Charlotte Brontë: Jana Eyre

Ukázky z knih

Vytvořeno 10. 9. 2011 2:00

Autor: Redakce

Ve vzrušeném mozku mi jako temný rmut ve zkalené studni vířily vzpomínky na Janovo zuřivé trýznění, na jeho pyšné a lhostejné sestry, na odpor jaký mi projevovala jejich matka, a na nespravedlivé chování služebnictva. Proč mám jen pořád trpět, proč se na mne tak osopují, proč mě pořád obviňují a věčně odsuzují?

Proč jim nikdy neudělám nic vhod? Proč se marně pokouším, abych si aspoň někoho z nich naklonila? Umíněné a sobecké Elišky si všichni váží a Jiřině, která je zhýčkaná a uštěpačná, nedůtklivá, hašteřivá a drzá, vždycky všechno promíjejí. Jak se zdá, všichni ji mají rádi jen proto, že je hezká, že má růžové tvářičky a kučeravé zlaté vlasy, až je radost na ni pohledět, a proto ji odpouštějí všechny její chyby. Janovi si nikdo netroufá odporovat, natož aby se ho někdo opovážil trestat, ačkoli každou chvíli zakroutí krk holubům, zabíjí paví mláďata, štva psy na ovce, ve skleníku rve hrozny z vinné révy a ulamuje poupata nejvzácnějších květin v zahradě; matce nadává „babo“, někdy se ji posmívá, že má nečistou pleť, podobnou jako on; když ho o něco žádá, odmlouvá jí  a kolikrát jí potrhá a pošpiní hedvábné šaty, a přece je pořád „její miláček“. Já si vůbec netroufám něčím se provinit, snažím se splnit každou povinnost, a přece mi od rána do večera ustavičně vytýkají, že jsem zlá a protivná, nevlídná a pomuchlá. (S. 13)

Paní Reedová jako obvykle seděla v křesle u krbu – pokynula mi, abych šla blíž. Uposlechla jsem a ona mě tomu cizímu člověku, který tam stál jako zkamenělý, představila slovy: „Tohle je to děvčátko, o kterém jsem vám psala.“
Ten člověk (byl to tedy muž!) pomalu otočil hlavu ke mně, chvíli si mě zvědavě prohlížel šedýma očima, které mu probleskovaly pod hustým obočím, a vážně se zeptal hlubokým hlasem: „Je malá – kolik je jí let?“
„Deset.“
„Už tolik?“ podivil se nedůvěřivě a ještě několik minut na mne pátravě hleděl. Pak mě oslovil:
„Jak se jmenuješ, děvčátko?“
„Jana Eyrová, prosím.“ (…)
(…) „Tak co, Jano Eyrová, jsi hodná?“
Na tuto otázku jsem nemohla dát kladnou odpověď, protože ten malý svět, v kterém jsem žila, měl opačný názor, a proto jsem mlčela. Paní Reedová odpověděla za mne – významně zavrtěla hlavou a za chvíli řekla: „Čím míň o tomhle budeme mluvit, tím líp, pane Brocklehurste.“ (…)
(…) Přistoupila jsem k němu na kobereček, vzal mě za ramena a postavil mě proti sobě. Když jsem měla jeho obličej téměř v jedné rovině proti svému, všimla jsem si, že má velikánský nos a širokánská ústa, z kterých mu vyčnívají dlouhatánské zuby.
„Nedovedu si představit nic smutnějšího než dítě, které zlobí,“ začal, „zvlášť když je to děvčátko! Víš, kam se po smrti dostanou zlí lidé?“
„Do pekla,“ zněla má pohotová a pravověrná odpověď.
„A co je to peklo? Můžeš mi to říci?“
„Jáma plná ohně.“
„A ty bys chtěla do té jámy spadnout a navěky se tam škvařit?“
„Prosím nevhtěla.“
„Co tedy musíš dělat, aby ses tam nedostala?“
Chvíli jsem uvažovala, ale přesto má odpověď, když jsem ji nakonec ze sebe vypravila, nebyla uspokojivá: „Musím dávat pozor, abych se nerozstonala a neumřela.“
„Copak se můžeš uchránit, abys ses nerozstonala? Vždyť každodenně umírají děti ještě mladší než ty. Před několika dny jsem byl na pohřbu pětiletého dítěte – bylo to hodné dítě a jeho duše je teď v nebi. Obávám se, že by se to nedalo říci o tobě, kdybys byla povolána z tohoto světa.“
Věděla jsem, že by se mi jeho obavy nepodařilo rozptýlit, proto jsem sklopila oči, zadívala jsem se na jeho veliké nohy rozkročené na koberečku a s povzdechcem jsem si v duchu řekla, že bych se teď chtěla octnout někde hodně daleko. (S. 28–29)

