Ukázka z knihy: Návrat kapitána Johna Emmetta

Ukázky z knih

Vytvořeno 29. 5. 2013 3:00

Autor: Redakce

Skvělý historický krimi román s nádechem tajemství. Návrat kapitána Johna Emmetta je první novelou britské spisovatelky Elizabeth Speller. Autorka se věnuje historickým tématům, které zpracovala i ve svých dalších knihách. Román z meziválečného období nyní vychází česky u nakladatelství Host. 

Píše se rok 1921. Tři roky po válce je svět úplně jiný, než jaký byl za vlády krále Eduarda. Laurence Bartram žije v poválečném Londýně osamělým životem. Snaží se vyrovnat se smrtí manželky a dítěte a s traumaty ze západní fronty, a tak píše knihu o dějinách londýnských kostelů. Náhle je však nucen opustit svůj klidný život a vrátit se do nejtemnějších časů války — sestra jeho bývalého spolužáka, kapitána Johna Emmetta, ho přesvědčí, aby se pokusil zjistit, co vedlo jejího bratra k sebevraždě. Co spojuje skupinu válečných básníků a spor mezi plukovníky? Byla Emmettova smrt opravdu sebevraždou, nebo spíš chybějícím dílkem v sérii dalších podezřelých úmrtí? Laurence se snaží znovu začít žít, ale poznává, že nic není takové, jaké se zdá, a že i jeho nejbližší mají svá tajemství.

Ukázka z knihy:

Na kolej Marlborough nastoupil Laurence roku 1903, v tentýž den jako John. Jeho první dojem z internátní školy byla teplá červeň a rez — jedna půvabná čtvercová budova z cihel vedle druhé a časně podzimní zbarvení obřích kaštanů koňských. Laurence byl na svůj věk malý a po bezstarostném dětství jím takové změny otřásly.

Dva třináctiletí chlapci byli obklopeni povykem a brutalitou, které byly pro velké státní školy typické. Dali se dohromady s Charlesem, který již v internátu strávil jedno pololetí, Rupertem — jenž později zemřel v Africe — a Lionelem, předurčeným pro život zasvěcený církvi. Ale právě John Emmett byl jejich nepřiznaným vůdcem. Působil neohroženě a zarputile usiloval o spravedlnost. Když byl mladší, každý, kdo mu zkřížil cestu, se potázal se zlou; jak ale dospíval, začal se tiše stavět na odpor všem, kdo dělali slabším chlapcům ze života peklo.

John Emmett se jen velmi málo zajímal o úspěchy, po nichž školáci obvykle baží. Vynikal ve většině sportů, obzvlášť ve veslování, a přesto na něj nedělalo sebemenší dojem, když byl vybrán do školních družstev. Sice s ostatními žáky cvičil, nijak se však nesnažil dosáhnout vyššího postavení. Zpíval ve sboru, ale v šestnácti už otevřeně pochyboval o Bohu. S profesory diskutoval tak obratně, že jeho odpor působil jako nadšení. Jazyky se učil bez nesnází. Přestože psal dokonce i poezii, nějak se mu podařilo nevypadat ve škole ovládané klikou zapálených sportovců změkčile. Mnoho lidí si ho vážilo, ale nikdo by jej neoznačil za svého nejlepšího přítele. Pro mladého Laurence představoval záhadu a zároveň symbol statečnosti.

John byl proslulý svými nočními dobrodružstvími. Jednou v létě s ním Laurence vylezl na střechu pokrytou olověnou krytinou. Ztěžka polykal, jak se snažil přemoci nevolnost z toho, že se nachází čtyři patra nad kamenným nádvořím. S nikým jiným by tam nešel. Byla dokonalá, jasná noc a nebe plné hvězd. John vyjmenovával galaxie a planety nad jejich hlavami a Laurence vzhlédl a jala ho závrať.

„Ty nemáš rád výšky, viď?“ konstatoval John. „To já zvládnu vyšplhat tak vysoko, jak si řekneš. Husí kůži mám, jen když jsem někde zavřený. A hele,“ ukázal, „dneska jsou Saturnovy prstence vidět pouhým okem.“ Postavil se nebezpečně blízko okraji střechy a jeho silueta se rýsovala proti jasné noční obloze.

