolu. Ano, tohle jsem já.
Pohlédla do laskavých Reynaldových očí, přikývla a naznačila ústy „Ano“. Pokývnutím jí odpověděl a ponořil se zas do konverzace, která šuměla kolem něho.
Sklopila hlavu. Bylo neuvěřitelné, že celé to divoké dobrodružství dospělo k takovému konci, že jsou všichni naživu, šťastní a sedí tady společně kolem stolu. Toho večera, kdy se vynořila z materie ve staromládeneckém, parfémy a vůní piňacolady prosyceném Felixově domě, by si nedokázala představit, že jednou tady bude sedět proti němu, se šťastnou matkou, uzdraveným bratrem a všemi těmi známými a milovanými lidmi, z nichž někteří se jednoho dne stanou jejími příbuznými, a všichni jsou už teď jejími přáteli.
Ano, vyslala stručnou myšlenku své matce. Máš pravdu. Budeme mít s Felixem svatbu. Ale přestaň mi líčit, jak bude vypadat.
Samozřejmě, třešničko, odpověděla matka. Všechno bude, jak ty chceš.
A já se přidám, ozval se Felix. Jak ty chceš. Navždycky.
Sayblee se otočila k oknu s vyhlídkou na anglický večer, s červánky na obzoru. Kolem ní šuměl hovor, Felix dával o sobě vědět vzpomínkami na odpoledne, které strávili v posteli. Matka se smála něčemu, co vykládala Zosime o anglické stravě, a malá Daria se tiše rozplakala, než si ji Miranda přiložila k prsu.
Sayblee se opřela a usmála se. Matka má možná pravdu. Možná že čas je vážně koláč a ona teď dostává jeho velký a vlídný skrojek. Bylo jí jasné, že nikdo nedostane všechno, co by chtěl. Ale s pocitem hřejivé přítomnosti všech kolem a s nadějí zamčenou v onyxu na krku věděla, že už je blízko. Už to skoro má. Bude to dokonalé.

Té noci se opět potkali ve snu, tentokrát záměrně. Společně snili a společně spali v ložnici pro hosty v domě Adalberta Bairda, přitulení těsně k sobě, s propletenýma rukama i nohama. Ale přitom se ocitli zpátky na lůžku pařížského bytu, kde to všechno začalo.
Sayblee objímala Felixe kolem ramen, nohy mu ovíjela kolem stehen. Vyšla mu vstříc a on do ní pronikl, pomalu a láskyplně, tak krásně tvrdě. Tak správně.
Jak krásné je snít, pomyslel si Felix a v její hlavě to zaznělo jako spokojené zabroukání.
Ale on to vlastně není sen, odpověděla a smyslně se mu prohnula v náruči.
„Ano,“ připustil Felix. Vášnivě ji políbil, jazykem jí vklouzl hluboko do úst.
„Ano,“ opakovala Sayblee. Sen se prolnul se skutečností, noc přecházela v jitro. Začínal jejich společný život.