Přistoupila jsem k oknu, otevřela jsem je a podívala jsem se ven. Viděla jsem obě křídla domu, zahradu, okolí Lowoodu a kopec na obzoru. Můj pohled se jen svezl po blízkých předmětech a spočinul na těch nejvzdálenějších, na modravých vrcholcích kopců; toužila jsem, abych se dostala až za ně; všechno, co ohraničovaly ty kamenité kopce porostlé vřesem, zdálo se mi jako vězení, kde jsem se cítila jako vyhoštěná. Sledovala jsem očima bílou silnici, která se vinula kolem úpatí kopce a mizela v hlubokém průsmyku – tolik jsem toužila, abych se po ní mohla pustit ještě dál! Vzpomínala jsem, jak jsem po té silnici dostavníkem za soumraku sjížděla do údolí, zdálo se mi, že to je už celý dlouhý věk, co jsem přijela do Lowoodu, a od té doby jsem se odtamtud ani nehnula. Všechny prázdniny jsem strávila v ústavě; paní Reedová mě nikdy nepozvala do
Gatesheadu; ani ona, ani nikdo z její rodiny mě nepřijel navštívit. (S. 72–73)

Byl už hodně blízko, a přece se ještě neukázal. Najednou se do toho cvakání ozvalo prudké zaharašení pod živým plotem, a těsně při zemi u lískového křoví se kolem mě přehnal veliký pes s černobílou srstí, takže se zřetelně odrážel od hnědého křoví. (…) za ním se přihnal vysoký statný kůň a na něm jezdec. Když jsem spatřila toho muže, toho lidského tvora, pohádkové kouzlo se rázem rozplynulo.(…) Tohle nebylo strašidlo – ten člověk si chtěl nadjet zkratkou do Millcote. Když přejel, šla jsem dál, ale jenom několik kroků, a obrátila jsem se, protože jsem slyšela, jak se podkovy najednou smekly, jak jezdec vykřikl: „K čertu, co teď?“, a vzápětí třesk podkov na kamenech a těžký pád. Muž i kůň se váleli na zemi – kůň sklouzl na hladkém ledě, který sklovitým povlakem potáhl kameny na cestě. (S. 95)

Několikrát mě políbil. Když mě pustil z náručí, pozdvihla jsem oči a přede mnou stála paní Fairfaxová, bledá, vážná a užaslá. Jen jsem se na ni usmála a běžela jsem nahoru. „Teď ji to nebudu vysvětlovat,“ řekla jsem si. Ale když už jsem byla ve svém pokoji, bodlo mě u srdce při pomyšlení, že by si mohla třeba jen chvíli špatně vykládat to, co viděla. Jenže radost brzy smetla všechny ostatní pocity. Ačkoli vítr prudce fičel, hrom bil docela blízko, lítě a temně, blesky se křižovaly takřka bez ustání, déšť se lil proudem a bouřka trvala dvě hodiny, neměla jsem vůbec strach, jen chvílemi mě trochu svírala úzkost. Dokud bouřka neustala, přišel pan Rochester třikrát k mým dveřím a ptal se, jestli se nebojím a jsem klidná. A to mi dodávalo útěchu a sílu, ať by se dělo cokoli.
Než jsem ráno vstala z postele, přiběhla ke mně Adélka a řekla mi, že do velikánského kaštanu na konci sadu v noci udeřil blesk a rozštípl jej v půli. (S. 215)

Zdroj ukázek: Brontë, Ch. Jana Eyrová. Praha: Mladá fronta, 1969.