Všechno, co John věděl o hvězdách, se naučil od svého otce. Často se uchyloval k otcovým argumentům, aby rázně urovnal nejrůznější spory. Laurence si dosud vybavoval slavnostní tón Johnova hlasu, jímž prohlašoval: „Můj otec říká…“ Rok před přijímacími zkouškami na univerzitu se Laurence k Emmettům přestěhoval a zjistil, že pan Emmett je přímočarý džentlmen; hospodář, mezi jehož oblíbená témata patří střílení, jeho koníčkem je pozorování hvězd starým dalekohledem a jeho nejbližším důvěrníkem je malý teriér jménem Sirius.

„Psí hvězda, chápeš, chlapče?“

John si s otcem rozuměl zdánlivě beze slov a několikrát se stalo, že se Laurence ráno probudil a viděl, že ti dva jsou již vzhůru a procházejí se po polích.

Zamlouvala se mu vřelá neokázalost Emmettovic domu. Vládla v něm svoboda, jakou jinde nepoznal. Když Laurencovi zemřeli rodiče, nesměl se v souladu se zvyklostmi Marlborough nikdo nahlas zmínit, že se stal sirotkem. Asi den po matčině pohřbu za ním do studovny přišel John, a jakmile spatřil jeho zarudlé oči, požádal jej, aby u nich přes prázdniny zůstal.

Emmettovi žili v Suffolku ve velkém domě téměř na samotě. Pokoje byly zaprášené, nábytek vybledlý. Trávník na kurtu dosahoval výšky dvou palců, dusily jej pampelišky a odřené tenisové míčky mohly zrovna tak dobře proletět dírami v síti jako přes ni. Na kopci se rozkládalo obstojné kroketové hřiště, mělo však tak prudký sklon, že všem hráčům — až na ty nejschopnější — se míčky nakonec pokaždé odkutálely do úzkého potůčku, který pod vrškem tekl. Mary, tehdy ještě typická mladší sestra, je do něj bosá lozila vylovit a snažila se je hráčům opět prodat. Laurence vzpomínal, jak se v potůčku cachtala a nohy měla neustále zablácené. Také chovala fretku a brávala ji na vodítku na procházky. Neříkala jí Hrabě Kitchener? Hned příští Vánoce Emmettovi poslali Laurencovi jako dárek dopisní nůž se slonovinovou rukojetí, do níž byl vyryt jeho monogram. Vzal si ho s sebou do Francie.

Znovu pohlédl na dopis od Mary. Proč se vlastně s Johnem přestali stýkat? Důvod spatřoval v tom, že po odchodu ze školy se oba změnili, pravda však byla taková, že John nejspíš dospěl mnohem rychleji než Laurence. Dosud si vzpomínal na své překvapení, když zjistil, že John hned po vypuknutí války dobrovolně narukoval. Byl to ten poslední člověk, který by se nechal strhnout všeobecným nadšením, a na Oxfordu se navíc s oblibou prohlašoval za Evropana. Jediným šovinistou byl v rodině Emmettů Johnův otec, který každý večer připíjel na zdraví králi a nedůvěřoval Francouzům, Němcům ani Londýňanům. Laurence si znepokojeně připomněl vlastní nedůstojné pohnutky, jež ho vedly k dobrovolnictví, a zadoufal, že jeho přátelé by byli zaskočeni úplně stejně, kdyby se o nich dozvěděli.

Na okamžik se jej zmocnil překvapivě silný smutek, takové to pohnutí, které kdysi pociťoval dosti často. Ten zvláštní, nadšený školák zmizel a adresa na Maryině dopise dávala na vědomí, že stejně tak byl pryč i onen láskyplně zanedbaný dům. John byl jiný, kdežto většina z nich byla zcela průměrná. Laurence sám sebe počítal mezi obyčejné. Nebýt války, byli by se z nich ze všech stali zavalití advokáti a sládci, doktoři a chovatelé dobytka, měli by shovívavé manželky a děti a většina by žila ve stejných vesnicích, městech a hrabstvích, z nichž pocházeli.

Po většinu války se Laurence upínal k myšlence, že se vrátí do onoho malého světa, který kdysi tak dychtivě opustil. Ze smrti se stala děsivá skutečnost a život mu začal být drahý, až když se na obzoru objevila možnost konce bojů. On i John se nakonec skutečně vrátili, teď však věděl, že Johna smrt nejenom dohnala, ale že si ji dokonce sám zvolil.

Při čtení dopisu od Mary Emmettové se Laurence zmocnila sklíčenost. Nedokázal Johna vzkřísit ani Mary povědět to, co chtěla slyšet. Vždyť pokud mu bylo známo, ani ve Francii nesloužil poblíž něj. Jeho dávný přítel ze školy se s ním nespojil od doby, co odešli z Oxfordu. Na univerzitě se oba vydali svou vlastní cestou. John nastoupil na jinou kolej a přidal se ke kroužku chytrých mužů — spisovatelů, diskutérů a myslitelů. Zato Laurence zapadl do mnohem uvolněnější skupinky studentů, kteří pořádali večírky, hráli hry a kromě vlastních životů se nezabývali takřka ničím jiným. Pak se Laurence přestěhoval do Londýna, začal se věnovat obchodování s kávou a vzal si Luisu. John patrně odcestoval nejprve do Švýcarska a poté do Německa. Laurence si v londýnských novinách četl jeho občasné reportáže o bavorských sedlácích snažících se nějak vyjít, o dívkách v bernské továrně vonících po čokoládě nebo válečném veteránovi, který býval Bismarckovým komorníkem.

Připadalo mu, že jak v Evropě vzrůstalo napětí, ztrácely Johnovy drobné příspěvky oblibu čtenářů. Během války mu v novinách otiskli jednu báseň, ale jinak se jeho tvorba vytratila.

Laurence neměl nic nového, o co by se s Mary podělil. Říkal si, že návštěvou Cambridge by v ní a nejspíš i v její matce jenom vzbudil naději. A pokud by Mary přijela do Londýna, nevěděl by, kam ji vzít. Nedokázal však zapomenout, jakou laskavost mu všichni Emmettové prokázali, když byl ještě osamělý chlapec bez opravdové rodiny.

Začal se převlékat na večeři s Charlesem. Vytáhl manžetové knoflíčky a vtom si všiml, že vedle nich leží malý dopisní nůž se slonovinovou rukojetí. To jej přesvědčilo. Nalhával si, že práce na jeho knize zdárně pokračuje, ale pár dní mimo dusný Londýn mu neublíží. Když kráčel londýnskými ulicemi na večeři, vzpomínal na Maryin spiklenecký, téměř už zapomenutý úsměv.

„Ale proč jsi mi to k čertu neřekl?“ zeptal se Charlese později, když se usadili do hlubokých křesel se skleničkami portského v rukou. Charles si odkašlal tak hlasitě, že muži sedící na opačném konci místnosti vzhlédli. Jeho stále ještě chlapecký obličej zrudl hanbou. „Je to neodpustitelné. Byl jsem ve Skotsku, když jsem se o tom dozvěděl. U bratrance Jacka. Zatracená zima. No a pak jsem na to zapomněl.“

„Proč to udělal?“ zeptal se Laurence Charlese i sám sebe.
„Asi nic neobvyklého. Předpokládám, že to bylo tou Francií. Na některé to takhle dolehlo. A přitom si vezmi,“ zauvažoval Charles, „že byl doma, když západokentský pluk dostal na budku. Vrátil se tehdy do Anglie kvůli zraněné noze nebo tak nějak. Takže se celé té šarvátce nejspíš vyhnul. Možná měl pocit, že si takové štěstí nezaslouží.“

Charles jako by svou vojenskou službu považoval tak trochu za šprým. Válku uvítal coby únik před osudem, jenž měl v jeho případě podobu úspěšných rodinných továren na kůži, a u pěchoty celý rozkvetl. Po tři zničující roky se zdařile vyhýbal smrti, vážnému zranění nebo chorobě a za celou válku byl dvakrát zmíněn v hlášení.

Oba dva ztichli. Laurence hleděl na zářící krbové ozdoby ve tvaru měďnatě rudých chryzantém. Charles nakonec promluvil.

„Podívej, mrzí mě, že jsem ti o Emmettovi nedal vědět. Vím, tenkrát na škole to byl zábavný a blízký kamarád, ale nepřežili to ani Harcourtovi, Sorely nebo Greaves, ani ten podivný chlapík, kterého jsi míval tak rád, a ten Skot, jak jen se jmenoval, ten příšerně vznětlivý? Ten, co šel ke královskému letectvu. Nedá se říct, že bychom spolu všichni udržovali kdovíjak důvěrné styky, a já měl navíc dojem, že máš už povídání o těchhle věcech plné zuby. Však víš, Luisa a všechno ostatní. Zapovězené téma a tak.“ Opět zčervenal.

„Lachlan. Lachlan Ramsay byl vznětlivý,“ pospíšil si Laurence. „Ale ano, Johna jsem obdivoval. Jeho zvláštní odvahu, nezávislost. Na tom se nic nemění, ať už se po válce stalo cokoli. Taková škoda.“ Odmlčel se. „Upřímně řečeno, kéž bych ho vážně mohl prohlásit za přítele! Jenže on jím nebyl, ne doopravdy. Na škole se ke mně choval přátelsky, to ano, ale nikoli jako přítel. A na Oxfordu už ani to ne. Prohodili jsme spolu pár slov, když jsme se potkali na ulici, to je všechno.“

Jeden ze dvou postarších pánů sedících naproti nim se zvedl k odchodu. Jeho společník vstal, aby ho vyprovodil. Charles, který už celou půlhodinu pokukoval jejich směrem, vyskočil z křesla a šel za nimi. Prvnímu džentlmenovi potřásl rukou a druhému se nechal představit. Mladší muž měl distingovanou, inteligentní tvář a starší zase mírně strnulé, vojenské držení těla.

Když se Charles opět posadil, vypadal potěšeně. „Samozřejmě víš, co byli zač?“
Laurence nikdy nevěděl, kdo je kdo, avšak Charles i přesto dychtivě předpokládal, že lidé důležití pro něj zaujímají stejně významné místo i v životech druhých.

„Gerald Somers,“ oznámil vítězně, a když Laurence ihned nezareagoval, dodal: „Generálmajor. Zulská válka. Búrské boje. Bitva u Mafekingu. Medailí má, že by si zasloužil nějakou památeční. Opravdový hrdina, žádné metály za odvahu jiných. Ovšemže víš, kdo to je, Laurenci. I když současní mocipáni ho nemají zrovna v oblibě. Má poněkud nepopulární názory na vojenskou kázeň.“

Laurence pokýval hlavou, jen aby ho Charles nechal na pokoji. „Samozřejmě.“ Tihle stárnoucí generálové přímo milují věšení a bičování, pomyslel si znaveně.

„Ale moc mu toho říct nemůžou. Aspoň do očí ne. Když má za sebou takovou kariéru, a navíc oba jeho synové padli za vlast. Ten druhý byl Philip Morrell. Bývalý poslanec. Překvapuje mě, žes ho nepoznal, Laurenci. Ovšem, je to liberál. Ženatý s lady Ottoline, sestrou vévody z Portlandu. Však víš. Bohémové. Naprosto úděsné.“

O Morrellových a jejich kroužku Laurence něco málo slyšel, a tak se mu zdálo, že může přikývnout. „Naprosto. Ale proč by Mary psala zrovna mně?“ pokusil se navázat na ztracenou nit.

Jakmile to však vyslovil, uvědomil si, že Charles má pravdu — hodně jejich přátel ze školy už zemřelo. Po událostech několika posledních let neměla Mary příliš na výběr.